2.část (Sutiny) 1. kapitoly (Vstup do temnoty)

JAP / voják - Amaya Igarashi (24)

28. července 1308 - chodby pod Kyotem

Naším úkolem bylo prohledat severovýchodní část chodeb. Tedy tu, která byla zatarasena sutinami a jediný vstup k ní byl buďto severovýchodním vstupem, který ale nebyl nalezen, nebo se nějak dostat přes šutráky, které ještě k tomu byly z půlky ponořené ve vodě. Takhle nám to bylo popsáno, když se tam posledně vydala skupina, která to tam měla pročistit, ale selhala. Na nás tedy bylo najít i kdyby jen sebemenší skulinu, kterou by se dalo protáhnout a dostat se tam, zjistit situaci na druhé straně a prohledat to tam.

Světlo ohně luceren nám poskytlo dobrý pohled na zdi okolo nás. Vypadalo to jako by to byly chodby dávno zapomenuté, nýbrž jako by je čas sám zakopal, aby je lidské oko již znovu nespatřilo. Byly vysoké, široké a taky celkem navlhlé. Ze stropů vysely kořeny, stěny byly z hlíny a kamene a podlaha, po které jsme kráčeli, byla skalnatá. Chodby ve mě vyvolávaly takový nepříjemný pocit. Jen jsem nedokázala určit z čeho a z toho mě mrazilo. Bylo to snad historkami, které nám vyprávěli vojáci, kteří tímto spletením již procházeli? Nebo to bylo jenom tím, že na mě měli chodby špatný vliv? Těžko říct.

Čím hlouběji jsme se dostávali, tím hůře se zde dýchalo, přitužovalo na zimě a tím více se nám začali rozmáčet naše boty. Takhle jsme šli minimálně kilometr, možná více, než jsme stáli ve vodě až po pasy. Hlavně tedy já, muži a Ara s jejich výškou byli za vodou. Nikdo si na mě však ani nevzpomněl a brzy jsem tak byla ráda, že jsem byla vůbec schopná chodit po špičkách.

,,Před námi by brzy měly být sutiny. Je tam hluboká voda, takže pokud někdo neumí plavat, tak by měl zůstat tady. Nepotřebujeme dalšího utopence.'' promluvil do ticha, které vyrušovaly zvuky vody, kterou jsme se prodírali, kartograf.

Dalšího utopence, huh? Což znamená, že jeden z těch příběhů byl pravdivý. Jinak řečeno, že se jedna skupina vrátila ve třech místo ve čtyřech. Většina lidí se to nedozvěděla, protože císař s největší pravděpodobností chtěl, aby to zůstalo v tajnosti a hlavně, aby tyto žvásty zůstaly tam, kde začaly. Jinými slovy, aby to nevyvolávalo ve vojácích ještě větší obavy a strach o jejich holý životy.

Jeden z vojáků, který patřil do druhé skupiny se zastavil. Z jeho obličeje šlo přesně vyčíst, že se stydí, protože byl červený jak rajče. ,,Omlouvám se, a-ale zůstanu tady. Plavat neumím.''

Muž z císařovi gardy, kterého jsem neznala jménem, se otočil na vojáka, který je ve stejné skupině jako on a má ho na starosti. Přikývnul a přikázal mu se vrátit zpátky do tábora. Voják udělal jak mu bylo přikázáno a pomalu se začal vracet zpátky do tábora.

Musela jsem zhasnout svou lucernu a po dalších dvou krocích začít plavat. Poprosila jsem Aru, jestli by mi ji připevnila k tlumoku a ona tak i udělala. Poděkovala jsem ji a s trochu její pomoci pokračovala dál. Chvíli na to už ale i ona musela začít plavat, takže jsme tam od té chvíli byli všichni závislí na svých vlastních silách.

Haru Takhato, velitel naší skupiny, ještě stihl dát jeho lucernu na nejbližší větev díky čemuž jsme měli aspoň trochu světla. Bylo to však už ve chvíli, kdy se před námi objevily šutráky a my jsme se tak mohli čeho zachytit a vysloužit si zasloužený odpočinek.

,,Co víme, tak je někde v místech blízko sutin jeskyně, která by měla dle všeho vést na druhou stranu. Problémem však je, že přesně v těchto místech se nachází mrtvé tělo vojáka, který zde utonul. Musíme proto najít jinou cestu nebo vyčistit tu, která je dole.'' věnoval pohled našim dvoum velitelům, kteří na něj jenom kývli.

,,Naše skupina zkusí vyčistit jeskyni dole.'' rozkázal náš velitel.

,,Dobře, naše zkusí najít jinou cestu.''

,,Pokud tam to tělo bude zaseklé a nebude možnost jak jej dostat ven, tak budeme muset nějak uvolnit sutiny.'' podotkl ještě Haru než nám vysvětlil jak se budeme potápět, jak budeme hledat a jak budeme pokračovat, když někdo najde tělo. Všechno jsme mu odkývali a jeden po druhém jsme se začali potápět.

Měla jsem se jít potápět až jako třetí, takže jsem měla ještě dost času na relaxování. U toho jsem si stihla vytřídit myšlenky. Sice mi nedělá problém se dívat na mrtvá těla, když moji nepřátelé padají jeden po druhém, ale představa toho, že se zde můžeme kvůli jedné pitomé chybě utopit mě celkem děsila. Z myšlenek mě ale dostal hlas velitele.

,,Jsi na řadě, zbytek zatím nic nenašel.''

Přikývla jsem, nadechla se a ponořila do tmavé zakalené vody, kde člověk neviděl ani na centimetr před sebe. Potápěla jsem se níž a níž až jsem se objevila na úplném dně. Začala jsem terén okolo sebe zkoumat rukama až jsem nachmatala díru, která byla tak deset metrů daleko od sutin. Stačilo mi trochu natáhnout ruku a už jsem cítila známou kožešinu. Byly to boty. Trochu to s semnou cuklo, ale nijak mě to neodradilo od toho, abych tomu chudákovi jednu botu vzala. Odrazila jsem se od dna a vyplavala na povrch. Nadechla se a botu výtahla z vody. Ukázala jí velitelovi se slovy, že jsem ho našla.

Poté jsme všichni společnými silami dostali mrzáka ven. Bylo na něm vidět, že tam byl zaseklý už tak nejméně týden. Na jeho obličeji byl stále vidět výraz bezmoci. Oči jakoby mu lezly z důlků a modré zmrzlé rty, které připomínaly oblohu. Pěkný pohled to rozhodně nebyl, avšak nám to zajistilo cestu na druhou stranu.

Ještě chvíli jsme však počkali než se vrátila druhá skupina. Hned co jsme uviděli známé hlavy jsme jim řekli novinu a ukázali na mrtvé tělo toho chudáka, kterého jsme vytáhli a opřeli o sutiny. Některé obličeje přesně popsali to, co tohle celé dobrodružství přesně vystihovalo - nechutný.

Jeden po druhém jsme proplavali jeskyni, která opravdu vedla na druhou stranu. Tentokrát to tam už nikdo nezabalil a všichni se úspěšně vynořili a nadýchali překvapivě lepšího vzduchu než byl na druhý straně.

Plavali jsme dál až jsme se dostali k schodům, které vedli nahoru až do místnosti, která skrývala mnohá tajemství.

---

Názory? Teorie? Připomínky? Cokoliv? .. Co si myslíte, že bude v místnosti? :D

---

- Cesta, kterou vojáci šli k sutinám -

kolečko -  sutiny

- Místo, které mají vojáci prolézt -

(severovýchod)

- Místnost, kam se dostali -

- Terreliasko