Kdo sakra jsi'' zeptala jsem se psa, který dovedl svým......talentem potlačit rivalskou smečku k ústupu.

''Máš kuráž!'', přidala se ohromená Glass.

''Za to ti děkujeme'', prohodila dokonce Timor.

Prostě všichni z něho byli tak ohromeni. Nikdy a nikdo na tuto událost nezapomene, protože se už dlouho něco podobného nestalo - jakože by si jeden středně velký pes dovoloval na krvelačnou smečku a nejenom že je vyštval pryč, ale také sám přežil. Po pár minutách ticha se najednou všichni shrnuli u tohoto psa a tak nějak oslavovali jeho... odvážnost. Všichni psi jásali, štěkali a vyli jak to jen šlo.

''Ještě jsem neodpověděl na otázku'', pověděl cizí pes, který se díval na mě. ''Jmenuji se.... Noe!'', překřikoval ostatní psy, abych ho aspoň trochu slyšela. Své jméno musel několikrát zopakovat.

''Tak to mě velmi těší.... Eno!'', zaradoval se Backy vedle mě, který se přidal k veselé oslavě.

Nakonec jsem se rozhodla zajít k tomu husky psu, který odkulhával pryč z ohniska radovánku. Sledovala jsem ho ale po chvilce jsem zjistila, že nemá v plánu odejít. Jenom mu asi vadil ten hluk, sedl si na nástupiště a opřel se o jeden ze sloupů, držící strop budovy. Byla jsem z toho nervózní, protože tam byl sám a mě nedělalo dobře přijít k někomu, kdo sedí sám, je tím pak moc upřímný. Zastavila jsem se a přemýšlela, jestli půjdu nebo ne. K huskymu po chvilce přišel unavený Noe a sedl si na to samé místo, tím pádem už mi to bylo až příliš trapné k těm dvěma přijít. Ale co se stalo?:

''Také tě to nebaví?  Ano, myslím tebe'', podíval se na mě Noe ''Klidně pojď k nám.'', usmál se.

Teď mi bylo znovu trapně, když jsem se znovu pohla přímo k nim.

''Řekla by jsi pak svému kamarádovi, ať mě nazývá Noe a ne Eno?'', umsál se Noe.

''Klidně si sedni maličká'', usmál se husky a já ho hloupá poslechla. Sedla jsem si vedle Noe a dívala se na ty radující se psy. Neuvědomila jsem si, že mě nazval ''maličká'', kdybych ho více poslouchala vyjela bych na něj. Nakonec se u sloupu opíral ten největší, vedle něho seděl druhý o něco menší a nakonec třetí průměrně stejný jako ten druhý, což jsem byla já.

''Jste přátelé?'', zeptala jsem se jich a hlavu jsem otočila na ty dva. Oplatili to a zároveň odpověděli.

''Ano, Noe byl můj učeň ...... nevyzpytatelný učeň'', odfrkl si husky. ''Je to naprostý samotář, vystačí si bez nikoho a jak vidíš, štěstí má habaděj! Takže proč se radši nevytratit z mých očí - vykašlat se na mě, když nepotřebuje bylinkářské rady od starého ubožáka, jako jsem já?''

''Prostě už mě to moc nebavilo.... Řekni mi, koho bych vyléčil? Nikdo nemá zájem a většinou každý pes pod mými tlapky hned umírá'', odfrkl si zase Noe. ''Přitom nejsi žádný starý ubohý pes. To si prosím tě odpusť'', odpověděl posmutněle.

''Dobře, teď trochu přeháním ale..... zapomenout na svého přítele je hřích. Pak když tě omylem najdu, máš slávu pod ušima, protože se z tebe stal hrdina''

''O slávu nestojím, sám si řekl, že jsem samotář, což je pravda!'', trochu se Noe rozzlobil, však hněv ihned zmizel a vyměnil ho starý známý smutek.

''Možná je pravda, že opustit kamaráda je špatné ale proč si tyto chyby radši neodpustit? Prostě musíte za minulostí načrtnout tlustou tmavou čáru a začít znova!'', přidala jsem se do konverzace a snažila jsem se mezi nimi vymýtit  hněv. 

Co se ale muselo stát? K nádraží dorazili stáří známí, husky. Včetně samotného vůdce, u kterého mě udivil fakt, že nikdy nikam nechodí, protože se bojí samé špíny kolem něho.

''Takže někdo mi rve do hlavy něco, co není pravda!'', řekla jsem v duchu, hlavně aby mě neslyšeli. Myslela jsem ten fakt o Ose.

Všechny nás to udivilo, nakonec každý věděl o jakou smečku se tu jedná. Hold byli moc známí...
Shromáždění veselých psů se ihned rozpustilo, když nikdo nechtěl, aby se pár malamutů náhodou nerozběhlo a nepochytali je. Na to platí jedno psí právo: že před vůdcem se nikdy nekoná oslavy, veselé hrátky atd. Však asi každý tuší, kdo tuhle blbost vymyslel.

''Kde jsou naší sběrači!!'', zařval na všechny Osa, ale nikdo se neozýval. ''Takže pokud nevíte, můžeme vám pročechrat paměť..... a nebo radši srst?'', sám se před všemi zeptal, ale mezi všemi panovalo stejné ticho.

Nakonec se ozval jeden pes. Psisko, které se asi tak počůralo, že muselo říct, že někde zde před chvilkou zahlédl dobrmana, a jestli náhodou patří jim. Nálada všech se změnila na strach a nervózitu.