Zanedlouho mě tekla krev. Bohužel ani Antonietta nemohla nic dělat, syčela ale musela si zároveň dávat pozor na ty samé dva psy za námi, kteří to opláceli vrčením.

''Co si myslíš, že děláš, uhlíku?!'', povolil své sevření a zavrčel mi přímo do ucha., ''Žádné ale, pokud jakýkoliv cizí pes bezvýznamně zaútočí na huskyho naší rodiny....''

''Ale to bys pak měl vědět nejdříve děj....'', zadýchaně jsem mu skočila do řeči a lapala jsem po dechu, když na mě stál celou svou váhou.

Ostatní před náma se zastavili a pouze nenápadně se na nás dívali. Konečně se malamut schopil a pustil mě. Ještě ale jako pro legraci nebo jako pro zapyšnění, se za mým zadkem ohnal a štípl mě, čímž jsem okamžitě vyběhla s kvikem vpřed. U ostaních to tak vypadalo, jako by se tajně hihňali a já se pak musela hambou propadnout hooodně hluboko.
Tajně jsem si přála snad ty nejhorší momenty či situace, ve kterých by se ten malamut ocitl. Že by spadl do velmi blbých problémů a jen tak by se z toho nevyhrabal.
Chudák pak Antonietta musela sledovat toho trapného psa, s černou srstí.

Bloudili jsme až do večera mezi labyrintem menších ulic. Procházeli jsme mezi nejvzdálenějšími paneláky, sahající až skoro k lesům. Jako pro úplné zpestření, jsme šli dost do kopca. Bylo už téměř pozdě a samotná Antoinetta byla už moc unavená. Bohužel žádné přestávky jsme si nemohly dovolit, proto si pokojně spala na mém hřbetu, hlavně tak opatrně, aby se mi to malé krvácení ještě víc nezhoršilo.
Dostali jsme se až na samý vrchol toho kopečku, kde stále ležela část města. Tam jsme také mířili. Znovu jsme procházeli uliceni, než jsme zabočili mezi škvírou dvou vysokých budov, byla tak akorát pro psa, dospělý člověk by se sem nejspíš nijak nevlez a tak proto to používají jako útočiště, pomyslela jsem si. Nečekala jsem, že na nás budou ještě čekat i další úzké klikaté škvíry, které vedly pouze rovně. V některých případech se musel protáhnout jenom jeden pes, proto jsme třeba čekali v řadách.
Až pak jsme se konečně dostali až na nějaké ne malé ''náměstíčko'', kde na budovách nebyly žádné okna, ani dveře. Byl zde jenom vstup a východ na proti nám, na druhé straně. Dosti pozoruhodné místo. Mělo to ale i stinnou stránku, žili zde pouze psi husky nebo i jiní psi, s podobnými rysy Byla jich ohromná spousta a všichni jenom zírali na nás. Na několik krabicích stál další husky, k němu jsme také přišli. Pak nám malamut nařídil se před ním poklonit,......... jako ke králi. Vypadal tedy jako samotný Alfa, jenom se furt schovával ve stínu jedné z budov.

''Dělej!'', packou mě malamut přitlačil k zemi a pak se i sám poklonil. Antonietta automaticky udělala onou věc, že se poklonila, jakoby tenhle princip už dávno znala. Mě se ale nějaké pokleknutí k někomu koho neznám nijak nelíbil, ale nemohla jsem dělat v podstatě nic.

''Kdo jsou ti cizinci?'', dosti stylizovanou řečí se nás všech zeptal.

''Našli jsme je, společně se ztraceným štěnětem'', odpověděl malamut. ''Bůhví ale co s ním chtěli mít v plánu, třeba ho chtěli ještě před naší záchranou....zabít?!''

''To není pravda!'', štěkla jsem na něj.

''Ztichni cizinče! Zavyjme si k obloze mí druzi'', řekl a pak zavyl na černou oblohu. V zápětí se k němu přidali všichni ostatní ohlušujícím vytím, až se zem třepala.