Na neštěstí svou rukou uhnul dříve, než jsem se do ní stačila zakousnout.

''Prosím... pejsku...VLKU,... nech mě být!'', Ben vyděšeně při ustupování upadl na zem, avšak stále pevně držel Thorovo vodítko a ne a ne ho pustit. ''Co jsem ti sakra udělal?'', vyjel ale okamžitě omezil svou výbušnou náladu.
''Jacku,.... jacku, JACKU PROSÍM POMOŽ MI!'', ječel jako dítě přes všechny okolní domy. Dokonce i ten surový soused - vcelku udivený, koukal přes plot na nás. Mezitím však z domu vyplašeně vyběhl Jack, který nevěděl co se děje. Zatímco sledoval, jak Ben leží na zemi, pohlédl na mou postavu, jenž naježená a agresivní útočí na jeho kamaráda.

Spíš ho asi udivilo, že jsem znovu přišla.

Když se ale Jack  vrátil zpět do reality, něco na kamaráda zakřičel a okamžitě běžel zpět do domu, aby uchopil do rukou psí řetěz. Vyšel ven a začal s ním švihat ze strany na stranu, dělalo to rámus děsivého skřípání, každého psa by to odstrašilo.
Neměla jsem tedy čas nadále na Bena vyjíždět, Thora stále držel a mě to samé čekalo už za chvíli.

Znovu jsem se na Bena vrhla ale tentokrát jsem se mu konečně zakousla do ruky, v níž držel vodítko. Nebyl to až takový stisk.. spíš jsem ho do té ruky pouze škrábla, protože pouhým vylekáním konečně vodítko pustil.
A pak jen ovčákovi stačila chvilička, aby se vyvlíkl z toho obojku a byl volný!

''Thore, utíkej za mnou!'', štěkla jsem a hnědý ovčák věrně uposlechl. I když se chtěl rozeběhnout, Ben se stihl naklonit a natáhnout se přímo na něj. Chtěl ho naposled chytit. Thor ale instinktivně vyjel a stějně jako já ho podruhé škrábl. Pak už jen rychlým mžikem sprintoval přímo za mnou. Mezitím jsem vyrazila dřevěnou branku přímo na ulici. Vtrhli jsme tam a pouhou chvíli jsme přemýšleli, kudy utečeme.
Na ulici vyběhli i oba dva mladíci, Jack držel řetěz a Ben svou krvavou ruku a přes všechen ten zmatek nás stále pronásledovali.

Vše marné - byli jsme rychlejší. Běželi jsme vedle sebe napříč nekonečnou silnicí kolem nitra města. Náš útěk se zdařil!

***

Po delší cestě mezi uličkami, kde se Thor cítil opravdu svobodně a majestátně jsme zastavili u budovy, odkud z ní vycházela lahodná vůně jídla. Byl to dům jídla, jak tomu říkají ostatní.
Samozřejmě jsme ale nemohli vstoupit dovnitř, protože tu všude neustále kráčeli lidé, což byla škoda. Nezbývalo nám nic, než se usadit za budovou, kde jsme slídili odpadky z popelnic. Bylo už celkem šero a začala nám obou být zima. 
Zabývala jsem se okolním světem, mezitím co se Thor snažil vytáhnout vyhozené jídlo z popelnice ven. Mlčky jsem ho i sledovala a nemohla jsem uvěřit, s jakou opatrností se v tom vrtá.
Takhle se žádný tulák nechová! 

''Myslíš si, že takhle něco najdeš?'', ptala jsem se, protože Thor se ve skutečnosti předními packy pouze opíral o želežnou konstrukci a hlavu strkal dovnitř. Všechny odpadky se ale pravděpodobně nacházely až na dně, takže i když se Thor snažil sebevíc, nešlo mu to.

''No a jak bych to měl tedy udělat?'', ptal se rozpačitě.

''Ustup'', Thor se znovu postavil na všechny čtyři a podřízeně ustoupil. Divil se, když jsem se jen opřela o popelnici a vší silou ji převrátila, odpadky a další poklady náhle ležely na zemi, vysypané a pouze připravené pro něj.

''Je celkem lehké se tímto způsobem dostat k potravě. Horší je to s většími popelnicemi, ty jen tak nepřevrátíš...'', připomněla jsem mu a nechala ho poprvé ochutnat něco úplně nového. Chvíli jsem čekala, jak zareaguje na rozdílnou chuť potravy, jenž se živil doma jako mazlíček. Ale nemusela jsem se evidentně ničeho bát.

''Hm, není to zlý. Je to... vskutku lahoda!'', Thor celkem spokojeně přežvykoval kousky otrhaného masa z otevřené plechovky, kterou čumákem v hromadě našel.

''Hlavně, tento způsob hledání potravy nedělej před člověkem. Nekolikrát se mi to nevyplatilo, z ničeho nic na tebe vyjede a zažene tě čímkoliv, co drží v rukou pryč.'' 

''Jo jo...'', odpvěděl spokojeně Thor. Byl ale dle mého spíš zamyšlený do jídla než na poslouchání mých pomocných rad a proto jsem nechala ovčáka nadále jíst a odklusala jsem pryč - blíž k silnici. 

''No... aspoň, že se nestará o minulost, hlavně to, co se stalo nedávno'', pomyslela jsem si, když jsem se dívala do prázdna.
Začala jsem výt a štěkat k obloze. Ten tlumenný zvuk ozývající se z mého hrdla mě pomalu nechával vzlétnout, cítila jsem se jako pták. Tak lehká a bez tíže, spokojená. Tento pocit jsem ale cítila do doby, než mě zvědavě přivítal nacpaný Thor. Okamžitě jsem ztichla.

''Znělo to tak... majestátně, působivě... Zároveň i tajemně... Proč jsi vyla?''

''Chci jen díky vytí najít své prátele.''

''Oh, zajímavé! To se takhle dorozumíváte?'', když Thor odpověděl, rázem se z nekonečna ozvala odpověď. Hlas mi připomínal Timor, k ní se pak následně přidala Glass a pak i pomalu Backy. Bylo úžasné je všechny poslouchat jako jednu společnou smečku. Ve vytí jsem tedy pokračovala a tím jsme na obloze stvořili nádhernou harmonii zvuku, plující po větru a vznášel se nad celým městem. Cítila jsem se rázem v bezpečí, zároveň jsem i poznala pocit, jako by mi dávno odpustili a čekají jen na mě. To mě rozveselilo.

Do naší skupinky vytí se posléze přidal i hnědák. Sice chvíli vyl tiše a nepravidelně, avšak zanedlouho se stal naší stejnou harmonii ve vzduchu.

Ale... bohužel se zvuky ozývající se z druhé části města jakoby vytratily. Vyla jsem znovu jen já a hnědý ovčák vedle mě.
''Přestali výt?''. Nebyla jsem sama, kdo se najednou zhrozil co se stalo, stejně podivný pocit cítil i Thor.

''Hope, až teď jsem si uvědomil, že máš své kamarády; přátelé, kteří na tebe neustále myslí. Čekají, až se znovu vrátíš a budeš s nimi nadále žít, co když mě ale... nepřijmou?''

Thor byl příliš upřímný. Nevěděla jsem jak bych mu aspoň trochu spravila náladu tím, co mu řeknu. Lhát jsem nechtěla, avšak i vystrašit ho krutou pravdou nebylo také celkem dobrý nápad.
A ke všemu jsem myslela na Backyho, sice to je opravdu milý a hravý pes, ale když na něho jednoho dne Thor bezdůvodně zaútočil, myslí si o něm své. Jak jsem zjistila, Backy Thora nemá rád. Tak jak tedy dopadne setkání a následné přivítání, kdybych připustila, že ho tam osobně přivedu?

''Víš co? Já jsem celkem unavená... a ty musíš být také, že? Tenhle den byl těžký pro nás oba. Půjdeme si tedy lehnout a nabrat sílu?'', otázala jsem se, za ůčelem překrýt Thorovu otázku.

''Máš pravdu, jsem unavený a zanedlouho tady padnu na zem!'

''No tak hlavně nepadni teď přede mnou!'', usmála jsem se. Aspoň dočasně jsem si mohla oddychnout, i Thor se asi chtěl rozptýlit jinými věcmi.

Přišli jsme zpět, blíž k domu jídla a tam jsme se následně uvelebili na zem. Oba jsme leželi naproti sobě, na délku většího psa. Jak jsem zanedlouho zaregistrovala, Thor opravdu vyčerpáním tvrdě usnul. Pochrupoval a jemně cukal svými končetinami. Věřila jsem, že se mu právě zdá sen jak před sebou honí jelena!
Ta myšlenka mi chvíli vytvořila úsměv na tváři.

Najednou se ale něco ve mně nového rozzářilo... Nebyl to jen samotný úsměv; cosi...
Prostě jsem natáhnula svou packu před sebe a položila ji na tu Thorovu. Ten si ničeho nic nepovšiml, spal.
No a já jsem také konečně s natáhnutou packou usnula,
... i s myšlenkami mířenými ke spoustě otázkám, které mě hrozně ničily.