,,Už jen stačí otevřít očka má drahá'', neznámo odkud na mě někdo promluví. Slyším na to další odlišný hlas co mě také podporoval. Začalo to vše být ještě podivnější, když zaslechnu nedaleké štěkání a nadále další jemné kňučení mých sourozenců. Věděla jsem, že mě někdo od nich odebral nebo spíš ''unesl''?? Měla jsem děsný strach, co se stane. Pocítila jsem teplý stisk, nejspíš od dlaní mých ''unášečů'' co mě právě drželi.

''Nechápu, je poslední, co je ještě neotevřela'', povzdychl si neznámý. Popravdě musím říct, že jejich cizí konverzaci jsem nijak nerozumněla ale věděla jsem, co si asi přejí. Pak pouze stačí chvilička a stalo se to...

Dokázala jsem to, otevřela jsem svá očka, která poprvé něco spatřila, podle maminky, co nám o tomhle okamžiku povídala, to byl ''svět''.

Po uplynutí týdnů, zaslepená samou prázdnotou a jediné záchranné péče maminky jsem přemýšlela, že moje oči musí být pro tuto události tak výjimečné. Že žádný jiný pejsek nemůže vidět nijak lépe než já (samozřejmě jsem na to byla moc malá a tím také moc oslepená svou pýchou). Díky nimi jsem spatřila jak maminku, sourozence ale i lidskou rodinu, která mi se spoustou také pomohla. Domov, ve kterém jsem první část svého života prožila, byla krásně vyteplená, bylo zde příjemno. Sama jsem si přála, když jsem jednoho dne loudáním se po bytě, spatřila podivný objekt ve zdi. Zjistila jsem dvě věci, první, že objekt se nazývá okno a druhá, když jsem spatřila to, co je na druhé straně, věřila jsem, že se tam nikdy nedostanu...
Bohužel, jako kdyby někdo vyslechl moje přání a naschvál mi to umožnil, poprvé jsme spatřili, co se odehrává venku. Je zde zima, padá z oblohy něco podivného co studělo, všude hluk a někdy jsme potkali i jiné psí kamarády, co nám vysvětlili, že žijeme ve městě a lidé nás poprvé pustili a hlídali před domem.

Často jsem si hrála a pobíhala v domě se svými sourozenci. Věděla jsem, že nás bylo celkem pět: dva bratři a my - tři sestry. Bratři se jmenovali Harry a Harold a sestry Hanah a Heather. Bohužel jsem nepochopila, proč zrovna pro mě vybrali tak podivné jméno - Hope, je tak ''osamělé'' a špatně poslouchatelné, já ani nikdo jiný neví, co to jméno znamená. Radši jsem ho ne moc často vyjadřovala. Moje matka se jmenovala Nova. Byla moc krásná čistokrevná fenka belgického ovčáka, s rezavě - hnědou ale o kousek kratší a hebkou srstí. Vždy nás o všem různě poučila. Myslela jsem si, že opět jsem mnohem chytřejší než ostatní, poněvadž jsem po pár měsících pouze ležela v pelechu a poslouchala matku jak říká jak ona prožívá tak báječný život. Že lidé jsou v celku dobří, sice občas se najdou záporné výjimky ale samozřejmě naše rodina nebude mít takové štěstí nějakého z nich potkat. A až se my, štěňata od ní rozloučíme a dostanou nás noví majitelé, budou se o nás tolik starat a zároveň milovat, protože každý belgický ovčák musí mít tu nejbaječnější rodinu, často dodávala.
Maminka byla vždy k nám upřímná, povídala nám dost často o štěstí, o lásce, čeho si budeme v budoucnu nejvíce vážit. Pomáhala nám do života, různě nás poučovala, vysvětlovala vše na co jsme se zeptali. Až jednou, když jsem odpočívala s mámou v pelechu napadla mě myšlenka; nikdy předtím mě nenapadlo zeptat se proč jsem s bratry tak trochu odlišná.
Pak jsem se tedy zeptala.

''Mami,... mám otázku, proč já a Harry s Harolden máme černou srst ale sestry mají nádherně rezavou srst jako máš ty? Proč jsme jiní?''.
Byla to snad úplně první otázka, na kterou máma zaváhala a nevěděla, co říct. Tehdy jsem na ni zdlouhavě koukala svými očky, ale nakonec mi řekla, ať na to zapomenu, že to prý sama poznám, a pak připomínala jaká jsem nádherná a chytrá a že všichni moji sourozenci jsou také nádherní...

***

Krásné dny však ubíhaly hrozně rychle, nakonec jsem se jednou probudila do špatného dne.

''Mami, mě hrozně bolí bříško'', odpověděla jsem celá malátná. Bratři, sestry, maminka i člověk se na mě podívali jak opatrně vylezu od ostatních z pelechu a začnu zvracet.

''Proboha Dereku, Hope zvrací!'', vykřikla žena hrůzou, když mě spatřila.

''Na můj koberec, si dělá srandu!'', vykřikl hlas naštvanýho muže, ozývajíc se z druhého pokoje.

''Zvrací krev, proboha Dereku přiběhni, to je krev!'', vykřikla znova. V tom okamžiku muž vylítl z pokoje, podívat se na mě. A opravdu, když jsem skončila, pode mnou ležela menší loužička krve, ještě v podobě slin tekla z mé tlamy. Ještě více mě to bříško zabolelo a přimělo mě si lehnout, nedej div se, zrovna do té loužičky.

''Do prdele, ještě si do toho lehá, ty svině malá!...''

''...Nech ji Dereku!!!'', křičela žena na druha.

On by mě ješte praštil papučí, proč v tom sakra ležím. Zachránila mě ale ta paní co se okamžitě začala s mužem hádat. Hádka ale dlouho. Poměrně vysoký a štíhlý muž se rozhodl zajít na chvíli pryč ven, aby si ulevil od dnešního rána. Žena poté stihla setřít krev ze země,  opatrně mě dát do vany a očistit mě od té veškeré špíny. Byla nešťastná, pořád se bála co se se mnou bude zase dít.
Očekávaná pohroma se objevila až druhý den, ještě horší než poprvé.