''Oni odjíždí!?''.
Jako kdybych dostala šedý zákal na očích, když jsem si představila, že kvůli mé chyby se Caty ocitla v té dodávce, která vždy vezla pouze smrt. Běžela jsem rychle. Dodávka pomalu odjížděla, mezitím jsem měla šanci ji dohonit. Běžela jsem tou nejvyšší rychlostí, jakou jsem mohla. Utíkala jsem přímo za ní. Měla jsem málo času, kdykoliv se to vozidlo mohlo ještě víc rozjed a nakonec se mi ztratit. Packama jsem párkrát zaškrábala do dveřích, hrozně mě přitom znervóznilo štěkání, z poza dveří, uvnitř. Bylo těžké se ke klice dodrápat, jedny z páru dveří se nakonec otevřely. Mezitím zřejmě chytači stále nic o tom randálu v zadu nic nevěděli. Jeli ještě na chvíli v klidu dál.
Ještě jednou jsem se rozběhla abych skočila dovnitř. Musela jsem si sakra věřit, dvířka se v té jízdě kymácela a bylo tedy dost možné, že se netrefím. Nakonec jsem si vybrala správné časování a skončila jsem uvnitř. Bylo mi na chvíli k pláči, když jsem viděla další spoustu klecí plných namačkaných psů, určitě pocházeli odněkud jinde než, z nádraží. Ale prioritní, co jsem udělala, že jsem mezi nimi našla Caty.

''Hope!'', vykřikla na mě.

''Dostanu tě odsud!''

Hned na to jsem se zakousnula do mřížované klece a snažila jsem se ji odtáhnout pryč. Nebylo to vůbec snadné, když klec, společně s ostatními byla moc těžká. Když jsem se prala s klecí, tak také jsem trošku mumlala - chtěla pejsky uklidnit. Už to vypadalo, že odtáhnu klec až ke dveřím ale stalo se něco...

...špatného...

Vlivem setrvačnosti, když lidé několikanásobně zrychlili, jsem si právě v té sekundě ulevila od toho tahání, vyhodilo mě to ke dveřím ven. Vypadla jsem z dodávky na tvrdý asfalt a přitom jsem se ještě několikrát po zemi kutálela. Byla jsem úplně dezorientovaný. Motala se mi hlava ale stále jsem se dívala na mizející dodávku. Párkrát jsem do vzduchu zavolala Catynino jméno. Místní, co mě na tý silnice zpozorovali se pouze zadrbali hlavama.
Když už to se mnou bylo lepší, rychlejším klusem jsem stále sledovala ublácenou stopu od pneumatik. Popravdě jsem už neměla šanci to auto dohonit. Byla jsem jako před popravou. Ztratila jsem takhle předtím i svoji vlastní rodinu, proč teť i Cathrien? Věděla jsem, co s ní bude. Nemá obojek a tedy patří mezi další bezvýznamné psy k odstřelení?! Přestala jsem absolutně přemýšlet. Jenom vzpomínky na ni mi prolítávaly hlavou. Bylo to dlouhé zapomění. Musela jsem uvolnit cestu na silnici, poněvadž přes tu dobu jsem poslouchala hlasité troubení nechápavých řidičů. Proto jsem se radši ztratila v doposud v neznámých ale dlouhých uličkách.
Stmívalo se, nevěděla jsem, v jaké části města se nacházím a nebezpečí přibývalo. Cítila jsem, že tohle území patří někomu jinému ale bylo příliš pozdě se vrátit, nakonec jsem se v labyrintu ztratila. Mě ale tahle informace nijak nezajímala, byla jsem furt jako vymazána. Procházela jsem se zde, jako neviditelný obláček prachu. Nakonec jsem byla z toho všeho nějak unavená. Ulehla jsem si na rozšlápnutou papírovou krabici - promočenou. Byla zde jediná, ticha tu byl dostatek, tak jsem to riskla a tvrdě usla.
Po několika hodinách mě ale vzbudila strašlivá bolest na hrbu. Zakousl se mi do něj rottweiler a lehce mě z krabice odhodil na mokrou zem. Měl s sebou komplice, bílýho ovčáka s černým zbarvením kolem krku a hlavy. Oba na mě vrčeli. Ten rotweiler si ode mě odstoupil a chtěl pochopit, co tu dělám. Chtěla jsem ten útok oplatit ale byli proti mě o dost starší a větší.