Hned den poté se všichni pořádně zděsili, co spatřili. Žádné lepší místo jsem díky velkým bolestem nemohla najít. Myslela jsem, že mě kvůli poblitému obývacímu pokoji zabijou, poněvadž jsem zvracela celou noc a krev se špatně umývá, když uschne. Žena málem dostala infarkt a ten chlap mě prostě chtěl chytit za krk a vyhodit z domu. Všude, kde jsme se podívali, byla krev. Nevím, nečekala jsem, že bych tohle dokázala a klidně jsem měla šanci i pokračovat, poněvadž jsem měla stálý pocit, že to nikdy neskončí.

''A kurva, dělá si to stěně něco, kdo to bude uklízet?!'', stále dokola opakoval rozčileně muž.

''Něco s ní rozhodně je, ale nevím co...'', vzlykala žena. ''Musí k veterináři a to teď''.

''Jo ale nejdříve se to bude muset uklidit ty chytrá, byl to špatný nápad s těmi štěňaty!''

Mezitím, co se spolu hádali, muž mě vzal a napcal do přepravky. Vůbec mu nevadilo, že jsem byla trochu od své krve a zrovna mě chytil do míst, kde jsem byla od ní špinavá. Tehdy jsem dostala strach, moje rodina pouze na mě zírala a ani nezareagovala na mé bezvýznamné štěkání a volání o pomoc z poza klece. Muž se mezitím od krve otřel, vzal přepravku a mířil s ní ven. Samozřejmě mě přede dveřmi v zimě na chvíli ponechal a zašel zpátky domů. Vrátil se s čistýma rukama, vytáhl ze své kapsy, už ne od čistých modrých džínů klíčky, nikam je nezapasoval - pouze na nich zmáčkl tlačítko a z dáli se ozvalo jakýsi cvaknutí a zrovna od auta. Z dálky ho odemkl. Vzal přepravku s sebou a otevřel kufr.

''Nebudeš zvracet mezi námi'', naštvaně si zamumlal. Ani se mi nepodíval do očí, nakonec zavřel kufr a já se ocitla v naprosté tmě.
Křikl na družku, která stále pobývala v domě. Konečně i ona vylezla - normálně oblečená a mířila k rozjetému autu. Oba si sedli a pak se znenadání u mě začalo vše šíleně třást, jak přepravka, tak i ostatní objekty kolem.

Tak tohle je můj trest?, smutně jsem pomyslela. Chtěla jsem prostě zapomenout na vše, co se doma odehrálo. Ještě k tomu jsem měla stále šílené křeče v bříšku. Ve tmě v kufru se aspoň snažím usnout, ačkoliv to nebylo lehké.

Podle mě netrvalo dlouho co jsem spala. Opravdu kvalitní, a nepřerušovaný spánek zažívávam pouze v našem vyhřátým pelechu, společně s maminkou a sourozenci. To, co jsem ale následně zažívala, když se lidé nejspíš rozhodli mě někam odvést nebylo nijak příjemné. Ani vám by nebylo pohodlné ležet v nevolných chvílích v nepřetržitém rámusu, se všelijakým nedobrovolným házením sebou ze strany na stranu, a k tomu v uzavřené přepravce. Zavření společně s ''klecí'', dokonce ještě ve větší kleci, kde byla naprostá tma = v kufru auta, který nevím proč sebou tolik házel, že by nejspíše žádný jiný pejsek na této obrovské kouli nikdy, jako já, neusnul. Po neúspěšném pokusu o lehký spánek si tiše zakňučím. Pomyslela jsem, třeba jestli ještě někdy svou rodinu spatřím, kam mě to vlastně berou a hlavně, proč mě tak hrozně bolí bříško, proč zvracím krev - proč vůbec tolikrát zvracím. To o čem mi povídala maminka, o štěstí, lásce atd. tahle věc se mi přece nikdy nesměla stát - ale stala. Tyhle myšlenky mi prolítávaly hlavou, dokud jsme po době konečně nezastavili. Kufr se otevřel a já spatřila konečně sluneční svit, ačkoliv mi byl ze začátku dost nepříjemný, když jsem předtím strávila dlouhou dobu uvězněná pouze ve tmě. Přepravku, společně se mnou vzali a nesli jí na nějaké místo. Ještě naposled jsem zacítila chladivý dotek větru než jsme vkročili do větší, vyteplené místnosti v budově. Zalekla jsem se hned, když jsem spatřila všechna ta zvířata, poněvadž můj bratr Harold mi povídal o nějakém útulku, kde všichni nechávají opuštěná zvířátka. Buď je najdou nebo převezmou od svých paničků pokud je už nechtějí mít. Do téhle doby jsem si z něho dělala děsnou srandu. Nečekala jsem, že je to opravdu tak, jak myslel.

Přepadla mě panika, kňučela jsem, štěkala, ale i tak si muž se ženou sedli na volné židle, a položili mě i s přepravkou na zem. Snažila jsem v panice vstát ale nešlo to! Kvůli velkým bolestem jsem to nedokázala. Tak když jsem se nemohla hýbat snažila jsem si ještě tohle místo vysvětlit, že to není tak jak to bratr myslel - že by se pouze zpletl, ačkoliv vím, že taková technika uklidnění mě už sebe víc nepomůže. Čumák jsem protáhla přes oko mříží a už v klidu jsem se porozhlédla.
Nejsou tu žádné železné klece, pouze spousta dalších židlí, na níž seděli jiní páníčci a ti drželi svoje vlastní pejsky. A nebyli to jenom pejsci. Vypadali poněkud jinak než ostatní. Malí pejsci byli buď drženi v náručích nebo podobných přepravkách jako jsem měla já, někteří měli třeba ovázanou jednu ze svých končetin a víc.

Lekla jsem se, když jeden z nich na mě promluvil. Netrvalo dlouho, než jsem se vzpamatovala a pochopila, že mi rozhodně nechce ublížit. Ten pes mi byl sympatický. Sice o kus větší a chlupatejší. Byl dost nápadný podle plastového límce kolem jeho krku.

''Co pak ti je má dráha?'', vyzývavě se mě vyptával.

Bylo pro mě hrozně trapné celou tu chvilku promlčet a pouze se zastydle dále na něho dívat. Chtěla jsem raději zalést hlouběji do své plastové pasti, v tom mžiku jsem ale dokázala promluvit.

''Pane......, já vás...... ale neznám'', trochu koktavě vyslovím místo očekávané odpovědi.

''Ani já tě neznám, ale líbíš se mi už od začátku''

Tehdy jsem myslela, že se vznesu do oblak...
Usvědčila jsem, že se mi také moc líbí. Musela jsem si ale uvědomit, že ho ale opravdu neznám!...

''Děkuji'', slušně mu odpovím.

V tom okamžiku jsem měla šanci se zeptat na tu závažnost a měla jsem zároveň štěstí, že cizí pes náhodou zapomněl na svoji předchozí otázku.

''Kde to jsme?''

''Má dráha, nikdo ti to neříkal? Říkají tomu veterina...''

''...veterina?'', v klidu mu skočím do řeči, ačkoliv toto slovo jsem ještě nikdy neslyšela.

''Zde chodí každé nemocné zvířátko = aby jim pomohli'', zdůraznil.

Ještě párkrát jsem se zeptala, jestli je to všechno pravda a on musel ještě několikrát zdůraznit, že to pravda je... A tak jsem úplně zapomněla na realitu. Přestala jsem se bát a myslela jsem, že v té místnosti jsme pouze my a tak jsem měla šanci se pořádně rozmluvit.

''A co ti tedy vlastně je, nevypadáš moc dobře?'', zeptá se.

Nakonec si vzpoměl....