Cítila jsem se skvěle. Nic jsem necítila. Bolest, strach, smutek. To pro mě nic neznamenalo. Cítila jsem jen a pouze svobodu. Milovala jsem tu moc. Moc dělat to co chcete. Byla jsem silná. Mohla jsem si vzít co jsem chtěla. Vůbec mě netrápilo to, že jsem za sebou nechávala mrtvá těla bez krve. Právě jsme si to namířila do Marcelovy vily. Chtěla jsem se mu odměnit za to co udělal mé rodině. Byla jsem rozhodnutá ho zabít. Dlouze a bolestivě ho mučit. A jednoho dne ho prostě zabiji. Je mi jedno co se ze mě stalo. Už jsem neslyšela pomstychtivé hlasy. Svou magickou část jsem teď vynechala. Nechápu proč mi všichni vyčítají to co se ze mě stalo. Pokud vím, tak mi vyprávěli o svých životech. 

Elijah zabil svoji lásku, protože se nedokázal ovládat. Zabil spousty dalších lidí. Možná i stovky, přece jenom už původní rodina žije skoro 1000 let. Kol zabíjí jen tak z nudy. Rebeca je stejná jako Kol až na to že jich možná nezabila tolik. Finna neznám a navíc ten není tak strašný. No a můj otec je agresivní, výbušný hybrid, který své sourozence uspí dýkami když ho začnou nudit. 

Vážně nechápu proč bych já měla být ta hodná holčička. Teď teprve se cítím dobře. Mocná, neporazitelná, nesmrtelná. Hope Mikaelsonová, dcera Hayley Marchall a Klause Mikaelsona. První původní tribit ( hybrid s mocí čarodějky ). Konečně jsem došla na místo. Do očí mě praštilo velké písmeno M. Vešla jsem bezstarostně dovnitř. Já i ostatní mohli dovnitř i ven kromě Marcela. Vešla jsem dovnitř a hned jsem to ucítila. Pach mé rodiny. Byli tu všichni. Zaposlouchala jsem se. Zajímalo jestli o mě ví. Byli nejspíš v obývacím pokoji. Mluvili s Marcelem. " Musíš nám pomoct. Musíme ji dostat zpátky. Když nám pomůžeš vrátit jí její lidskost možná tě potom pustí. Neříkej mi, že tu chceš shnít na věky." Promlouval mu do duše Elijah. Jako vždy byl zdvořilý a plný naděje. " Jak bych vám měl pomoct. Je silnější než my všichni dohromady." " Ne tak docela. Prakticky nemůže používat magii. Po chvíli se zhroutí a prakticky se nemůže zvednout ani na nohy. To je ta šance. Může použít jen svou hybridní část." Á moje geniální teta Rebeca promluvila. Musela jsem se nad tím pousmát. Oni asi ani neví, že jsem tady a že je odposlouchávám. Nechápu jak si mě nemohl táta všimnout. Asi se teď moc nesoustředí. Je to od nich tak milé. Snaží se mi nabídnout pomoc o kterou nestojím.

Slyšela jsem nějaký pohyb. Vycházelo to z horního patra. Znovu jsem je spatřila. Svoji rodinu. Pohromadě. Zdá se, že mě teď moc neviděli jako někoho jim blízkého. To trochu zabolelo. Bože co to říkám. " Páni, čekala jsem trochu vřelejší přivítání." Trochu jsem se pousmála. Teda myslím spíš takový ten škodolibý úsměv. Ten mám taky po tátovi. Teď jsem za něj vděčná. Pořád tam stáli jak solné sloupy. Slyšela jsem jak několik metrů ode mě někdo stojí a zběsile dýchá. Ten pocit nepřemožitelnosti se mi líbil. Otočila jsem se. Stál tam Marcel. Rychle jsem k němu přiběhla. Začal mi ustupovat. znovu ten úsměv. Nemohla jsem si pomoct. " Jaká náhoda. Zrovna tebe jsem hledala. I když mě trochu znepokojuje vaše spolčení proti mě." Otočila jsem se i na svou údajnou rodinu. Změřila jsem je pohledem. Pomalu scházeli schody. Pořád mě sledovali. Asi čekali co provedu. Neměla jsem v plánu cokoliv udělat. " Ahoj Hope, jak se cítíš?" Zeptala se mě máma. " Upřímně se cítím skvěle. Nikdy mi nebylo lépe." " To ti nevěřím. Tohle nejsi ty." Začala mě Freya poučovat. " Proč myslíš. Já si myslím, že tohle jsem skutečně já. Necítím bolest nebo strach a už vůbec ne smutek. Jenom energii, svobodu a moc." Chvíli nikdo nic neříkal až potom promluvila Rebeca. " Věř mi tohle nejsi ty. Můžeme ti pomoct. Když nám to dovolíš." " Víš co, já nechci aby jste mi pomohli. Nestojím o to. Mohla jsem si vybrat a já si vybrala stranu kde žádná bolest neexistuje. Jen moc a síla." Zdá se, že se jim to moc nelíbilo. " Teď." Vykřikla Freya a způsobila mi neuvěřitelnou bolest hlavy. Marcel mě popadl zezadu a držel mě pod krkem. Zepředu ke mě běžel Kol a v ruce nesl nejspíš injekci s železníkem. Věděla jsem, že musím rychle jednat. Probudila jsem v sobě hybrida a snažila jsem se kousnout Marcela. Povedlo se. Měl v sobě můj jed. Popadla jsem Kola a injekci jsem mu z ruky vyrazila a hned potom jsem mu zlomila vaz. Svalil se na zem. Opět ta bolest tentokrát ta bolest. Cítila jsem, jak mi někdo láme kosti. Tohle Freya neměla dělat. Zlomenou ruku jsem si vrátila do původního stavu. Pokusila jsem se zvednout. Zlomila mi nohu. Tentokrát jsem byla už vážně naštvaná. Rozeběhla jsem se k ní. Najednou mě od ní někdo odhodil. Táta. Nikdy bych nevěřila, že se budu rvát se svým otcem. Ale co řekl si o to. Uvidíme jak si povede.

Rozeběhla jsem se k němu ale obratně se mi vyhnul a ještě ke všemu mě hodil proti stěně. Spadla jsem na zem. Z nosu mi tekla krev. Tohle mu nedaruji. Jedním obratným kouzlem jsem mu zlomila jednu nohu. Skácel se na zem. " Myslíš si, že nebudu používat magii, jen kvůli těm hlasům. Jak jsem říkala, bolest mě už netrápí." " Já ti chci jen pomoct. Jsem tvůj otec a tohle otcové dělají." " Já nestojím o něčí pomoc. Zvládnu to sama. Nepotřebuji nikoho." Táta se na mě se zděšením podíval. Všichni se na mě koukali úplně stejně. Nechápala jsem proč. Podívala jsem se na ně s nechápavým výrazem. " To není dobré. Tohle nejde." Řekl Elijah tátovi. " Co se děje? Už mě necháte na pokoji?" " Právě naopak." Odpověděla mi Freya a kouzlem mi zlomila vaz. Nechápu proč to neudělala i před tím.

Probudila jsem se asi ve sklepě. Měla jsem v sobě železník, protože jsem byla dost slabá. Byla jsem sice připoutaná k židli. Opět provazy napuštěné železníkem, ale na rukách jsem měla zvláštní pouta. Zkusila jsem nějaké kouzlo, ale moje magie nic nedělala. Začala jsem pociťovat trochu obavy. Proč to nefunguje? Po chvíli přišel do místnosti můj otec. Ano můj otec, který vězní svou vlastní dceru. " Co má tohle znamenat. Proč moje magie nefunguje a proč jsem tady." Mlčel. Konečně promluvil. " To ta pouta. Zamezují tomu abys mohla čarovat. Musíme zjistit co ti ty hlasy říkají." " To je jednoduché. Říkají, že musím za něco zaplatit a mám se rozhodnout. Problém je, že nevím jak to myslí a kdo to vlastně říká." 

Z Klausova pohledu.

Věděl jsem, že jí musíme pomoct. Nechtěl jsem si to přiznat, ale vážně byla po mě. Tvrdohlavá, výbušná, silná, vychytralá. Z části jsem na ni byl pyšný. Dokázala je o sebe postarat. Ale taky mě trápil to co po mě zdědila jednoznačně. Hlad, krvežíznivost, tvrdohlavost, která jí bránila nás k ní pustit. A hlavně tu chuť po pomstě. To jsem občas nezvládal ani já. Museli jsme zjistit co za hlasy to slyší. Sice jsem to tak trochu tušil, ale chtěl jsem si být jistý.

Zrovna jsem se chystal za Freyou. Měla by moct zjistit co to s Hope je. Nechtěl jsem ji ztratit, když jsem ji konečně získal. Freya i ostatní byli v obývacím pokoji. " Mohla by jsi zjistit komu patří ty hlasy v její hlavě? A hlavně co po ní chtějí?" " Něco mě napadlo, ale je to příliš riskantní." " Je mi jedno jak moc riskantní to je. Řekni mi o co jde." " Ty hlasy se ozvou vždy když provede nějaké silné kouzlo, nebo když spotřebuje hodně energie. Kdyby provedla nějaké takové kouzlo mohli by jste se jí dostat do hlavy." " Fajn uděláme to." Vymysleli jsme plán, jak ji donutit aby začala čarovat. 

Druhý den ráno z Hopina pohledu.

Byla jsem slabá, ale ne tolik jako včera. Mučilo mě vědomí, že moje magie je mi nyní k ničemu. Někdo otevřel dveře a odpoutal mě. Byl to Kol. Sundal mi i ty otravné antimagická pouta. Ne že bych měla v úmyslu čarovat. Kdybych začala hlasy by začaly nanovo. Jakmile mi Kol sundal poslední železníkem napuštěný provaz z rukou vrhla jsem se k němu. Znáte to rodina nadevše. Nevím co se stalo. Nemohla jsem běhat rychle. Ani drápy se mi neobjevily. " Co to k sakru...?" Podívala jsem se na Kola. Usmíval se tím svým otravným úšklebkem. " Co to má znamenat Kole?" " Zeptej se jinde." Ani jsem si nevšimla a Kol se vypařil. Vyšla jsem schody a ocitla jsem se na nádvoří Mercelovy vily. Marcel tam stál jakoby se nic nestalo. " Překvapuje mě, že tě ještě nezabili. Kde je Freya?" " Proč s ní chceš mluvit?" " Nemusela bych ti to říkat, ale dobře. Chystám se jí urvat tu její hlavičku a hodit ji někam daleko od těla." Odněkud vyšla Freya. Moje hybridní část se neprojevovala a tak jsem neslyšela tak dobře. " Co jsi mi to udělala?" Křičela jsem na ni. Bylo mi jedno jestli je to moje rodina nebo ne. Ta zlost byla hrozná, silnější než já. " Nic jenom jednoduché kouzlo na stopnutí tvé hybridní části. Toho jsi si určitě všimla." Pokusila jsem odejít, ale nešlo to. Jakmile jsem chtěla opustit vilu narazila jsem na neviditelnou bariéru. Zdá se, že si ze mě vzala Freya příklad. Zkusila jsem to znovu. Nic. " Pusť mě. To ti nestačí, že jsi ve mě stopla hybrida." Pak mi to došlo. Ona chce abych použila svoji magii. Jenom jsem nechápala proč, když ví, že se potom zhroutím. " Co máš za lubem Freyo? Ty moc dobře víš, že já svou magii nepoužiji." " Tak to budeš ve značné nevýhodě. Můžete." Jakmile to dořekla čekala jsem. Čekala jsem co přijde. A vida přišel táta a postavil se vedle Marcela. Trochu jsem se bála. Postavila jsem se přímo naproti nim. Marcel byl najednou u mě a chytil mě pod krkem. Věděla jsem, že chtějí abych použila svoji magii. Tu radost jim neudělám. Chtěla jsem jim to dát najevo a tak jsem se na něj usmála. Ten úsměv bolel, jelikož jsem se dusila ale já musela. Všiml si toho a odhodil mě na protější zeď. Už jsem chápala proč se lidé neperou tak často jako upíři a jiná monstra jak nám rádi říkají. Hlavou jsem se bouchla o stěnu. Tekla mi krev z nosu a měla jsem nějaké odřeniny. Stěží jsem vstala. A znovu jsem se k nim přiblížila. Těžce jsem dýchala a byla jsem dost slabá. Já vlastně nejedla už aspoň den. Podívala jsem se na ně. " To je všechno. Hodíš mě proti zdi. Vzpomeň si, to já z tebe udělala obyčejného upíra." Přišla jsem k němu a začala jsem ho obcházet jako predátor číhající na svou kořist. A pokračovala jsem. " Jen upíra. Slabého, podřadného. To jsem udělala já a ty mě jenom hodíš proti stěně. Já čekala, že se budeš chtít mstít. Ale asi jsi příliš slabý." Věděla jsem co dělám. Chtěla jsem ho naštvat. Vyprovokovat ho. Asi se mi to podařilo, protože jsem se znovu ocitla u zdi. Držel mě pod krkem a pod očima se mu objevili černé žilky. Odhodil mě. Spadla jsem na stůl a ten se silou nárazu rozpadl. Začala jsem se smát. Z pusy mi tekla krev z nosu taky a měla jsem odřené snad všechny části mého těla a možná i zlomená žebra. Ale smála jsem se. Věděla jsem, že nemůžu použít silná kouzla. Čekala jsem na vhodnou příležitost. Ta se dostavila celkem brzo. Marcel se řítil proti mě. Já začala používat minimum mé magie. Jenom takové množství aby se ty hlasy neobjevili. " Fesmatos inscendia." Marcel přímo přede mnou vzplanul. Křičel bolestí, umíral. Najednou přestal hořet. Freya. Pomyslela jsem si. Marcel ležel na zemi a nemohl se zvednout. " Fajn tak to půjde jinak." Řekla máma. Přemístila se k tátovi. Nic jsem nechápala. Po chvíli mi to došlo. Máma vytáhla ten nůž a zabodla ho do táty. Bylo mi jedno, že je to moje matka. Uznejte dcery mají většinou radši táty. Najednou se ve mě všechno zvrtlo. Viděla jsem jak se nůž pomalu zasouvá do břicha mého otce. Otce, kterého jsem 16 let neviděla. Nemohla jsem to dovolit. Vykřikla jsem a z očí se mi začali hrnout slzy vzteku. Chtěla jsem mu pomoct, ale někdo se mě snažil zadržet. Kol.Zlomila jsem mu vaz a znovu jsem se vydala k tátovu tělu. Ta bolest hlavy. Freya. Jí jsem vaz zlomit nemohla. Jen jsem ji odhodila a připevnila ji ke zdi. Věděla jsem, že mě někdo ještě zastaví a tak jsem jim všem zlomila vaz. Běžela jsem k tátovi. Ležel tam úplně bezmocný. Měl otevřené oči kterýma po mě těkal. Chtěla jsem mu tolik pomoct, že mi bylo jedno jestli mi kdokoliv cokoliv udělá. Ruce jsem dala nad ránu, která už zmizela. Začala jsem s kouzlem. Slyšela jsem jak ho to bolí. Snažil se to vydržet, ale občas se trochu cukl. Opět jsem brečela krev a navíc jsem nemohla čerpat sílu z mé hybridní části, protože když byla stopnutá byla stopnutá i její energie. Hlas se mi třepal stále víc, ale když jsem se podívala nůž byl skoro venku. Zesílila jsem hlas. Konečně jsem ho držela pevně v ruce a mohla jsem ho vytáhnout. Nůž jsem od sebe odhodila co nejdál. Nechtěla jsem ho mít u sebe. Nic se nedělo. Zatím. Po chvíli to začalo. Stočila jsem se tátovi do náruče. Brečela jsem. Hrozně to bolelo. Tekla mi krev. Ještě víc než před tím. drtila jsem mu ruku, ale on to nevnímal. Uklidňoval mě a hladil mě po vlasech. Přesto, jak hrozná bolest to byla jsem byla na chvíli šťastná. Můj táta byl se mnou. Omdlela jsem, ale nebyla jsem tam sama.

Jéééj. Tak jsem tady s novou kapitolou. Doufám, že se vám to stále líbí. Jinak co si myslíte, jak to bude vypadat u Hope v hlavě a co po ní ty hlasy budou chtít? Určitě mi svoje nápady napište do komentářů. Budu ráda za každý nápad nebo radu co zlepšit. Samozřejmě mě můžete i sledovat. Budu ráda když se vám bude moje tvorba líbit tak jako doposud. AknelD.