4.část (Konec) 1. kapitoly (Vstup do temnoty)

JAP / voják - Christian Dyson (19)

29. července 1308 - chodby pod Kyotem

Nakonec jsme zvolili severní cestu, tedy tu se symbolem stočeného hada.

Proč?

Uroboros s významem nekonečného návratu od konce k začátku nám jako jediný dával na konci dohadování a předávání názorů smysl. Každý příběh, život a svět má nějaký svůj začátek, ale následně i konec. Ovšem po každém konci začne i nový začátek a takhle se to stále opakuje do nekonečna. Proto kdybyste měli symboly seřadit, začali byste lotosem, pokračovali stromem života, lebkou a skončili ohněm. Takhle byste ve stejném pořadí mohli skládat symboly do aleluja.

A jak to tedy pasuje k hádankám?

Jednoduše.

,Poslední část mapy jež skrývá se v chodbách tmavých odstínů, schovává se na konci, kde velká černá bestie s ostrými zuby a třemi hlavami podřimuje u zlaté truhlice.' a ,Konec ale není koncem, který si myslíte. Konec je tam, kam vás křižovatka života naposledy zavede.'

Dle slov kartografa severní cesta na mapě, která se nám rozmočila, končila jednou jedinou místností. Takže tu bychom mohli považovat jako za konec. Co se týče druhé hádanky, tak by se tam dalo dohadovat jestli se jedná o lebku, oheň nebo uroborose. Lebku jsme ze seznamu ale vyškrtli hned na první možnou. Oheň sice zakončuje naší řadu, kterou jsem ze symbolů vytvořili, ale něco oživuje, takže on to být prostě nemůže, i když by to opravdu nepředvídavý konec byl. A co se týče hada? Stočený had by se dal považovat jako ''průvodce'' životem či čehokoliv, co vás jen napadne. Poté končí smrtí a zánikem, ale cyklus jede dál a tím začíná další život a další příběh. Proces se opět opakuje a takhle jede dál až do nekonečna. Tudíž by se dal vysvětlit jako konec, který by nás z počátku nenapadl ani ve snu a také jako křižovatka života, která nás pokaždé zavede k jejímu konci. Což by opět odpovídalo severnímu východu z místnosti.

,,Takže, jdeme?'' usmál se na nás všechny spokojeně velitel druhé skupiny. Byl to opravdu milý chlapík na to, že pracoval přímo pod císařovým nosem a jeho úkolem bylo hlídat jeho veličenstvo dnem i nocí, když byl ve službě. Chci říct, že většina lidí z těchto jednotek ani nezavadí nosem o spodinu jako jsme my, obyčejní vojáci. Nestojíme jim za to a radši si nad námi pořádně vyleští své ego, když se proti nám postaví jeden na jednoho v tréninku. Někteří z nich to dělají velmi rádi, ale je zase faktem, že se vám musí ''poštěstit'', aby se proti vám vůbec postavili a neodešli ještě dříve než se vůbec předvedete. Upřímně si ale nemyslím, že stát proti některému z nich je nějaká extra výhra a to z jediného důvodu. Tito lidé s vámi většinou zatočí takovým způsobem, že skončíte na lůžku s pár zlomenými kostmi v těle. Avšak i přesto lidé říkají, že je to nejlepší možný trénink, kde si člověk sám uvědomí své chyby ve své technice a díky tomu tak ví na čem pracovat v jejich tréninku dál.

Všichni jsme jenom přikývali jak pejsci a poslušně pokračovali severním východem dál.

Šli jsme dál temnotou, kterou přerušovalo světlo z našich luceren, když v tom jeden z mužů druhé skupiny šlápl na nějakou našlapovací destičku. Ani ne chvíli poté co jsme uslyšeli cvaknutí ze stropu vytekla žlutá bublající tekutina. Všichni až na jednoho vojáka z druhé skupiny se stačili svému osudu vyhnout a utéct do míst, kam se kapalina nemohla dostat.

Jeho boty jakoby neexistovaly a zmizely i s půlkou jeho nohy během sekundy. Neustál to a spadl na kolena, které byly za chvilku rozežrané také. O jeho rukách, kterými se nechtíc při té bolesti, zmatku a zoufalství dotkl tekutiny, nemluvě. Slzy mu z očí tekly proudem a jeho řev musel být slyšet minimálně až v táboře. Chvíli na to se v tekutině převaloval prudkou bolestí z boku na bok a plácal se tam jako ryba na souši. Jeho obličej připomínal spíše prase stažené z kůže, kterému odsekli půlku tváře. Dlouho to netrvalo a křik vojáka utichl a spolu s tekutinou se propadl pod zemi, která se za nimi uzavřela.

Nebyl to příjemný pohled, ale pomoci mu nebylo. Umřelo by tady více lidí než je potřeba.

Všichni jsme v tichosti pokračovali dál a od té chvíle si začali dávat pozor na to kam šlapeme. Věděli jsme, že chodby, kterými jsme doposud procházeli nebyly nebezpečné jako ty, kterými procházíme nyní. I když to především bylo proto, že jsme procházeli vodou a dost velký kus jsme plavali.

Ve chvíli, kdy jsme byli jen pár zatáček od místnosti, kam jsme se potřebovali dostat se okolo nás začaly objevovat čím dál větší pavučiny. Byli postupně husté až takovým způsobem, že jsme museli tasit své meče, katany a jiné zbraně, abychom se dostali přes ně na druhou stranu.

Za jeden den se stihla zvrhnout jedna věc, proč by se nemohla posrat další, že?

Po těch pavučinách lezli malí červení pavoučci. Okem skoro neviditelní. Voják, který zrovna ničil pavučiny vepředu, byl jedním z pavoučků pokousán. Začal říkat zvláštní věci jako, že někam musí jít, že na něj už čeká, a že jídlo musí přijít čerstvé a než jsme se nadáli byl v trapu. Snažili jsme se mu sice zabránit, ale vyklouzl nám. Nevíme kam šel a ani jsme se to nikdy nedozvěděli.

Přes pavučiny jsme se dostali naštěstí už bez toho, aby byl někdo znovu pokousán.

A že toho dle vás bylo málo?

Nebylo.

Byl jsem z toho všeho tak na prášky, že jsem se přestal koukat dívat na cestu před sebou a zakopl o první možný kořen, který se mi postavil do cesty. Zvedl jsem se, otočil hlavu ke kořenu a v tu chvíli mi došlo, že to nebyl kořen, ale kost. Velká kost, která byla polovinou skryta ve stínu chodby, která vedla na druhou od místnosti kam se potřebujeme dostat. Zvedl jsem tedy lucernu, abych věděl čemu kost patří. Jediné, co jsem uviděl bylo velké kostnaté zvíře, okolo kterého bylo několik malých kostiček, lebek a bůh ví, čeho ještě dalšího. Vylekalo mě to a já tak udělal krok zpátky, který byl i mým posledním. Šlápl jsem na našlapovací destičku. Spadl jsem do vody a neviděl ani na centimetr od sebe. Jediné světlo šlo od luceren z vrchu a skupiny, která na mě volala jestli jsem v pořádku. Byl jsem do té doby než si na mě pochutnaly ryby, které nevypadaly jako by tu byly nějaké ty týdny, spíše roky a možná nějaké to století. Byly to piraně, kterým občas chyběly kusy jejich droboučkých tělíček a i přesto byly schopné normálního pohybu a fungování.

---

- kudy přišli -

- kudy šli dál -

z místnosti... 

1. kolečko - místo, kde umřel 1. voják 

2. kolečko - místo, ke zmizel 2. voják

3. kolečko - místo, kde umřel Christian Dyson 

---

Minutu ticha pro zesnulé vojáky a Christiana.

---

Teorie? Názory? Nápady? Kam myslíte, že se voják vydal jakmile jej pokousal pavouček? Co kosti?

---

30. Christian Dyson (JAP - voják)

- Terreliasko