Oči mi pomalu šednou. Okolí se také barvilo do šedé jako stará zaprášená fotka. Mezi námi přetrvávalo tiché truchlení nad ostatními chudáky, kteří skončili pod nohama těch dvounohých zrůd. Avšak, měla jsem chuť se od toho všeho otočit zády a prostě odejít. Stejně by si toho nikdo nevšiml. Už teď mě asi všichni nenávidí.
Sledovala jsem Backyho nohu, pod kterou se zanedlouho vytvořila krvavá loužička. Samotný Backy byl vysílený, vyděšený a zničený. Glass se ho aspoň trochu snažila uklidnit. Husky ležel v kritickém stavu na ledové zemi. Intenzivně dýchal a mohl se dívat jen na jedno místo. Neměl sílu se ani pohnout, nebo jen nadzvednout hlavu.
Dnes jsem znovu spatřila muže, kterého jsem jako malá poznala a který mě v minulosti málem zabil.
Byla jsem to já, která je teď zrádce. Naivně jsem zavedla naší smečku do nebezpečného místa, o kterém jsem si myslela, že je stále bezpečné jako před půl rokem. Díky mě teď umřelo spousta cizích nevinných psů...

Dostala jsem žízeň, vlastně... už dlouho jsem nepila z žádné kaluže a nebo z náhodné misky, ležící před dveřmi restaurace. Ale jediné čeho jsem byla schopna, bylo sedět, dívat do země a sledovat huskyho zakrvácenou packu. Pomalu se mi zavíraly oči z únaveny a z pocitu nekonečné žízně trvající už druhý den. Bohužel jsem už nereagovala na žádné podněty... Ani na příchod Noe, který se hned začal starat o nás všechny. Noe stál přímo přede mnou, nejdřív se díval na mě ale hned poté svoje oči zaměřil na svého ležícího přítele. Mezitím, když se snažil huskyho probudit mě někdo pohladil. Byla to lidská ruka.
Ohmatávala mi uši a prohrabávala srst na hlavě. Zrovna v ten moment jsem spadla na tvrdou zem a celý svět najednou zčernal, jako moje srst...

Netuším, jak dlouho jsem spala, připadalo mi to, jako pár dnů. Ocitla jsem se na jiném, neznámém místě. Trvalo chvíli, než jsem se znovu rozkoukla. Bylo mi prapodivné vidět kolem sebe tolik zelené barvy... a tolik prostoru pro běhání. Hned v tomto prostoru stál obytný dům. Bylo to lepší místo, než městský park - mnohem krásnější! Ale přesto jsem se mohla pouze rozhlížet, byla jsem uvázaná na řetězu kolem vysoké tyčky. Neměla jsem takřka šanci se ze sloupu vysméct; vysoké skákání, kousání a následné škubání řetězem, zkoušela jsem cokoliv ale nic nezabíralo. Za nějakou dobu jsem vzdala mé usilovné pokoušení utéct. Vyrušil mě totiž neznámý muž, stojící za dřevěným plotem, kde měl stejně velký zelený prostor i se svým malým domečkem. Byl silnější v pase, krátké vlasy nápadné hnědé barvy a neustále se na mě krvelačně díval (stejně tak jako já na něj). Absolutně se mi hnusil. Tušila jsem, že si nějaké psi pořídil. Zahlédla jsem dřevěnou konstrukci, oplocenou vysokým pletivem a malým prostorem pro běhání. Nebylo to ale vše, protože v prostoru toho srubu, na zemi ležely dva páry misek pro žrádlo a vodu + spousta obojků a řetězů, dlouho nedotknutelné. Vše bylo zaprášené a špinavé.
Své pohledy jsme si mezi sebou opláceli až jsme dokonce zapomněli na okolí kolem nás, avšak oba nás najednou vyrušil další člověk, přicházející přímo ke mně. Byl to majitel domečku, který stál přímo na zahradě, kde jsem byla i já.