Sotva se mohutné, dřevěné dveře otevřely, do domu vtrhla velká část padající bílé hmoty a lehce zasypala všechna místa kam mohla. Z těch míst se následně staly jedním velkým bílým kobercem. Nevyslečen z bundy a v botech vešel jako první muž, co držel najednou celou bílou přepravku, a až potom do domu vešla i jeho družka. Venku byla dost divoká vánice, což naznačovalo, že jsme byli celí bílí.
Muž položil přepravku na zem a otevřel mi cestu ven. Jako poslední co spatřili byla černá šmouha, prolítající z ''klece'' ven. Byla jsem konečně šťastná z pocitu volnosti a pohodlí. Ihned jsem přeběhla celý dům až k našemu pelechu, kde stále ležela maminka se sourozenci. Jako neřízená střela jsem na ně skočila a vzbudila je. ''Maminko, bratři, sestry,....jsem zpátky. Ze štěstí jsem začala skoro každého z nich olizovat. I můj ocas sebou kmital - už jako černá šmouha.
Očekávala jsem ale víc lásky, žádnou hrubost jako jejich zareagovaní...
Maminka se mě hrozně polekala, nevím proč ale čumákem mě odstrčila z pelechu - přímo odhodila, a tím jsem také tvrdě dopadla na záda - na podlahu. Mezitím i moji sourozenci, když zjistili můj přímý kontakt, hrnuli se přes sebe blíž k mamince, celí vyděšení.

''Ne...ne...nebojte miláčci, já vás od ni očistím...''vyjekla.

''Mmmmami?!?!'', polekaně vykoktám. Ale maminka nic neřekla, začala čistit ostatní kolem a mě nechala z dálky pelechu se na ně pouze dívat. ''Mami...co jsem udělala špatně?...
Prosím řekni něco...
prosím...''.

Kňučela jsem z té dálky na ně, začaly mi téct slzy ale i tak si mě nevšimla. Asi jediný, kdo si mě všiml byl ten muž, co nás pozoroval. Díval se na nás všechny ale i tak máma stále pokračovala v čištění srsti.
Od té doby takové jejich chování přetrvává, cítím se už jako pouhé nic v tomto domě. Jen vzácně když jsem na mámu promluvila tak se ozvala na zpět. Nikdy mi nevysvětlila proč všichni ode mě drží tak velký odstup a nemluví se mnou.
Našla jsem si nové místo na spaní, chlupatý koberec který mi ale nijak nepřipomínal mámino objetí ani její srst... Měla jsem i zvlášť misku s granulama, poněvadž bratři i sestry měli z těch granulí těžký pocit - sníst je, když předtím si na nich pochutnával pes jako já. Nehráli si se mnou. Aspoň oni se párkrát rozmluvili, sice to bylo vždy z dálky ponižování proč stále existuji a další podobnosti. Snažila jsem se je většinou ignorovat, neměla jsem se jich ani dotknout. Když jsem se třeba chtěla k pelechu aspoň trochu přiblížit, nechybělo od matky její vrčení, což ještě víc shazovalo moje sebevědomí.
Nedostávala jsem podporu ani od lidí, všimli si, že se něco děje mezi mnou a ostatními ale co by řešili víc než svoje hádky. Hlavně o tom jestli mě utratit nebo ne. Sice nedobrovolně, ale Harry a Heather mi vysvetlili, že mě žena celou tu dobu co já jsem tady chce pouze utratit ale muž ji to zakazuje, protože to stojí moc peněz. Že mě chce zabít jiným a levnějším způsobem ale jeho družka znovu odporuje. Oba se drželi při svém a já pomalu začala upadat do samého strachu. Harrymu a Heather by se dalo i v tom věřit protože jsou jediní v domě, kdo docela dobře rozumí lidské řeči (a přitom se pořádně neví, jak se lidskou řeč vůbec naučili).
Stále jsem ''trpěla'' a museli mě několikrát denně cpát těmi prášky proti bolestem.

***

Uběhla už menší doba. Nebyla jsem už tak malá, byla jsem o kousek větší (ačkoliv tu byl stále zřetelný rozdíl ve velikosti mých druhů se mnou).
Úplně jsem si rodinu odcizila, tak jako rodina mě. Žila jsem pouze ve své hlavě kde ještě nějaký ten šťastný život byl.
Nepřestávala jsem myslet na Robbieho, jaký by to byl vlastně skvělý život stát vedle jeho boku úplně nekde jinde s novou rodinou. A kde bychom to vlastně žili - podle jeho krásy musí žít ve fajnovém, ještě větším domku než je náš. Přemýšlela jsem jestli bych svoje oči najednou nezavřela a znovu otevřela a neobjevila bych se někde jinde, v nové rodině která mě bude opravdu milovat jak mi to Nova představovala. Ale ačkoliv jsem se snažila stokrát za sebou mrknout, nic se nestalo.

Byl čas se znovu vyzvracet, protože mi dneska ráno nikdo nedal ten prášek a mě bylo dost špatně. V celém domě bylo náhle slyšet nepříjemné zvuky, když jsem chytala křeče.
Pokusila jsem se aspoň ten proces trochu pozastavit ale samotná pohroma byla už na světě. A ještě ve zvyklosti, totálně vysílená jsen do té ''loužičky krve'' upadla.

Ten den ale ke mě muž přišel.

Žena byla tehdy pryč a tak to vše mohl vyřešit...sám. Nechybělo zlověstné usmívání. Jen si v klidu dřepl, blíže ke mě - celou roztřepanou, se staženým osáckem mezi nohama. Pouze ke mě šeptal...

''Heleme se, proč ta ženská neodešla někdy dřív. Mohl jsem toho už využít...
...
...
Konečně už nebudu čistit ty nekonečný krvavý zvratky!''

Bolestně mě chytl za hřbet a já ihned začala kňučet. Z louže mě vytáhl znovu špinavou ale toho evidentně vůbec nezajímalo.
''Tááák, půjdeš pěkně se mnou........na výlet!'', zlověstně dodal. ''Mami, mami........mamí...'',stihla jsem ještě ze sebe něco vydat ale nejenom už jako poslední vidím tu neutřenou loužičku ale i upřený pohled Novy se štěňaty, úplně stejný jako i tenkrát, když jsem odcházela k veterináři. Mizela jsem z domu a náhle jsem se ocitla ve předu auta. Pustil mě na sedadlo ale i tak bohužel jsem se křečí vůbec nemohla pohnout. Pouze jsem ležela. ''Ještě se naposled zahřej, budeš to moc potřebovat...Hope'', povídal, jakokdyby mi rozuměl. Z dlouhé projížďky jsme konečně zastavili, on mě ze sedadla vytáhl do mrazivého večera. Ocitli jsme se bůhví kde, v osamělé uličce plných odpadků a koček. ''Musí to být rychlovka, žena se brzy vrátí. I tak už mám u ní průser, protože se domů nevrátím rychle....vidíš jaké sama děláš problémy.'', říkal si. Musím ještě jednou dodat, že tehdy jsem mu nijak nerozuměla.
Na konci tmavé uličky se zastavil. Najednou mě ze svého objetí.......prostě pustil. Já z docela vysoké výšky dopadla pouze na prašnou cestu, která tehdy byla lehce zasypaná padajícím sněhem, ale i tak se zem na místě dopadu zbarvila do tmavé červené. Já totálně vysílená a v bolestivých křečech ležela na místě a nehýbala se. Už ani při tvrdým pádu jsem pořádně nezakňučela, takže nikdo, kromě může to neslyšel. Ještě jednou se přikrčil a promluvil. ''Tady si zvracej jak chceš...uvidíme se tam nahoře...potom...'', ukázal nad sebe. Nemohla jsem už nic dělat. Když jsem ho spatřila úplně poprvé v mém životě......byl jiný, něco jako spasitel.....když jsem se mu ale podívala naposled do očí, byl pro mě stvůra. Stvůra, která mi ublížila a nechala mě chcípnout na neznámém místě. Jako poslední, co jsem zahlédla bylo pomalu mizející auto v hlubinách dalších uliček. Nakonec sám sníh si pohrdával a hlouběji se mi zavrtával do srsti.

Byla mi hrozná zima.

''K nějakému rychlému konci se ještě nechystám...

Jinam moc děkuji, že jste byli trpěliví a dokázali jste se dočíst až sem na konec - 1. kapitoly.
Můžete se tedy dočkat v pátek, kdy v 9:00 večer přijde 2. kapitola s názvem: Změna cesty.

Jinak přeji krásný zbytek dne!

Přeje Luna6874,,