Vlastně mě ten boj moc nezajímal. Od okamžiku, který mi dnes absolutně změnil den, jsem nebyla připravená se ani bránit. Měla jsem pouze skloněnou hlavu k zemi, nijak jsem se jim ani nepodívala do očí - jakokdybych si už podruhé přála vlastní smrt. Ať oba chtěli ode mě cokoliv, nepromluvila jsem. Možná do jedné chvíli.

''Byla jsem vyčerpaná, chtěla jsem si odpočinout.''

''V našem území...?'', zavrčel ovčák. ''To je klíč?''

''Smrdíš vlčinou'', podle se na mě usmál.

Ačkoliv jsem nepochopila, proč mě nazval vlkem, když jsem belgický ovčák...

'' Ne, já jsem totiž pták brhlík, tupče.''

Rotweiler se najednou na mě bez náznaků vrhl. Přidal se k němu i kámoš a já se tak trochu ocitla v pěkném problému. Shodili mě k zemi a začali mě trhat. Krev žízňivě tekla po zastaralých dlaždičkách. Netrvalo to dlouho, z povzdálí se ozval křik člověka, dokonce se ozval i blízký výstřel, což konečně mé nepřátele odradilo. Polekali se a potupně utíkali pryč. Já se bohužel nedokázala hnout. Všude kolem mě ležela krev, celou mě umastila. Taky jsem se polekala toho muže, co se stále přibližoval. Já ale kvůli naprosté dezorientace a ještě většímu vyčerpání jsem nakonec upadla do bezvědomí.

Byl to jako velmi krátký sen, objevila jsem se v lese, u skalnatého pahorku. Byla noc a na nebi právě vyšel Měsíc - byl v úplňku. Stála jsem pod tou skálou, dokud jsem nespatřila dalšího psa. Nebyl to v podstatě pes, byl to vlk. Velmi mohutný vlk. Zalíbil se mi, kvůli jeho barvě srsti. Byla černá jako úhel, zatímco na hlavě měl malou bílou lysinku. Vypadal skoro podobně jako já. Měl tak zářivé žluté oči. Najednou zavyl, až se les zachvěl. Byla to lahoda pro mé uši. Chtělo se mi také výt ale najednou, samotné světlo překazilo tu nádheru. Bylo to vážně ostré světlo, když jsem otevírala oči. Samozřejmě ten sen na to skončil.

Místností se linulo nechutně ostré světlo, které jakoby vycházelo spíš z ostrých zářivek neznámé místnosti, než sluneční paprsky, které mají vždy probouzet. Než jsem si vše v očích stihla zaostřit, viděla jsem siluetu může, co stál hned proti mně. Nikam jsem nemohla, byla jsem za něco uchycena za krk a dost to bylo utahnutý. Byla jsem uchycená za nějakou tenkou trubku, která protínala zem se stropem. Byla jsem v místě - pravděpodobně na verandě. Bylo tu aspoň teplo.
Nebylo třeba se hned děsit, co bude následovat. Snažila jsem se to hlavně ignorovat, ačkoliv mě ta puška, která byla opřená o zeď nijak věc nezjednodušila. Možná to byla ta samá, co muž s ní vystřelil a tak mi zachránil život. Stál pořád proti mně a držel nějaký list. Přes jeho průhlednost jsem zjistila, že tam není skoro nic psaného. Byl tam nějaký obrázek. ''Jsi to ty?'', promluvil a otočil list s obrázkem na mě. Na tom papíře jsem byla já, a ještě v mladých letech! Jak to?
Vzpomněla jsem si na tu událost v parku, když mě chytili a ještě pro srandu vyfotili. Na obrázku byl hlavně vidět klíč na mém krku, takže ten muž se nemýlil. Spíš jsem si začala myslet, jestli není s těmi chytači třeba nějaký spojenec nebo tak něco... Proč by měl obrázek, kteří vyfotili právě ti lidé bez duše.
''Všude tě někdo hledá ale pouze já měl štěstí!''

Moje teorie byly vyvráceny...

Byl to pouze další člověk, toužící po mastné odměně, vypsané pod obrázkem. I pro svoji potřebu by udělal vše, třeba mi naprosto zničit život..., pomyslela jsem si.

Od mého probuzení jsem mu nijak nevěřila,

...a měla jsem?