Caty ke mě upřímně shlížela. Koukala najednou na nějaké štěňátko, které se cítilo, že někde ztratilo svoji duši. Bylo bez žádných emocí či citů. Se srdcem zlomeným, z důvodu který mu v hlavě říkal, že se už nikdy nevrátí za opravdovou rodinou. Nebude se vyhřívat ve vyteplené domácnosti a už nikdy nebude milovat svého nového pána, protože v životě už nepozná lásku.

''Odpustíš mi?''

Tiše jsem pak přikývla hlavou nahoru a dolů.

''Jasně...'', pousmála jsem se.

Uši jsem měla sklopené a dívala jsem se pod sebe, na mé ušpiněné tlapky, které tak z dálky nevypadaly kvůli barvě srsti tak špinavé. Najednou znovu na mě promluvila, zeptala se mě na otázku, kterou jsem popravdě od ní nečekala, že řekne. ''Můžeš jít klidně se mnou dál''. Pohlédla jsem na ní s nechápavým výrazem. Že po tom všem by se mnou stále počítala?

''Ale kam?''

''Pokračovat v bádání?'', řekla mi Caty, s menším úsměvem ve tváři.

''Vážně?''

''A co jiného? Nechci být zlá ale mezi lidskou domácnost se už asi nedostaneš...''

''Máš pravdu''

''...ale zase život toulavého psa je také sranda''

Po těch větách jsem si trochu zakroutila hlavu do strany. Možná to fakt bude tak, jak to Cathrien myslí....
Ale stále nevím, jak přežít v nelítostných a mrazivých podmínkách, ve městě. Vysvětlila mi pouze ty dobré stránky (abych ji asi vůbec uvěřila). Přece jsem stále ten měkký domácí mazlíček - potřebná pouze pro hraní...

''Stále jsi ještě malá a dost chytrá, mohla bych tě toho hodně naučit...pouze jestli souhlasíš, že ses oficiálně stala toulavým psem'', ptala se mě.

Já nakonec souhlasila. Do toho k nám přišel Dastin a ptal se nás, co budeme dělat. Caty vymyslela, že můžeme jít k nádraží. Prý je to dobré místo - podle Caty, pro mou hodinu učení, pro mě - nový ZAČÁTEK.
Nakonec jsme radši v té uličce všichni přečkali noc. Další den, Caty držela své slovo a přestože jsme se nedávno probudili, hned jsme vyrazili na novou cestu.
Evidentně celou smečku nezajímalo, že jdeme na chodníku, mezi vcelku vyděšené lidi, co nechápali, proč se tam v klidu prochází velká spousta psů. Určitě počítali, že by se kdykoliv mohlo stát, že by se ti ''včerejší'' chytači bleskurychle vrátili nás dorazit. Aspoň, že se nic takového nestalo a mohli jsme jít nadále až za naším cílem. Šli jsme celý den. Trvalo to až do večera. Cestou mě ale začalo víc děsit takové hlasité zvuky, znějící v dáli ve vzduchu. Bylo mi vysvětleno, že ty zvuky vycházejí ze strojů, o níž jsem nepochopila jejich název - ''vlak''. Tyhle stroje mě asi nějakou tu dobu budou děsit, pomyslela jsem si.
Konečně jsme tam došli s mým úžasem v očích. Nic lepšího jsem nedokázala rozeznat. Dosti pěkné místo pro ''skotačení'', hrozně mě vzrušoval pocit - učit se....možná i hrát si, v blízkosti nebezpečí, který představovaly ''vlaky'', který zde projížděly. A přesto jsem měla z nich stálý strach.
Když jsme konečně dorazili k místu, musel se nám Dastin s něčím svěřit.
Bohužel, při cestě, Cathrien Dastin vysvětloval, že on a jeho smečka nás pouze k nádraží doprovodí. Musí se pak hned vrátit k nově obsazenému místu, u parku, aby se náhodou nestala nepříjemná věc, ohledně dalších psů, co by se tam třeba chtěli vrátit.
S Dastinem jsem si nejdřív moc nepovídala. Po událostech v parku a vše potom jsem si už na něj docela zvykla. Dokonce i při loučení jsem ho (jako pes) obejmula.

''Určitě se ještě uvidíme'', pověděla Cathrien

''Nebude to tak zlé jak si myslíš, Hope'', pousmál se na mě Dastin.

Netrvalo dlouho a já s Caty jsme se pouze dívaly, jak statná smečka v dáli ulic mizí a čím dál více se zmenšují. Nakonec jsem si připadala, jako že já a Caty jsme se staly konečně vládkyněmi tohoto železničního nádraží. Vše na mém pocitu bylo nejstrašidelnější - svatá pravda, že jsme to tam obývaly (ze všech dalších toulavých psů) jenom my.
Pak mi Caty vysvětlila, že právě na tomhle místě budeme trávit trochu více času. Bude mě zde učit všechny psí znalosti ve městě, které mě rozhodně pomohou přežít. Ještě párkrát mě poučila, jak to přesně tady chodí - ohledně lidí, dalších psů, a těch ''hrozně hlučných'' strojů...jo a jako poslední mi povídala aby mě nepřejel vlak...jinak mě ještě přetrhne vejpůl, nekecám!

''Jako toulavý pes si musíš dávat pozor na spoustu věcí; když uvidíš auto, může tě přejet - omylem či naschvál na tom už nezáleží, jsi prostě mrtvá. Musíš počítat i tady s těmi tvými ''hlučnými stroji'', to už v podstatě nemáš proti nim žádnou šanci zvítězit.
To samé s lidmi, někteří tě totálně ignorují - my jim říkáme chodci.
Někteří tě chcou chytit - chytači psů nebo prostě chytači. Jiní lidé tě budou chtít různě využít, psí zápasy či něco bůhví jiného, na ty si také dávej pozor. Úplně bez zkvrn nejsou i samotní touláví psi, spousta smeček tady ve městě jsou dost pro tebe nebezpeční, v tomhle věku jsi pro ně ještě k ničemu, tak tě prostě zabijou. Proto další spousta psů radši pobývá v úkrytech, nechcou, aby se z nich kdykoliv stali další jedná velká ...granule... - aby jsi to pochopila. Právě moji přátelé, které jsi už viděla do téhle skupinky psů zapadá'', povídala mi Caty a já stále kývala hlavou nahoru a dolů, že rozumím.

Po čase jsme chodili na různě dlouhé procházky. Většinou to byl okruch kolem nádraží, takže skoro nikdy nechybělo přejití kolejí, což mě také učilo se pořádně rozhlednout do stran. Už se stal případ, když jsme doběhli ke kolejím a radši jsem se rozhlédla, pak jsem si uvědomila, že tam opravdu = přímo neslyšně se přibližoval ''vlak''.
Caty se snažila mi do hlavy nacpat aspoň malý základ mapy města - abych se náhodou neztratila.
Naučila mě různé základy, jak se chovat. Jaké základní gesta budu dost často při vyjadřování používat. Poučila mě jak třeba vypadá základní smečka, ukázala mi že třeba takový Alfa pes musí být silný, klidně i ne mohutný ale statný řídit ostatní své ''podřízené'', musí je dokázat uživit aby všichni neumřeli hlady, přitom musí dokázat taky udržet svoje území. A když mluvíme o jídle, naučila mě jíst odpadky...sice fuj, ale skoro nikde jinde nenajdu prý nic jiného (taky, že při našich cestách jsem se živila pouze tímhle). Ale pak mi ukázala dobrého může (asi prvního DOBRÉHO muže v mém životě...), který vlastní ''restauraci'', on Caty prý hodně zná a má s ní dobré vztahy. Dost často se stává, že ji sem tam dá na zem talíř s fakt dobrým jídlem. Takže se to u něj vyplatí, když i mě pozná. Když jsme tam byli, měl krásné hnědé vlasy a na sobě dlouhou ''utěrku''. Hned jsem se mu zalíbila a jak mi Caty říkala - opravdu jsme si zanedlouho pochutnávaly na dobrém, nedojezeném guláši...prostě mňam.

Bylo toho ale fakt víc, co jsem se měla naučit do života...