Nezbývalo nám nic, než mezi auty kličkovat. Komunikovali jsme skoro stále. I přesto že byla noc, na ulicích na nás troubila hrstka agresivních řidičů, jezdící ze svých prací konečně domů. Byli pro nás stejně nebezpeční, jako naši pronásledovatelé.

Glass jako jediná ze všech navigovala cestu, ale měla jsem od začátku tušení, že ona sama neví, kudy vlastně běžíme. Všichni jsme věděli pouze jednu věc, že už běžíme snad celou věčnost a hlavně mimo severní teritorium. Pak mě ale docvaklo, že ty ulice poněkud znám.

Byli jsme strachem celí pokropení. Oči jsem měla vlhké od slz, avšak jsem nedala nikomu zdát, že bych únavou a bolestí brečela. Ruskooa jsem se snažila držet co nejpevněji, aby mi náhodou neupadl. I on byl vyděšený ale zároveň nervózní. Furt mi tiše protestoval, ať zastavím; pochopitelně jsem ho neposlechla.

Varovný štěkot a vytí nás doprovázel po nějaké době až k nádraží...

Ano, nádraží!

Tam, kde jsem vyrůstala...

Od doby co jsem odešla, se nijak na pohled na budovu nezměnil. Glass ale zatáčela a pokračovala po druhé ulici rovně. Asi nevěděla, že toto místo je pro všechny psy absolutně neutrální. Pro upozornění jsem zastavila. Do sekundy kolem mě proběhli Timor s Backym, kteří se také zastavili a opakovali, proč stojím. I Glass to přimělo se zastavit, tím pádem se na mě všichni vyděšeně dívali a... nadávali.

''Nádraží, je neutrální místo!'', vykřikla jsem.

''Co???''

''Co tím sakra myslíš'', štěkla Glass.

''Tady jsme v bezpečí!'', pokračovala jsem ale stále jsem je tím nepřesvědčila.

''Hope, blíží se, pojď sakra!'', štěkl tentokrát Backy, který zahlédl smečku. Běžící smečka se mu odrážela od očí. Zbývaly už nám sekundy.

''Nevěříte?!'', arogantně jsem se jich zeptala, nebyl žádný čas pro srandu. ''Znáte zde jiné místo na schování??''

Všichni jsme se na moment zaposlouchali do hlasitého vytí cizích psů za budovou nádraží. Znělo to tak ..... normálně a klidně, jakoby se nic zlého nestalo. Nevěří, že se něco na ulici děje.

Přimělo to aspoň Timor se zamyslet, a tím se konečně přidat na mou stranu. Díky ní se k nám přidal Backy, Ruskoo a nakonec i Glass, která nemohla už nic dělat. Nakonec jsme všichni souhlasili s tímto nápadem.

''Doufám, že máš pravdu'', prohodila si Glass, když se rozeběhla za námi na cestu k nádraží.

Snad jediná překážka, která nás dělila od neutrálního místa byl vysoký plot z dřevěných prken, která uzavírala cestu v malé uličce. Neměla žádnou branku, ale místo toho tam na sobě ležely krabice, které se mohly využít. Pro Glass a Timor byla hračka se od nich odrazit a tím celý plot přeskočit. Já krabice nepotřebovala - odrazila jsem se ze země, včetně s Ruskoo v tlamě. Na plot jsem dopadla a ještě z něho jsem se odrazila až na druhou stranu. Byl to ale Backy, který se odrazil z krabic tak, že je dokonce shodil. Struktura malé věže se zhroutila na zem a tím to přimělo rivalskou smečku se zastavit. Tedy jednoduše řečeno, už nemohli ten plot přeskočit jako my. Byli by ten plot vylomili, když do něho naráželi vší silou. Plot ale odolával. Poslední co jsme slyšeli, byl agresivní štěkot a varovné vytí. Strašili nás, že jednoho osudného dne nás konečně dostanou... Nás to ale neodradilo, měli jsme konečně otevřenou cestu do bezpečí. Prostě co je lepší než žít? (ještě jsme nebyli ani u nádraží). Konečně jsme se vydali k místu ne během ale pohodlně jsme si to vyklusávali.

Ruskoo se mi čím dál častěji nezdál v pohodě, furt mi předtím opakoval abych zastavila a teď, když jsme odcházeli od plotu, kde do nich z druhé strany narážela rivalská smečka, tak tam stál a poslouchal je. Opakovali jsme jeho jméno ještě třikrát, dokud se konečně za námi nerozběhnul, zamlklý.

Přestože byla noc a Měsíc osvětloval tmavé město včetně ještě tmavšího nádraží, někteří psi se rozhodli si trochu zavýt. Toto místo se od mého odchodu z venku nezměnilo, snad jenom jedna věc; nádraží se z neznámého důvodu zavřelo - takže toto místo ovládali jenom psi. Byli všude: na nástupištích, namačkaní v řadě na kolejích nebo i ve staré boudě opodál, kde jsem to tu obývala s Cathrien. Nebyli tady jenom oni, pár bezdomovců se v noci ohřívalo u ohniště trochu dál od nádraží. Střežilo je pár psů (doga, ovčák a nějací tuláci), nejspíše se jednalo o... mazlíky, které nemám v oblibě (kvůli tomu, že jsem o tuto pozici dávno přišla, a proto jsem jim tak nějak záviděla) Po menší době prohlížení si tohoto místa nám všem ve skupině přerostly přes hlavu samé otázky:

"Kde je rivalská smečka?"

"Co bude teď?"