''Osa si myslí, že když si budeme hrát na vlky, tak tu smečku porazíme? To mě radši přivažte ke sloupu, já na smrt nepůjdu...'', povídala ohromená Timor, když poslouchala ty bláboly.

''Také tomu nevěříš?'', pošeptala jsem ji.

''Si myslíš, že tihle psi jsou vlci. Pfe! Možná někteří mají postavu a podobné ability vlka, ale si piš, že to nedopadne dobře''

''Jak to můžeš vědět?''

''Vidíš to sama, normální smečku by poslalo k zemi jen pár psů husky, a žádný problém! Ale proč si dnes Osa k sobě přitáhnul skoro všechny psy na jeho straně a posílal je, aby ''hravě'' porazili ''nějakou'' smečku...''

''Něco na tom bude... Poslyš, nepřipadá ti divné, že furt dokola Osa musí říct cokoliv, co je společné s nemocí: vir, nemoc, bakterie? Protože, za celou dobu, co tu stojíme, řekl snad všechny druhy?!''

''O něm se říká, že je to vlk - zbabělec, protože se děsně bojí různých nemocí. Dokonce ho kašel odreaguje. Buď od dotyčného uteče nebo na něj zavrčí, ať ihned zmizí'', tiše se Timor zahihňala a já se také pousmála.

''Všichni se nachystejte, protože do večera těm nemocným ubožákům půjdeme naproti!'', domluvil Osa a zmizel znovu do tmavého stínu. Okamžitě se všichni sběrači rozmluvili a mezi sebou si tiše povídali.

''Ty znáš vlky?'', zeptala jsem se.

''Jasně, už jsem se s nimi několikrát potkala...''

''Vážně?''

''HEJ!'', zavrčel na nás jeden z cizích malamutů, který se na nás celou dobu díval z dálky, ''Když jste se krásně zakecaly o Ose a o vlcích, proč vás rovnou nevyhodit k hranicím a zjistit několik informací ohledně cizí smečky. Tet se stáváte velmi důležitou oporou pro nás všechny....''

Dořekl to a hned nás hnal pryč od všech ostatních. I přes náš odpor nás zavedli k nějakému místu, odkud bychom už prý samy odkráčely k hranicím. Samozřejmě jsme se pak měly vrátit...

''A to nám věří, že neutečeme?'', ironicky jsem se pousmála.

''I kdyby jsi utekla, chytli by tě a to ti neradím dělat. Víš, že jsem to už zkoušela a dopadla jsem ne dobře. Zachránily mě jenom mé dovednosti v diplomacii...'', zasmála se Timor.

''Tak asi půjdeme, ne?''

''Jasně, ještě život nekončí''

------

'Měla jsem brtra, dokud nezemřel ve psích zápasech'', povídala mi Timor

''To je mi tvého bratra líto, jak jsi to přežila?''

''Utekla jsem, ani jsem tomu nemohla uvěřit'', usmála se.

''A od té doby jsi chodila po ulicích?''

''Dokud jsem omylem nevkročila na území psů husky, chodívala jsem do lesů za mými přáteli - vlky''

''Vlky?!''

''Nevíš, co jsou to vlci?''

''Jo vím! Ale.... nevím jak!''

''Pšššt, pozor, schovej se!''

Timor mě zatáhla do jedné z uliček, když jsme nejspíš zpozorovaly jinou smečku.

''Myslím, že to nebude vše'', pověděla Timor a zavedla mě k nějakým, železným schodům, podél zdi až na střechu. Dávaly jsme si velkýho majzla, děsně to klouzalo...
Byly jsme na střeše odkud byl naprostý výhled (když severní území leželo na jednom z kopců). Byl to pro mě velký zážitek, protože to bylo poprvé, co jsem mohla spatřit tak obrovský svět plných uliček a popelnic. Ale hned nás něco zarazilo.

''Pro boha, tak jich asi nebude málo'', zakoktala jsem, když jsme společně s Timor zahlédly, jak se ve stínech uliček skrývají hromady očí psů před zrakem kolemjdoucích lidí, poněvadž bylo dopoledne...