''Kde si je...? Jak se...? Antonietto?..'', chvíli jsem mlela neuvěřitelné množství otevřených otázek při pohledu na celkově čtyři rozkošná koťátka, choulící se v šedivé srsti Antonietty. Ta se usmála nad mými vykulenými oči a ještě jednou zavrněla.

''Jsem na ně s Fénixem strašně pyšná! Tahle tři koťata jsou má první. Čtvrté a zároveň nejstarší kotě jsem adoptovala, jmenuje se Vrousek''

Když bledě hnědé kotě zaslechlo své jméno, odtrhlo se od skupinky a přede mnou naznačilo mírnou úklonu.

''Dobrý den''

Antonietta znovu spokojeně zavrněla a pak usoudila, že by se i ostatní koťata měla představit. Jedno podruhé chytila do tlamy a postavila vedle Vrouska.
První dvě vedle sebe - jejich šedé kožíšky smíchané s odstínem oranžové, se hrdě postavila a k mé postavě vrhla hravé, milé úsměvy.

''Ahoj!''

Čtvrté a jediné celé šedé se nedůvěřivě postavilo a mlčelo.

''Promiň Hope, tady malý Frýsek se před cizími hrozně stydí..'', šedá matka se položila na sníh a její stejně vypadající koťe zezadu objala.

''To... já chápu..
Jinak Vám také přeji dobrý den'', překvapená a hned zamilovaná do těch klubíček se před všemi koťaty pokloním tak, jako předtím Vrousek. Uvědomila jsem si, že jsou tak malincí...
Stačil by jen nepatrný krok a byla by ze mně najednou nelítostná vražedkyně. Raději jsem zavrtěla hlavou a přemýšlela zpátky nad jinými věci.

''Kde máš vlastně toho Fénixe? Mohl tu být taky?'', řeknu s mírným úsměvem.

''Ten bohužel jako zástupce řeší spostu věcí v klanu, hlavně shánění jídla na zimu a úkryt..'', pověděla tiše šedá matka a sedla si.

Také jsem si sedla a hned na to se koťata rozprchla do okolí. Pobíhala kolem nás a navzájem se honila.

''No nejsou báječná?'', Antonietta si sedla naproti mě a mlčky je pozorovala.
... byla najednou tak šťastná a plná života, vždyť právě zahrnuje svou velmi důležitou roli, kdyby mě tehdy nepotkala, byla by stále zavřená doma jako domácí mazlíček, nepoznala by v kožíšku chladný sníh a několik teplých pulzujících klubíček..

''Jsou... úžasná'', odmlčela jsem se a sledovala Antoniettu, která na koťáta upřeně hleděla. ''Bucky by se z toho také složil... tak jako teď já..''

''To máš pravdu! Ale mám strach Hope..'', kočka odvrátila pohled z koťat zpátky na mě. ''Co když budu špatná máma, co když se třeba stane nehoda a...'', raději zamlčela to, co chtěla říct.

''Nemůžeš myslet na zlé věci, které tě budou jenom čím dál víc oslepovat a pak tě třeba jednou opravdu ublíží! Musíš být silná Antonietto, udělej pro ně co nejvíc můžeš.
Nesmíš na zlé věci ani pomyslet!
A.. nedělej své typicky zbrklé věci, podotýkám''

''Jaké zbrklé?!'', drbla do mě a zasmála se. ''Dík za radu - nedělej zbrklé věci!'', ušklíbla se a s nabraným sněhem na pacce mi dopřála chladné napadení mého obličeje, respektive hodila ho po mě.

''Proč to děláš?'', bráním se třepáním.

''Sama sis tu válku přinesla!'', zavřískala ze srandy a začala na mě sníh rovnou hrabat.

''Nech toho šedivá koule!'', zavrčím tiše a skočím směrem na ní. Zabořila jsem se však prázdně do sněhu a Antoinetta mi rychle proklouzla.

''Jo a jen pro dodatek! Jsem Šedá Jiskra!'', běžela kolem mě.

''Antonietto-o-o-o?'', provokovala jsem s úsměvem.

''Nech toho!''

''A-N-T-O-N-I-E-T-T-O''

''Ty si nedáš pokoj!'', házela dál na mě sníh, koťata se zarazila a sledovala zvědavě náš ''boj''.
Obří chlup a šedé klubko.
Boj na život a na smrt.
Smrtelnější, než cokoliv jiného!

* * *

Obě jsme vyčerpaně padly do sněhu, okamžitě nás napadla koťata, která nás kousala úplně všude.
Byla to taková poslední vlna přinášející smrt!
Ale jen ze srandy.
Oblíbila si hlavně uši.

''Děti, huš huš, běžte si ještě hrát!'', provokovala Antonietta své koťata, ale ta se následky únavy zpotácela taktéž k zemi. Šedá kočka se obrátila ke mně.

''Tak co, lepší?'', náhle pronesla.

''Co myslíš?'', ještě chvíli jsem se hihňala nad samou legrací.

''No-o-o, před setkáním si mi přišla celkem zničená..'', přiznala Antonietta a neodolala pokušení si olíznout několikrát tlapku.

''Tys mě.. takhle viděla, že?''

''No vždyť říkám - před setkáním, když jsme sem přišli, spatřili jsme tě. Co se stalo?''

Připustila jsem si fakt, že mě hold viděla tak, jak jsem si nikdy nepřála před očima vypadat. A jak jsem také zjistila, je to nejspíš jenom ona, která se mi snaží pomoct.
Ale bohužel jsem nevěděla, jak vlastně začít..

''To je trochu na dlouhé vyprávění...'', snažila jsem se to jakkoliv zakopat.

''No tak... toto je typické: moc na dlouho.
Já se mile ráda zaposlouchám'', v šedivém obličeji měla upřímný pohled doprovázený milým úsměvem, který mě kde si uvnitř uklidňoval a dával šanci se zrovna před ní otevřít.
Nejistě jsem vrhla pohled na zdejší stromy.

''Do města jsem přivedla psa - domácího psa a jak se ukázalo, nepříjemného, domácího psa pro Backyho..
No.. a teď si ostatní myslí, že je opovrhuju.
Nebo jinak.. ''urazila''; hlavně Backyho, který s ním nevydrží ani minuty''

''A kde jsou teď?'', řekla kočka tiše, ''Myslím Timor, Glass..''

''Zvrtlo se to... pohádali jsme se a Glass někam utekla. Ten pes ji šel hledat, Backy s Timor radši odešly a já... já tam zůstala sama..''

Antonietta chvíli mlčela a hleděla na své tlapky, jako kdyby i ona držela na sobě vinu, kterou si držím já.
''Tak to nevím, jak bych ti pomohla... Proč jsi radši toho domácího mazla neposlala domů?''

''Ne!!'', vyhrknu trochu vyděšeně, ''Nemůžu... jak jsem zjistila, on chce být jako my. Nemá důvod se vracet domů, tak třeba jako ty..''

''Aha? Takže... stejně hádám, že to měl horší než já?'', konečně se kočka podívala i na svá unavená koťata, která se stejně znovu rozutekla dál. Nic z toho našeho povídání pravděpodobně neslyšela, líp pro nás. ''Je to celkem průser..''

''No je to průser, co když už nikdy nebudene pohromadě?'', povzdechnu si.

''To ne, Hope.. v těchto dobách by měli být smečky a skupinky pevně pohromadě, zvlášť když jsou všude ti Potomci.
Jsou všude, i náš klan se teď radši straní ulic a volných ploch a zdržují se.......'', náhle šedivá kočka zmlkla a strnula jako kámen.

''Antonietto?
Hej...
Šedá Jisko?'', začnu packou mávat před jejím obličejem a vrhám na ni nechápavý pohled. Pak ale kočka zasyčela naprostým strachem, což mě zarazilo. Ustoupila jsem a podívala se do směru, kam ona.
Ne...

''Nezakřikla jsi to..?'', syknu trochu vyděšeně do vzduchu. Obě jsme se hned rozběhly ke vzdáleným koťatům, která si při svých hrátkách nevšimla, že se k nim plíží mohutně osrstěná a silná stvoření.
Psi.