23. března 1308 - Torishima island

Ruce se mi třepaly, když jeden z mých druhů vytáhl ze zaprášené malé krabičky složený pergamen, na kterém byla celkem zachovaná mapa s podzemními chodbami pod palácem v Kyotu.

Byla to jako vyhraná loterie, protože ačkoliv pod palácem už dávno podobné spletení chodeb bylo, tak tohle bylo něco zcela nového.

,,Propluli jsme několik moří a oceánů, probrodili tolika řek a bažin a prochodili snad celý svět, abychom našli něco, co se celou tu dobu válelo přímo zde, kousek od naší domoviny, na malém ostrůvku.'' zasmál se náš vůdce Shiba, kterému do jeho očí padaly jeho tmavě hnědé vlasy, které mu vypadaly z rozcuchaného culíku.

,,Za tohle náš císař pořádně vyplatí.'' přitakal spokojeně můj mladší bratr. Byla to pravda, která nás vždy v našich nejtemnějších chvílích, kdy jsme to měli chuť zabalit a odjet zpátky za svými, táhla dál.

Shiba nás všechny pyšně prolétl jeho hnědýma očima. Následně se protáhl a pobídl nás, abychom vše sbalili, dostali se zpátky nahoru z těchto temných spárů jeskyní, nalodili se a vypluli vstříc velké odměně, která nás díky tomuto nálezu čeká.

18. dubna 1308 - Kyoto

Cesta trvala necelý měsíc a my se úspěšně doplavili do malého přístavu v již zmiňovaným městě, ve kterém se hemžil rybář na rybáři, a ve kterém na pobřeží stály chudé domky, které se každou ulicí měnili do bohatých sídel. Bylo zvláštní vidět po takové době, kterou jsme prožili na palubě naší lodi tolika lidí, ale byl to úžasný pocit. Děti si spokojeně hráli na písku nebo s mrtvými rybami, které jejich otcové vylovili z široké řeky a ženy praly prádlo na okrajích molí či nosili různé potraviny nebo jiné věci na tácích na svých hlavách či v jejich rukou.

Naše loď naštěstí nebyla nijak zvlášť veliká a její ponor nebyl moc hluboký, takže cestu po řece, která byla tou nejrychlejší možností, jak se sem dopravit jsme zvládli bez žádného velkého problému. Nezapomínaje na to, že zakotvení naší lodě proběhlo ještě hladčeji.

Audienci u císaře jsme si vyžádali hned po příjezdu a do jeho sídla jsme byli pozváni ani né hodinu poté.

Jeho veličenstvo sedělo pohodlně ve velkém zlatě ozdobeném křesle, ke kterému vedly tři schody a červený koberec. Na všechny ve velké čtvercové místnosti se stropem ve tvaru kopule hleděl kamenným pohledem a nenechával tak na sobě znát žádné známky emocí. Vypadal až skoro strašidelně - ostatně jako každý jiný panovník téhle doby.

Na atmosféře, kterou jeho prezence vytvářela ještě přidával jeho vzhled. Šedivé vlasy, křivý nos a úsměv a také několik jizev přes jeho tvář, které se táhly z jedné strany na druhou. Díky těm jeho obličej vypadal opravdu zohaveně, ovšem pocházely z bitev, kdy vedl své vojáky do vítězných bitev. Byl to opravdu šíleně mocný vládce, který se nebál, kde koho - ani jeho nepřátel, kteří byli dravý po jeho krví. Nemluvě o tom, že mnoho těchto protivníků se pohybovalo i blízko jeho trůnu, třeba jako mnozí šlechtici, kteří stáli na balkonech tohoto obrovského sálu a ostře sledovali každý jeho pohyb. Vypadali jako supi, kteří na své tváře nasadili masky s milými úsměvy. Na jeho místě bych takový nátlak asi nezvládl.

Všichni jsme se naráz uklonili. Náš vůdce vytáhl krabičku, ve které jsme pergamen našli, a do které jsme také pergamen zpátky uložili.

,,Vaše císařská milosti.. našli jsme a přinesli vám tento dar hodnotný sto tisíců né-li ještě větší toho nejvzácnějšího zlata na světě. Zjistili jsme, že se jedná o podzemní chodby, které dle stáří pergamenu, který jsme našli hluboko pod troskami hradu na ostrově Torishima, jsou starší než jakákoliv lidská bytost na našem světě. Tyto chodby nejsou vyznačené na žádné mapě plánů Kyota a vzhledem k tomu jak mapa vypadá a jak je ztvárněna se jedná o kus, který má nevyčíslitelnou hodnotu. Některé chodby mají na svém konci navíc místnosti, ve kterých by se mohly nacházet poklady dávných dob. Přijměte prosím proto náš dar, pro který jsme ujeli míle a prochodili snad celý svět, aby jsme se vám za vaše velkorysé služby, které jste prokázal naší nádherné zemi, mohli nějak odvděčit.'' opatrně vytáhl pergamen, rozlovoval jej a po pobídnutí císaře přistoupil k jeho křeslu blíže, aby na mapu jeho veličenstvo lépe vidělo.

Chvíli na ní tak bezvýrazně koukal, ovšem jeden jeho křivý úsměv prozradil vše: ,,Nechám najít vstup do těchto chodeb svými nejlepšími kartografy. Pokud budou úspěšně nalezeny, osobně se postarám, abyste už do vašich konců života nepoznali nedostatku. Děkuji vám za vaše služby, můžete odejít.'' po jeho slovech jsme se slušnými slovy plnými respektu a nadšení uklonili a odešli.

Následující čtvrt rok se sice táhl pomalu, ale brzy se k nám dostala zpráva, že se chodby našly a naše životní pokladnice se tak dočkaly slibu, který nám toho dne vládce naší zemi přislíbil. 

Mapa:

-> Tři delší čáry (dvě na pravo a jedna na levo) jsou vchody/východy.

-> kolečka jsou místnosti.

Text na pergamenu:

Poslední část mapy jež skrývá se v chodbách tmavých odstínů, schovává se na konci, kde velká černá bestie s ostrými zuby a třemi hlavami podřimuje u zlaté truhlice. 

Konec ale není koncem, který si myslíte. Konec je tam, kam vás křižovatka života naposledy zavede. 

! - na mapě nápis Honba a Terreliasko je jenom kvůli tomu, aby bylo jasné, že jsem to dělala já. Jinak kdybyste se na mapu dívali z jejich očí, tak byste ani jedno ze zmíněných slov neviděli.

----

Napadá vás, co by v chodbách mohlo být? Nebo jak se tam ty chodby objevily?

---

- Terreliasko