Utekla jsem. Jen tak. Jako zbabělec. Nechtěla jsem jim znovu ublížit. Možná jsem se měla snažit ale nešlo to. Moje emoce byli silnější než já. Chtěla jsem být s nimi. Chtěla jsem obejmout mámu a nic neřešit. Ty hlasy konečně umlkly. Nevěděla jsem proč jsem je slyšela. Nic podobného se mi nikdy nestalo. 

Mezitím v hotelu.

Klaus se začal probouzet. Elijah mu donesl skleničku s krví aby se postavil na nohy. Klaus ji do sebe hodil na jednou. Nedivím se mu. Byl tam zavřený 16 let. " Konečně, už jsme si mysleli že seš tuhej." " Taky tě rád vidím Kole." Odpověděl mu Klaus. Všichni ho objali. Dokonce i Hayley. " Co je copak nemáte radost, že jste naživu. Proč se tváříte takhle a kde je moje malá Hope?" Zeptal se a po chvíli ticha se mu úsměv na tváři zkřivil do úšklebku. " Co se stalo. Kde je?" Klaus přestával byl příčetný. Byl to zase ten starý Klaus. Agresivní a neochotný o čemkoliv diskutovat. Klaus přešel k Elijahovi. Chytl ho pod krkem a spustil. " Hned mi řekněte kde je moje dcera? Jestli se jí něco stalo tak si mě nepřejte." " Je pryč. Před chvílí utekla." Vypadlo z Elijahe. Klaus ho pustil a Elijah začal lapat po dechu. " Freyo proveď lokalizační kouzlo. Hned!" Freya radši udělal co jí nařídil aby se nenaštval ještě víc. Kouzlem zjistila, že je Hope v jednom lese nedaleko odsud. Klaus se vydal za Hope. Ostatní chtěli jít taky. " Vy zůstaňte taky. Chci si s ní promluvit o samotě." Nikdo ho nazastavil. Klaus nasedl do auta a vyrazil k lesu. 

V tu dobu v lese.

Z Hopina pohledu.

Uslyšela jsem jak se ke mě někdo blíží. Slyšela jsem jak praskají větvičky. Pro jistotu jsem se připravila na útok. Protože kdo by asi byl v tuhle dobu sám v lese. Teda krom mě. Bylo už dost pozdě. Všude byla tma. Cítila jsem to. Ten pach mi byl povědomí, ale nemohla jsem ho nikam zařadit. Z poza stromu vylezla nějaká postava. Poznala jsem, že to byl muž. Byl vysoký a celý v černém. Začala jsem výhružně vrčet. Sice jsem neměla pocit že by mi chtěl ublížit, ale občas vás vaše instinkty zklamou. Tohle byla další výhoda toho když jste byli hybridem. Ve tmě jste viděli dokonale a dokázali jste někoho najít nebo poznat pomocí pachů. Rozsvítila jsem svoje zlaté oči a připravila jsem si tesáky. Muž vystoupil ze stínu. Byl mi povědomí. Někde už jsem ho určitě viděla. Nebála jsem se ho spíš naopak. Věřila jsem mu. Uklidnila jsem se. " Kdo jsi? Proč jsi tak povědomý?" Nic neříkal. " Odpověz. Hned!" Zvýšila jsem hlas a opět jsem ukázala tvář predátora. Začal se ke mě přibližovat. Byl až nebezpečně klidný. Jeho srdce bilo v normálním rytmu. Moje taky. Věděla jsem, že jsem silnější a to mi stačilo. Pořád mlčel a to mi tak trochu vadilo. Dobře nevadilo mi to jen malinko. Spíš mě to štvalo. Rozhodla jsem se z něj dostat odpověď klidně násilím. Pořád byl klidný. Až moc klidný. Přirazila jsem ho ke stromu a chytla jsem ho pod krkem. Jeho tep se zrychlil. Nemohl moc dobře dýchat. " Odpovíš mi konečně nebo snad chceš abych se naštvala?" Zase ten obličej. Já se to snad nikdy neodnaučím. Pokaždé když se naštvu tak buď začnu čarovat nebo se začnu měnit v predátora. Chladného, krvelačného, kterému je všechno jedno. Konečně se chystal promluvit. Tak ne, jen se mi to zdálo. Pouze využil situaci aby mi mohl chytit druhou ruku. Byl silný. Silnější než jsem čekala. Chytla jsem mu jeho ruku a snažila jsem se ho od sebe odhodit. Nedal se. někoho mi připomínal. Chtěla jsem vědět koho. Podařilo se mi spálit ho svou kůží. Výhoda magie. Můžete ze sebe udělat někoho kdo působí jako by byl napuštěn nějakým prudkým jedem. Já použila vlčí mor. Pomohlo to a já ho odhodila. Rychle se oklepal a přirazil mě ke stromu. Konečně promluvil. " Jsi mnohem starší než si tě pamatuji, Hope." Ten hlas znám. " A taky jsi daleko silnější, skoro víc než já:" Usmál se takovým drzým způsobem, který se zapomenout nedá. Pustil mě a já si mohla prohlédnout jeho oči. Měla jsem úplně stejné. Stejně modré jako já. Mohl to být jen jeden člověk. 

" Nechápu jak o mě může někdo říct, že jsem agresivní a výbušný. Ty jsi mnohem horší." Urazil mě ale mě to bylo jedno. Objala jsem ho. Tu vůni bych poznala všude. Pamatuji si ji už od dětství. " Tati." Řekla jsem. " Jsem tady Hope." Nechtěla jsem ho pustit. Chtěla jsem ho mít už navždycky u sebe. Znovu ho neztratit. Voněl. Teda mě protože byl z mé "smečky". Byl hybrid. Vím to, cítím to. Brečela jsem. Štěstím. Nemohla jsem to zastavit. Už jsem se nebála. Byl tady a byl tu pro mě. Hlasy přestaly úplně a hlad nebyl tak strašný. Pustila jsem ho. Pořád mi tekly drobné slzičky ale už jsem je zahnala. " Jsi nádherná Hope. Mrzí mě, že jsem přišel o těch šestnáct let. Teď ti to vynahradím. Slibuji." Věřila jsem mu. měli jsme jet domů ale já nechtěla. Bála jsem se jim podívat do očí po tom co jsem udělala. Připadala jsem si jako jedna obrovská pohroma. Táta šel se mnou a já jsem se držela po jeho boku. " Tati?" " Ano, zlato?" " Nemůžu tam jít. Ty jsi neviděl co jsem udělala. Ublížila jsem Rebece a ostatním skoro taky. Co když se to znovu zvtrne a ty hlasy začnou znovu. Nedokážu to ovládat." " Neboj se. Půjdu tam s tebou. Když budeš chtít jít pryč, půjdeme dobře?" Přikývla jsem a málem jsem znovu začala brečet. Co to se mnou sakra je. Skoro pořád brečím nebo se snažím někoho zabít. Mám emoce jak na houpačce. Táta otevřel dveře. Vešel první a já se držela těsně za ním. Z kuchyně vyběhla mamka a okamžitě k nám doběhla. 

" Bože zlato tohle už nikdy nedělej. Všichni jsme se o tebe hrozně báli. Jsi v pořádku?" Jen jsem přikývla. Styděla jsem se mluvit. " Jak je Rebece? Je v pořádku?" " Můžeš se jí zeptat sama." Odpověděla mi máma a otočila se ke kuchyni. Vyšla z ní Rebeca s obvazem na ruce. Musela jsem se jí omluvit. Doběhla jsem k ní. " Rebeco já se ti hrozně omlouvám. Odpustíš mi to?" " Není co odpouštět Hope. Zachránila jsi mě." " Ale já ti ublížila. Ani se ti to nezahojilo. Můžu to spravit. Dej mi ruku." Rebeca si sundala obvaz a já málem hodila šavli. Bylo to vážně nechutné. Bylo vidět jen maso a kost. Trochu se mi navalilo. malinko jsem zbledla. " Á někdo tu nemá rád pohled na otevřený rány." " Zmlkni Kole, jinak ti takovou ránu pořídím." Odsekla jsem. " Vidíš já říkala, že je spíš po tobě." Zasmála se máma. Vzala jsem Rebečinu ruku do dlaní. Jednou jsme ji podepírala a druhou jsem přiložila na ránu. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se. odříkala jsem kouzlo a podívala jsem se na výsledek své práce. Vypadala jako nová. Začalo to znovu, tentokrát mnohem silněji. Zase ty hlasy. Zhroutila jsem se na zem a chytla jsem se za hlavu. Bylo to jakoby mě do ní neustále někdo mlátil nebo střílel. Stupňovalo se to a hlasy byli pořád zřetelnější. Bylo to pořád dokola. Rozhodni se, rozhodni se.Za to zaplatíš.  Nevím o čem to mluví. " O čem se mám rozhodnout?Nechte mě být. Prosím. Dost. To bolí. Ať to skončí. Přestaňte. Zastavte je ať toho nechají. Nic jsem neudělala. Za co zaplatím. Prosím už ne. Dost! Nevím o čem mluvíte? Kdo jste?" Válela jsem se na zemi a svíjela jsem se v bolestech. Z hlavy mi tekla krev. Z očí mi tekla krev a z nosu a uší taky. Křičela jsem. Ani jsem nevnímala, že se mě táta snaží uklidnit. Nebylo mi to co platné. Bylo to tady znovu. Ta zlost. Moje magie nefungovala. Začali se mi opět objevovat ty žilky pod očima, oči mi zezlátly a ze špičáků se staly tesáky. Naštěstí jsem se nezačala úplně proměňovat. Ale drápy jsem už měla. najednou jsem měla neuvěřitelný hlad. Krev jsem cítila až sem. Slyšela jsem jak pár metrů před domem stojí partička mladých lidí. Jejich srdce tlouklo silně. Každou chvíli jsem je cítila a slyšela lépe. Chtěla jsem se jít nakrmit. Měla jsem neuvěřitelný nezkrotný hlad. Bolest ustoupila. Přestala jsem se třást. Táta mě pustil já jsem vstala a otočila jsem se k nim. Nic jsem necítila. Bolest byla pryč, hlasy také. Byl tu jen hlad a chuť zabíjet. Stalo se ze mě to čím jsem se nikdy nechtěla stát. Monstrum, vraždící bestie. Já nedýchala normálně. Vrčela jsem. Moje rodina na mě koukala trochu vyděšeně. Vyšla jsem ze dveří. Najednou se opět objevila neuvěřitelná bolest. Tentokrát to byla Freya. Měla bych jí ukázat kdo je mocnější. Zvedla jsem z podlahy. " Jsem silnější než ty. Tohle je na mě moc slabé. Znovu bych to nezkoušela. Nerada bych ti utrhla tu tvou blonďatou hlavinku." Vynutila jsem si úsměv otočila jsem se a odešla ven k partičce lidí. Své drápy a celkově svoje hybridní já jsem radši zakryla. Došla jsem k nim. Zaujal mě jeden kluk. Mohl být maximálně o dva roky starší než já. Víc určitě ne. 

Přišla jsem k němu, podívala jsem se mu do očí a začala jsem ho ovlivňovat. " Uteč." Mám ráda když si můžu svoji kořist lovit. Hrát si s ní. To mě baví. Kluk se otočil a začal zdrhat. Ostatní byli tak na mol, že si ani nevšimli že utekl. Chvíli jsem počkala a potom začala hra. Nadechla jsem se abych zachytila jeho stopu. Voněl. Teda já cítila jenom jeho krev ale stejně. Šla jsem po stopě. Schovával se za rohem. Rychle něco popadl a praštil mě kusem dřeva. Nebolelo to. Ten ubohý človíček neměl moc sílu. Začal utíkat. Přirazila jsem ho ke zdi. Začala jsem ho líbat. Nejdřív na rty a potom jsem šla k jeho krku. Jak říkám ráda si se svou obětí hraji. Cítila jsem jak se mu zrychlil tep a krev v žilách začala proudit rychleji. Nemohla jsem to vydržet a zakousla jsem se mu do tepny. Za těch několik let se to člověk naučí ovládat. jeho krev chutnala skvěle. Nechtěla jsem přestat. Mohla jsem ale nechtěla jsem. Zabila jsem ho. Nechtělo se mi uklízet jeho tělo. Nechala jsem ho tam ležet. 

Vrátila jsem se zpátky dovnitř. Bylo mi jedno jestli mě uvidí jako vraždící monstrum. jako někoho kdo někoho jiného zabil jen tak protože se mu nechtělo přestat sát jeho krev. Vešla jsem do bytu. Všichni na mě upírali ty své pohledy. Jakoby se jim nikdy nestalo, že nechtěli na nic myslet. " Hope posaď se. Hned teď." Spustil Elijah. " A proč bych to měla dělat?" " Co se to s tebou stalo. Co ti říkali ty hlasy v tvé hlavě?" Zeptala se mě máma. " To vás nemusí zajímat. Ale notak. Co ty pohledy. Jakobych byla monstrum." " Začínáš se mu dost podobat." Řekla jedovatě Rebeca. Rychle jsem se k ní přemístila. Tep se jí zrychlil. " Ale Rebeco ty se mě snad bojíš? Přece bych neublížila své rodině. Ale teď když mě omluvíte, chci si s někým hrát. Jak že se jmenoval? Marcel?" 

Další kapitola. Doufám, že to aspoň někoho baví. Upřímně to s tou Hope jsem neměla vůbec v plánu, ale tak nějak se to seběhlo. Co si myslíte? Dostane se z toho, popřípadně jak se z toho dostane? Určitě mi dejte vědět do komentářů. Moc by mě to potěšilo. Aspoň bych věděla jestli vás to baví. AknelD.