7. (33.)
Rozběhla jsem se pryč ale instinktivně ještě hlouběji do budovy, kam předtím šel Backy, dobrman a ostatní psi. Bůhví co by mě čekalo, kdybych šla cestou odkud jsem přišla...
Zastavila jsem se tehdy, než jsem zpozoovala středně velkou arénu, kde se prali dva malamuti. Jako diváci na krabicích, či polorozpadlých tribunách seděli jiní sběrači, psi husky, další malamuti a dokonce pár psů, kteří spíše vypadali jako vlci, akorát s různě barevnými oči. Jó, ze začátku mě to bylo dost divné...
Byli tam i ti, které jsem znala: vůdce Osa, který samozřejmě měl to nejlepší místo, Gherlick, který seděl po jeho boku, Dave a dobrman s Backym. Všichni psi, včetně nich byli zcela zahledění do zápasu. Zdejší štěkání, vrčení, vytí nechyběl. Někteří fandili, jiní proklínali soupeře, který byl o trošku menší a přece se dokázal vypořádat s tím druhým.
Nikdo si mě tedy nevšímal a já mohla jít až za Backym.
''V pohodě?''
''Mmm, moc ne...''
Skleslý Backy se díval do arény a jen párkrát promluvil.
''A to si představ, že tohle zažívám skoro pořád''
Po chvilce přemýšlení.
''Nechceš už jít? Pokud tu budeš sedět, nezapomeneš na to''
''A pomůže to? Budu tady i příště...''
''Nezapomeň, že půjdu i já. Tím pádem půjdeme znovu spolu a samozřejmě, musíš myslet pozitivně'', usmála jsem se.
Backy se konečně na mě podíval s úsměvem.
''Počkat, ublížili ti!''
''To.....nic není...'', znovu jsem se pousmála, ''Je to jenom škrábanec''
''No já ti nevím...Musí se na to někdo podívat''
''Kašli na to, půjdem ne?''
Nakonec jsem přece dokázala odvést Backyho od té arény a nechali jsme psy - psy. K nám dvěma nečekaně přiklusal dobrman (celou dobu nebýval s námi, nýbrž sám. A to nemluvím o Antoniettě. Ta se ztratila dřív, než jsme vstoupili do této budovy).
''Jaký byl první Stáň? Kdyby jsi nevěděla, tomuto se říká tajným heslem: Stáň''
''......Docela v pohodě...''
''Až na tvůj čumák, myslím''
''Já říkám, že je to vážné!!'', přimluvil se Backy.
''No podle mě by jsi měla někoho najít....třeba bylinkáře! Ten se i stará o zranění tohoto typu''
''Ok, tak to zkusím...''
''Ááá, jak to děláš Timor, že dokážeš každého přemluvit? Já to nikdy nedokázal''
''Neříkej nikdy, přece už se ti nějaké zázraky staly'', usměvavě odpovídal dobrman.
''Vy se znáte? Jmenuješ se Timor?''
''Ano, s Backym se znám už dlouho a ano jmenuji se Timor. Ani jsem se nezeptala na tvoje jméno''
''.....H....ope''
''Pěkné jméno! My tři bychom mohli být pěkná parta, ne? Všichni se +- známe...''
''....Hmmmm, možná''
''Pšt Backy! Můžeme si navzájem pomáhat a tak dále''
''A já myslela, že většinou chodíváš sama a moc se ti nechce být ve smečce'', povídám Timor.
''To bylo předtím...''
''Ale já neznám.... POČKAT!! Nemůžeme být tři ale čtyři!
''Ty tu ještě někoho máš?''
''Hmmm kámošku...., kočku Antoniettu''
''A kde je?''
''Nooo, to je ten průser...''
''A PRŮSER!!!'', opakoval Backy.
''Musím ji nejdřív najít a pak se domluvíme!''
Než jsem stihla dopovědět poslední větu, mizela jsem kolem uliček pryč. Za tu dobu, co jsme si povídali nás Timor nenápadně zavedla až ven. Já sama bych tam bloudila hodně dlouho.
''Jasně, potom se domluvíme'', řekla do vzduchu Timor a Backy se nechápavě na ni podíval.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro