2. část (Dohoda) 6. kapitoly (Staří přátelé)

VIK / žoldák - Torsten Harou (27)

13. srpna 1308 - Malá vesnička na pobřeží, Oshima

Oblohu rozzářila padající hvězda, která se krásně odrážela na mořské hladině. Na noční oblohu jsem pokaždé dokázal koukat i hodiny. Sice nikdy nebyla tak krásná jako ta, kterou jsem nechal stovky kilometrů za sebou ve své rodné zemi, ale stále byla opravdu úchvatná. Kdybych tenkrát nemusel opustit všechno to, co jsem kdysi znal, tak bych jí mohl hypnotizovat stále. Ale upřímně, je asi smutnější být vyvrhelem, který měl velký potenciál, ze své země než noční skvosty nad nosem, které jsou i na každém jiném koutku Země. Uchechtl jsem se. Jsem fakt patetický. A to až takovým způsobem, že je na mě smutno pohledět. Pro matku a otce musím být naprostým zklamáním a to i přesto, že jsem jim dal slib mého návratu. Realita je však ale taková, že i kdybych se tam pravděpodobně teď vrátil, tak by mi při nejmenším usekli hlavu, jen co bych tam vkročil, a navíc má matka se každým dnem více a více rozkládá na smrtelném loži a otec pracuje od úsvitu k západu, aby jí zachránil. Láska je fakt šílená věc. Všichni okolo už musí dávno vědět, že ty jeho kostěné ruce už tak maximálně skládají peníze na pohřební desku jak pro ní tak pro něho, i když si stále hraje na to, jak ty peníze vydělává na její léčbu. To, že se ale nacházejí v takové situaci se stalo kvůli mě. Kvůli tomu, že jsem si dovolil vystoupit z řad a zachovat se jako totální tupec.

Sesypal jsem se do studené vody. Tak rád bych se nacházel na dně oceánu, problém je, že instinkty, které nám poskytla sama příroda, by mi nevyhověly, i kdybych tisíckrát prosil.

Složil jsem ruce přes celý můj obličej. ,,Kurva.'' zanadával jsem. ,,Doprdele..'' měl jsem chuť něco roztřískat, ale všude okolo mě se nacházela jenom podělaná voda. A že sakra hodně vody. Z očí mi začaly téct vodopády slz. Jakoby nestačilo, že je okolo mě jedna velká kaluž. Já do ní prostě musím přidávat. Rozplácl jsem se do ní snažíc se utopit. Vždycky jsem se ale vytáhl zpátky, protože to mé podělané zkurvené tělo zřejmě nejevilo zájem o smrt. Nezmohl jsem se nakonec na nic víc než na to, abych jak malé dítě vzteky vířil vodu okolo.

Z myšlenek mě ale vytrhli známé světla luceren. Zase tihle? pomyslel jsem si. Naháněli mě tu už dobré tři měsíce za jedno podělané nezaplacené pivo a rozbitý ksicht jejich psa. Nemyslím zvíře, myslím takového jednoho malého otravného parchanta, kterému ta huba sama nikdy nezavřela. Ukecaný, malý, drzý a to nemluvím o tom, že je to taková rozdrbaná držka, že byste si jej rychle spletli s ženskou.

Ve chvíli, kdy světla zmizela v uličkách jsem se zvedl z vody a rozešel jsem za nimi. Co jiného mi v mém životě zbývalo. A na čem vlastně záleželo? Na tom jestli umřu svou vlastní rukou nebo nějakými machírky s mozky o velikosti hrášku? Stejně má víra na to, že mám ještě místo ve Valhale již dávno umírala spolu semnou, tak co mě tu vlastně ještě drží? Polomrtví rodiče? Slib, který stejně nejsem schopen splnit? Ve finále mě zde už nic nedrželo, tak proč bych to prodlužoval.

Každý krokem se svět ztišoval. Jakoby každá vlna ztratila svůj půvab, hvězdy svou záři a vítr, jakoby mě přestal tlouct do tváří. To jediné co jsem před sebou viděl bylo osvobození. Osvobození od toho všeho.

Dorazil jsem na místo, kde jsem je naposledy viděl. Ohlédl se do prava, do leva a rozešel se tam, kde se za třetím barákem vpravo hádaly hlasy a na zemi odráželi jejich stíny ze světel. Prvně mi hlasy nic neříkali, ale čím blíže jsem přicházel, tím více mi byly povědomé. Jakmile jsem uviděl jejich tváře a pár zkopaných bezmozků na hromadě, se můj svět znovu rozezněl.

,,Nakonec to hledání nebylo tak těžké.'' vzal mě kolem ramen ten pro něhož jsem pracoval již mnohokrát. Magnua Rockbreaker.

,,Co zase chcete?'' shodil jsem jeho ruku z mých ramen a všechny je prolétl očima. Nebyl jsem zrovna nadšený z toho, že mi zde právě zkopali lidi, kteří mi mohli pomoci ulevit.

Jejich kapitán se uchechtl a otřepal si mokrou ruku, kterou si ještě před chvílí hověl na mě. ,,Taková menší prácička. Jedná se o-''

Než dokončil větu, kterou načal, jsem mu do ní skočil. ,,Nemám zájem.'' a rozešel jsem se pryč ke svému malému obydlí nedaleko odsud.

,,Ale notak, starý příteli! Ta práce se ti bude líbit, věř mi. A ta odměna ještě více.'' doběhl mě.

Uchechtl jsem se. ,,Jo, fakt? Nemám zájem. A nehodlám se víckrát opakovat.''

,,Aspoň si mě prvně vyslechni než mě odkopneš!''

,,Tvrdohlavý mezek jako vždycky.'' povzdechl jsem si. ,,Pokud mě ta nabídka zaujme dříve než dojdeme k mému baráku, tak jí možná přijmu.''

Ta jeho radost a jistota v očích byla naprosto nepřehlédnutelná. Beztak na mě zase něco chystal. Posledně přišel s takovou ptákovinou, že jsem se mu jen vysmál do očí a zavřel mu dveře před ksichtem. Slyšel někde o nějaké zlaté kachničce, která chrlila oheň a střežila pokladnici plnou zlaťáků, uprostřed širých oceánů. Doteď nechápu jak něčemu takovému mohl uvěřit.

,,Jedná se o poklad.''

S tím jsem ho zarazil s jednoduchým ne a zrychlil jsem krok.

,,Žádná kachna tentokrát! Přísahám!'' zasmál se. ,,Slyšel jsem o něm v hospodě. Bavilo se o něm pár vojáků u vedlejšího stolu. A jedná se o reálnou věc! Vyslali tam skupinu na ostrov podobný půlměsíci v moři nebo oceánu. V té skupině byli i elitní vojáci, proto jsme přišli za tebou. Pokud se k pokladu dostaneme dříve než oni, tak dostaneš rovnou půlku a k tomu dostaneš ještě teď velkou sumu předem. Co ty na to?''

,,Poklad ve zlatě mi nezajistí zpátky své místo.'' zastavil jsem se a podíval jsem se na něj. Má tvář se mu omlouvala, zatímco mé nitro mě popichovalo k tomu s nimi jet. Jakoby má mysl věděla, že to výhodná nabídka.

,,Podle jejich popisu na to přišli hádankou. Tím pádem ten poklad nemusí končit hnedka u prvního místa. Může nás dovést dál. Může to být jedna celá velká hádanka, která nás bude moci učinit boháči až do konce našich životů. Může za tím nakonec stát i tvé vykoupení. To nezní tak špatně už ne?'' ten jeho kulišácký úsměv byl přesně na místě. Věděl, že vyhrál.

Povzdechl jsem si. ,,Fajn, za kolik?''

,,Pět set stříbrných a dvě stě zlatých?'' jeho společníci se začali tlouct do hlav. Snad mi ten idiot právě nedal všechny jejich úspory.

,,Domluveno.''

Z kapsy vylovil měšec s penězi. ,,Vyrážíme zítra za úsvitu.'' sjel mě od hlavy až k patě. ,, A uschni do té doby. Nechci mít na lodi potopu hned v první den plavby.'' s nadsázkou v hlase a zářivým úsměvem na tváři odešel.

Vstoupil jsem do svého baráku, přepočítal prachy, zabalil si potřebné věci a šel se na tu chvilku než vyrazíme ještě aspoň vyspat.

---

Názory? Teorie? Nápady?

--

30. Christian Dyson (JAP - voják)

29. Alvis (VIK - voják)

- Terreliasko