Cukli se mnou s tou tyčí. Oba psy se přibližovali vysokou rychlostí. Nápadné byl jejich štěkot, ale ani to ty může neodradilo. Furt stáli na místě s druhou tyčí ve výstražné pozici.
''To nebude těžké...'', řekl si jeden z nich do vzduchu, ''Chytneme aspoň jednoho z nich''.
Však ''útočníci'' podle mých slov úplně kašlali na psí útočné zákony. Jeden z nich v blízkosti ještě víc zrychlil. Nakonec z střemhlav vyskočil a svou váhou srazil nechápavého muže na zem. Upustil přitom svou zbraň. Druhý pes dorazil poté a ten zase pro změnu skočil po druhým muži, který držel i mě. I ten následně skončil na zemi. Jeden ze psů chytl do své tlamy tyč, na které jsem byla uvězněná. Odnesl ji trochu dál a pak mi pomáhal se z toho dostat. Mezitím jeho komplic varoval ty ubožáky, kteří leželi na zemi svými vyceněnými zuby, hlasitým vrčením a vztyčeným ocasem. Nakonec pes, co mi pomáhal našel způsob, jak uvolnit oko a já se konečně ocitla na svobodě. Podívala jsem se na ty dva muže, co nás pozorovali a něco si říkali. ''Musíme už jít...'', povídal jeden z mých ochránců. Bez mluvení mě ten samý chytil do tlamy a mizeli jsme od nich pryč. Než jsme úplně nezmizeli mezi stromama, tak až potom se muži zvedli a popadli svoje prázdné tyčky. ''Viděl si je? Byli úplně vedle...'', zamumlal ten, co mě držel a stále běžel. Evidentně mu ten druhý rozuměl. ''A kdo vy jste? Ochránci?'', zeptala jsem se jich. Až pak konečně zastavili, byli jsme nejspíš na konci parku. Byly zde viditelné hranice mezi parkem a něco jako kanálem. Byl zde hluboký převis, přes který by se i tak dal slézt, či sklouznout až ke korytu ''řeky'', která zde řekla.

''Noo, ochránci moc nejsme, ale přišli jsme, protože jsme tě slyšeli výt''

''Ty se nebojíš chodit sama po parku nebo spíš po městě?'', zeptal se mě jeden z nich.

Musela jsem jim vysvětlit, že jsem tu nebyla sama. Až pak mě pochopili. Povídali, že když utíkali ''mě zachránit'', zachytili pach další větší smečky. Říkali mi, že mě k nim klidně dovedou. Musela jsem jim poděkovat za tuhle podporu. A tak jsem na cestě zpátky za Cathrien a ostatními doufala, že to budou právě oni, co zanechali v parku pach. Došli jsme na úplný začátek parku a zároveň jsme věřili faktu, že chytači už dávno odešli. Až pak jsem na druhé straně na silnici spatřila Cathrien, Dastina a jeho celou smečku. Vypadali udiveně, když mě zase spatřili. Hned mě poznali a ozvali se. Tehdy nejezdila žádná auta a tak mě nechali přejít na druhou stranu. Možná potom jsem si všimla, že nebyli zcela udivení jen kvůli mě.
Nechápu ale celá Dastinova smečka, včetně Caty zírali na ty dva a měli přitom vztyčené ocasy.

''Doufám, že jste ji nijak neublížili'', zavrčela Caty.

''Je bez žádného škrábance'', potvrdili. ''Sami se podívejte, v panice se vám i ztratila!''

''Bylo nás hodně, a v dost blbé situaci'', povídal Dastin

''Víte co, radši půjdeme, pozdravujte Osu'', opáčila Caty.

''Tak zatím malá, myslíme tebe'', poukázal jeden z nich na mě a hned na to zmizeli znovu v parku. ''Vetřelci, jsou na našem území'', povídal si Dastin. Byla jsem štěstím bez sebe, že jsem znovu v bezpečí ale moment netrval dlouho.

''I ty mi Hope něco musíš vysvětlit...'', říkala mi Caty a přitom na mě pohlédla přísným pohledem. ''Nejenom to, proč jsi s těmi hlupáky k nám přišla ale i to, jak to s tvým ''domovem'' máš''.

''Jak to myslíš?'', zeptala jsem se ji nechápavě. Mezitím na nás dvě koukala celá smečka s Dastinem a jen tiše poslouchala.

''Jak to s tím domovem máš....po pravdě! Víš, kde vůbec bydlíte, jakou to má adresu, v jaké části města dům leží...''

''Já... ani nevím'', řekla jsem. Přitom slovo ''adresa'' jsem ještě neznala''

''Takže mě celou dobu pouze taháš za čumák!'', vykřikla na mě a já se poprvé začala kvůli ni bát. ''Já bych zbytečně prochodila celé město a nakonec by jsi mi řekla, ''že já ani nevím, kde to vlastně bydlím''!!!'', odfrkla si.

''Tak za ten domov se ti omlouvám...já jenom jsem chtěla hrozně domů'', bránila jsem se.

''Ale ty jsi fakt asi nepochopila, že tě vyhodili na ulici...ZEMŘÍT. Už se jen tak nemůžeš vrátit. Nemají tě už rádi!!!!

Po tomhle mě bohužel ta slzička z oka vytekla. Odvrátila jsem od ní pohled.

''A to, že jsi přišla s nimi...to je nepředstatelné. Oni jsou naši další nepřátelé a ty se klidně se sněžnými psy stýkáš!''

''Oni mě na rozdíl od tebe a všech pomohli, jak před těmi chytači, tak mi ještě pomohli najít zpátky cestu k vám, máte jim poděkovat a ne je ještě zesměšnit! Krom toho, s tou rodinou jsi to Cathrien přehnala!!!'', zakřičela jsem na ni.

''Hope...'', zeptala se mě Caty ale já ji předtím vztekle odstrčila a zašla jsem si do malé uličky. Chtěla jsem být o samotě. Cathrien si pouze povzdychla.

''S tou rodinou jsi to asi fakt trochu přehnala...'', pověděl ji Dastin.
''Krom toho se nemůžu omluvit tomu, když jsem na ně zavrčel a oni přece Hope pomohli...''

Pro dnešek jsem nebyla ochotná ani pokračovat v cestě - neměla jsem kam. Už to vypadalo, že zde, v parku budu trčet asi navždy, protože to je zatím jediné místo, ve kterém se prakticky už neztratím. Nebo jsem měla šanci pokračovat s Cathrien - s tou tvrdohlavou fenkou. Možná byla pravda s tím domem, měla jsem to říct ještě předtím, než jsme se vydaly na nejakou tu cestu. Asi tu už nebyla možnost, aby mě Caty brala s sebou, protože když už nemůžu nikam jinam, ona by to podle mě se mnou nepřežila (vlastně ani já s ní).
Trucovala jsem dál v schované uličce, dřepěla jsem tam na popelnici, se slzami v očích. Nechápu ale Caty ke mě přišla, dohopsala až na popelnici a chtěla se mi za vše omluvit.

''Hope...noo musím se ti omluvit. Byla jsem moc rozčílená'', sklesle mi povídala.

''Ani já nejsem neposkvrněná. Měla jsem ti to říct dřív. Ale že, jsem se obávala, že mě pak s sebou nevezmeš...nechtěla jsem tam zůstat''

''Pravda tobě, já bych tě pak s sebou opravdu nevzala, když nikam nemůžeš''

''A ti psi....oni mě vážně zachránili. Přitom mě nijak proti někomu neovlivňovali...Vždyť já je ani neznám''

''Hmm, i za tohle se omlouvám. Neměla jsem se kvůli nim zlobit i na tebe. Moje chyba. Jenomže právě jejich smečka je dost známá široko daleko...''

''Co to jsou vlastně za plemena?''

''Jsou to psi plemene husky...''

''A kdo je ten... Osa?''

''Jejich bezohledný vůdce...''

Pomalu jsem přestala při této konverzaci brečet. Otočila jsem se na ni, poněvadž jsem doposud seděla zády k ní.
Netekly mě už tolik slzy po tváří, místo toho jsem si pomalu s Cathrien začala povídat.