Den rychle uběhl. Slunce už dávno zmizelo za horizontem vzdálených hor, a město se znovu ponořilo do hlubin temna. Nebe bylo zaprašené tečkami, které představovaly hvězdy. Všude na zahradě zpívali cvrčci své dlouhé uklidňující klasiky a Měsíc nádherně svítil krémovou barvou, byl ve fázi poslední čtvrtě a ve skutečnosti se mi celou dobu smál do ksichtu, že jsem musela dokonce strávit noc pod širým nebem! Vítr mi nepříjemně vískal srst. Byla jsem tím promrzlá, k tomu unuděná a přímo mě vysíralo pouhé pomyšlení na toho člověka, který buď na mě zapomněl a nebo mě zde nechal kvůli ''bezpečnosti'' své rodiny..... Jack.

Ještě párkrát jsem zkusila chytit tlamou ten nemilosrdný řetěz a tahat za něj co to šlo. Po chvilce malé pauzy jsem se radši přesunula na něco příjemnějšího: válela jsem se na zádech v trávě, a škrabala se dalšími nezvyklými způsoby. Dopřála jsem si dokonce čas na očistu tlapek, včetně bříška. Jediné, co už mě napadlo dělat abych se neunudila bylo ležet a hluboce fuňět do stébel posekané trávy. Byla to celkem zábava, čímž myslím naprostou ironii.

Chvíli poté jsem stále funěla ale zároveň poslouchala za sebou nedaleké šustění v křoví. Cítila jsem podivný pach... pach neznámého psa! Nebyla to náhoda, že se potuloval tak blízko tohoto baráku. Stejně jako já, tak i on cítil nedojezené granule, ležící v misce vedle mě. Přesto ten pes měl odvahu se přiblížit a překročit packama tohle místo. Nehýbala jsem se. Podle instinktů jsem pak zaznamenala menšího psa. Podle té lehkosti a tichosti se jadnalo o přeborníka v této praxi.
Stále jsem ležela a hrála si na spícího psa. Cizinec mě mezitím pomalu začal sebejistě očichávat. Zanedlouho se ale vrhl do misky a nechal mě takovou, jaká jsem byla.
Přišla chvíle, svaly se mi naply na aximum. Když si stihl potřetí nabrat do tlamy granule, vyletěla jsem jako vyšinutá. Nic netušící pes v hrůze vytratil část svého ukradeného úlovku a panicky upaloval směrem ke dveřím domku, kde stále všichni spali. Nechtěla jsem na sebe moc upozorňovat, na psa jsem vyletěla s tichým ale furt děsivým vrčením. Dvakrát jsem ho packou srazila k zemi, ale on však dokázal vstát a pokračovat v hrůzyplném běhu až ke dveřím. Sotva pár metrů od místa jsem zacítila těžkou bolest po celém krku. Řetěz se mi ještě víc zaryl do kůže, dusil mě a tak trápil...
Vůbec jsem nečekala, že mě ihned na místě zastaví natolik, že se má zadní část těla vystavila pouhému vzduchu. Dopadla jsem tvrdě na záda.
Smyslů zbavená mě to ale nezastavilo, páč jsem vyskočila zpátky na nohy a snažila jsem se dostat blíž k tomu ubohéhu jacku russlovi, který se mi tak jako ten Měsíc, smál do ksichtu. Vrčela jsem, chvilky jsem stála na zadních a packama se natahovala k ní. Ten řetěz ale nepovoloval.

''Pche, na domácího psa máš pud divokého psa! Myslela jsem si, že hluboce spíš a ono houby.'', promluvila fenka s plnou tlamou granulí a celkem udivená z toho, kolik síly a čím dál větší agrese ve mě vře. ''Ale na mě za každou cenu nemáš, psíku,'' pokračovala.

''Nejsem domácí mazlíček, s někým sis mě asi spletla!''

''Ha, skvělý vtip, hrozně se směju. Tím chci říct, že jsi přes tohle příliš trapná!''

Pár minut jsme po sobě jenom zuřivě vrčely a nazývaly se těmi nejvíce neobvyklými nadávky, které nás napadly. Měla jsem chuť, za krádež mého ''suchého a otravného'' jídla ji roztrhat jako mého posledního nepřítele.

''Už se těším, až se odtut dostanu a lapnu tě do své tlamy, všechny kosti ti rozkřupnu!'', zavrčela jsem ale místo respektu, cizí fence hlavou proletěla náhlá otázka.

''Ty tady vážně nežiješ?'', namítla fenka s menším smíchem, který asi nedokázala udržet.

''Jasně, žiju tady a parádně si to užívám,'', ironicky jsem odpověděla. ''Jsem toulavý pes a po útoku u starého nádraží jsem se najednou probudila tady! Proč jsi měla vlastně v plánu mi ukrást ''suché a otrávené'' jídlo; jediné, co mě drží při životě, a nenajdeš si radši jiné v okolí??''

Fenka si po mé otázce sama pro sebe znovu zasmála a na to si odfrkla.

''Má milá, já jsem také toulavý pes! A narozdíl od tebe musím živit i svoji rodinu v ulicích. Je mi líto, že máš všude jizvy od bojů u starého nádraží a musíš tedy ležet a odpočívat, dokud tě ten člověk nedovleče k chytačům na odstřel, ale já mám stále moc práce v krmení a zásobování na krutou zimu, tím pádem už musím jít!'', odpověděla s úsměvem a s nově sesbíranou hromadou granulí v tlamě. Odcházela, dokud jsem ji tentokrát nezastavila slovy.

''Vždyť ještě není zima. Opravdu skvělá výmluva, v tomhle případě bych tě nazvala.... trapákem!'', přišlo mi to vážně k smíchu. Buď naše malá fenka prostě něco vyhrkla aby konečně uprchla a nebo je blázen.

''Ne, já opravdu sháním potravu pro rodinu a zásobu, hold jídla je čím dál míň... Poté, co si husky rozšířili území'', odfrkla si fenka. Hned co dořekla poslední větu, mi hned ten smích přešel. Pokud russlík nelže, vážně si Osa rozšířil území
... a to za dobu ani ne dvou dní?

''Jak?!'', vyhrkla jsem. Z mého hlasu se mohlo usoudit, že agrese už vyprchala. Nahradily jej obavy.

''Promiň, ale já sama tohle nechápu. Osa vyhlásil, že budou bojovat proti rivalské smečce, husky psi jsou prej vážně oslabení a tak potřebují hledat jak potravu tak i nové jedince do ''války''.

''Jaké jedince a potravu. To je moc nových informací! Musíš mi to všechno více vysvětlit.''

''Znovu promiň ale já nemám jak čas, tak ani chuť pokračovat v této beznadějné konverzaci. A k tomu jsi pro mě cizí pes.'', dodala, ''Možná se sem vrátím jindy, protože ty granule jsou celkem dobré!'', s těmito slovy se fenka s tlamou plnou granulí vytratila v keři, odkud přišla. Nezastavilo ji ani náhlé ''STŮJ!''.

Už při pouhém pomyšlení na tohoto psa se mi dělalo špatně. Ne málo mě ponížila! Dost dobře mi stihla okořenit tento večer samými nadávkami, posmíváním se ale hlavně novými důležitými informacemi, o kterých bych se chtěla dozvědět více.
Jak to asi myslela s těmi ''jedinci'' a jak si husky dokázali zvětšit mnohonásobně území za tak krátkou dobu?
Je toho však víc (ohledně muže, který mi zničil život nebo jak se vlastně mají Timor s Glass na ulici, nezlobí se včetně Backyho na mě? A... co vlastně podniká Antonietta s kamarádem Fénixem na ulici, stali se už městskými ''válečníky''?), co dodat. Budu doufat, že se sem fenka vrátí, protože mě teď víc zajímá,

...jak konečně zničit severní smečku husky.

Bohužel ostatním kamarádům jsem ještě nemohu sdělit nové informace, protože nikdo kromě mě není na zahradě a vlastně... v tuhle noční dobu pravděpodobně všichni spí.