Cathrien venku na mě pohlédla. Sotva jsem vylezla ven, zjistila jsem, že jsme na tom samém místě - na místě, kde jsem umírala. Krvavá louže, sloučena s krvavými vývržky zůstala zachovale uschlá. Na poprvé by jste ale neřekli, že se tu něco stalo, sníh to dokonale zakrýval. A když mluvíme o tom sněhu, byl úplně všude. Pak jsem si uvědomila důležitý fakt. Vždyť mě už není zle! Já už najednou nezvracím - bylo mi to k neuvěření, že další den, bez těch prášků jsem zatím nic nevyvrhla.

''Co je?'', udiveně na mě Caty pohlédla

''Hmm, nic...'', pověděla jsem a radši jsem nič neřekla.

''Horší vánice nemohla přijít...'', říkala si do vzduchu Caty.

''A co teť uděláme?'', zeptala jsem se.

''Co to máš na krku?'', povídala Caty a úplně mi zazdila předešlou otázku.

''Ten klíč? To je ten samý, co jsi našla vedle mě. Beru si ho s sebou...domů''

''Aha'', pověděla (myslím trochu ukřivděně) Cathrien.

Ptala se asi proto, že ne moc často se potkává stěně, co má na krku klíč. Klíč omotaný kolem provázku, který je jen tak tak velký, abych si kolem něj protáhla hlavu a zároveň mi tam držel jako klíště.
Sotva udělala krok, zastavila jsem ji. Poděkovala jsem ji za mou záchranu. Cathrien pouze přikývla hlavou a pousmála se. Pak už šla a já ji musela následovat.
Bloudili jsme se uličkami, ráno byla ještě tma a jen s těží jsme mohly vidět na cestu. Nebyly tady zatím žádné lampy.
Caty držela své slovo a skoro nikdy nezastavila. Při té cestě jsem si uvědomila, že Caty je toulavý pes a tedy takový pes má v nohách už uběháno a zdoláno několik kilometrů, proto má tak velkou výdrž. Já s ní ale moc problémů neměla, stíhala jsem ji dobře. Jen to, co mě trochu znervózňovalo, bylo to nepřetržité ticho. Jakokdyby Caty šla úplně sama.

Takhle jsme šly věčnost...

Pokračovalo to, dokud jsme nenarazily na větší ulici, kde už nějaké ty osamělé lampy byly. V té době ještě byla tma a moc lidí zde v těhle dobách nepobývalo, povídala mi Caty, když jsme konečně na chvíli zastavili.
Šli jsme dál, podél ulice až potom se konečně rozmluvila, když jsem se zeptala na pár otázek.

''Proč jsi chtěla odejít?''

''Nikdy nezůstávám na stejným místě...''

''A ti tví přátelé, musela si od nich odejít!...''

''Když jsem se jich ptala, nechtěli....chtěli zůstat v teple, v těhle dobách by je každý pochopil''

''Proč?''

V tomhle případě se Cathrien zachovala jako Nova, už mi nic neřekla a pokračovala přede mnou dál.
Uběhly asi tak dvě hodiny a jak pomalu začalo svítat, začaly se objevovat první auta a lidé. ''Musíš si dost často dávat pozor na čas, kdy a kde se pohybuješ...''. Ikdyž jsem některé z jejích poučování si aspoň trošku zapamatovala, moc jsem nevěřila faktu, že jsem...toulavý pes. Pořád jsem přece bydlela v domě.
Postupovali jsme docela rychle ale nejenom já ale konečně i Caty jsme měly žízeň. Bylo mi dost děsivé se podívat na potok s úmyslem se napít. Podle matky jsou potoky v dnešní době trochu špatné k pití. Ale Cathrien mě ujistila, že kdyby se nějaký potok objevil uprostřed města, byl by horší. A když jsme na kraji města, není to tak zlé.
Když jsem se podívala na svůj čistý odraz ve vodě, uvědomila jsem si, že to opravdu nebude zlé. Voda byla v celku čistá a dobrá.
Zase celé čilé jsme pokračovaly po ulici, která byla větší a větší. Lampy už nebyly velkou vzácností, vlastně už nebyly ani tolik potřeba, protože už bylo světlo a objevila se i první velká spousta aut, co projížděla ulicí. Musela jsem se zeptat kam to míříme. Caty povídala, že po této ulici se máme dostat do centrálního parku. Zatím jsme byli v polovině cesty a k tomu jsem začínala mít hlad, ačkoliv jsem nic neprozradila. Klíč mi šťastně lítal ve větru mé srsti. Pak mě popadla myšlenka, proč se na to nezeptat zrovna ji...

''Cathrien...?''

''Co?''

''Znáš nějakou uličku...'', nedořekla jsem.

''...Já znám jen pár uliček, pokud chceš vědět''

''...Tak to jo, ale jestli neznáš jednu určitou...''

''Stůj!'', zastavila mě Caty nervózně. ''Cítím, v okolí známý pach...''

Já totálně stuhla a nevěděla jsem, která bije. Z uliček vylezli jiní psi, v čele mohutnýho dalmatína. Vypadal dost děsivě, byl nápadný, že nejenom nosil černé fleky, měl i dost hluboké jizvy - některé z nich vypadaly zaníceně. Cathrien pouze stála na místě, měla jsem pocit, co mi říkal ''uteč'' ale radši jsem poslouchala svoji psí průvodkyni. Stála do té doby, než se dalmatín nepřiblížil až k nám. Po jeho boku šli i jeho ''bodygardi'', ostatní psi.

''Dastine?!''

''Caty!'', odpověděl.

Myslím, že oba se už nějakou tu dobu neviděli, takže bych to pochopila. Dokonce se přidali ostatní psi, začali si všichni povídat a já si tak trošku připadala jako neviditelné smetí ve vzduchu.

''A kdo to jde s tebou?, zeptá se.

''Jéje, promiň mi to, ani jsem tě nepředstavila (otočila se mezitím ke mně). Dastine, tohle je Hope, myslím, že belgický ovčák. Hrozně si přeje se vrátit domů, tam kde ji nejdřív sami vyhodili ven...do vánice''

''Ááá, tady si někdo nedokáže představit, že se stal toulavým psem. Jinak ahoj, já jsem Dastin''

Bohužel místo toho, aby jsem se představila, odhodila jsem od všech pohled. Takhle mě zesměšnit, to se mi nelíbilo...a já opravdu nejsem toulavý pes!

''Myslím, že se někdo urazil...Co tu děláte, myslím, že tohle není vaše území'', zeptala se Caty.

''Právě že je - dost čerstvé. Zrovna včera jsme ho obsadili. Míříte k centrálnímu parku?''

''Ano, odpočinout si''

''Co kdybychom šli na chvíli s vámi, být pouze dvě je pořád nebezpečné...''

Nakonec Cathrien s nabídkou souhlasila. K centrálnímu parku jsme nakonec šli celá (dočasná) smečka.
Podle mě to bylo dost nápadné, aby se po ulici procházelo víc jak šest psů. I tak to bylo docela příjemné, jít s takovou ''ochrankou'', která tě kdykoliv ochrání.
Od té doby, co jsme ''zdolávali'' ulici se smečkou, jsem radši mlčela. Nevydala jsem ani slůvko, dokud jsme konečně nepotkali obrovské holé stromy, obsypány těžkým sněhem.
Do mých očí se najednou vlila radost. Prostě jsem se rozběhla proti těm stromům, do toho hlubokého sněhu. Začala jsem se tam různě válet a honit sama sebe. Měla jsem štěstí, že se mi tam ten klíč neztratil. Nečekala jsem, že vytvořím i řetězovou reakci. Dastin a další psi se také rozběhli přímo k místu, kde jsem si hrála. I oni se najednou začali v tom sněhu válet jako štěňata. Byli hrozně hraví, přidali se ke mě a já si poprvé po věčnosti užívala. Nevím jak Cathrien, až potom k nám dorazila, vypadala trochu udiveně z toho co viděla. Pak se z znenadání pousmála! Lehla si opodál a sledovala nás všechny, jak si tam hrajeme. ''Jako malí...'', zamumlala si sama pro sebe do vzduchu, kdy mezitím si skláněla hlavu na zem.