VIK / varjag - Liv (23)

28. listopadu 1308 - Sri Lanka, pobřežní město Colombo

Studený vítr mi dal facku přes tvář, která mě probrala ze snění. Dvakrát jsem zamrkala a snažila si vzpomenout, jak jsem se dostala na hromadu sudů plných rumu v naší lodi, ale mé pokusy byly zcela marné. Hlava mě strašně třeštila a bylo mi asi stejně, jako kdybyste dostali ránu do solar plexusu a přitom se vám snažil někdo vypumpovat neúspěšně žaludek. Zvedla jsem ruku, která mi volně visela z hory beček a došla k zjištění, že jsem v ní ještě stále svírala škopek rumu, ve kterém zbylo pár posledních kapiček. Proto jsem si sedla, hodila je do sebe a seskočila z hromady dolu. Můj pád dopadl asi tak, že jsem se na dřevěné podlaze rozplácla, jako když hodíte vajíčkem o stěnu. Nejistě jsem se postavila na nohy a udělala první krok, poté další a přitom třetím jsem slétla na jednu stranu lodi, kde jsem se rozmlátila o její zeď. Zatracené vlny. Ruce a nohy jsem měla celé odřené a to nemluvě o tom kolik třísek jsem měla zabodnutých všude možně po těle. Bolelo to jak svině, ale stále se to dalo přežít oproti bolesti zlomených kostí nebo řezných ran po bojích nebo trénincích. Snažila jsem se ty malé dřevěné parchanty z kůže dostat ven, ale u většiny z nich by mi nepomohlo, ani kdybych si vyřízla kůži nožem. Takže jsem skončila u toho, že jsem se na to vykašlala, zvedla se a pomalými krátkými krůčky jsem se vydrápala na palubu. U toho jsem samozřejmě nezapomněla poblít každý schod, po kterým jsem se prošla. 

Do očí mě praštily paprsky vycházejícího slunce, se kterými přišly i další otázky, kterými 8jsem se sama sebe dotazovala, kolik jsem toho musela proboha prospat, ale především propít. V silné záři jsem si všimla známé siulety, která stála u kormidla. Byl to Sebastian.

,,Vypadáš, jak kdyby tě převálcovalo stádo koní.'' sjel mě jedním okem a uchechtl se. 

,,Drž hubu nebo tě vykuchám zaživa.'' zamračila jsem se na něj a odcestovala přitom ke kraji lodi, kde jsem se předklonila přes dřevěné zábradlí, aby případný obsah mého žaludku necestoval po naší palubě, ale po vodě. 

,,Zbylo tam vůbec ještě něco?'' houkl na mě. 

,,Zvedni svou prdel od toho kormidla a běž se podívat sám!'' otočila jsem se na něj.

,,A ty to za mě vezmeš?'' 

,,Čekáš, že bych to nechala třeba na tvé malé kamarádce?'' 

,,Taky možnost. Eli-'' 

,,Dej mi to.'' skočila jsem mu do řeči, odpíchla se od plotu a došla k Sebastianovi. Vytrhla jsem mu kormidlo z rukou, strčila do něj bokem a očima mu naznačila ať už vypadne. 

,,Fajn, fajn." řekl se smíchem a odešel do podpalubí, ze kterého jsem se já před chvílí vyvalila. 

Snad nehodí šavli ještě dříve než dojde k sudům. Jinými slovy na něj čeká nejedno malé překvapení v podobě obsahu mého žaludku. Trochu jsem se nad tou myšlenkou zvracejícího Sebastiana zakřenila, ale na druhou stranu jsem pro něj měla pochopení. Na venek vypadal jak smějící se kámen, ale uvnitř jej Alvisova smrt dost vzala, neboť mu ten mladý šestnáctiletý kluk dost přirostl k srdci na to jak krátko se spolu znali. Upřímně řečeno jsem v životě Sebastiana neviděla tak upovídaného jako byl právě s Alvisem a to jsem s ním byla doposud jenom na pár misích, ale poznat barvu jeho charakteru jsem dokázala poznat hned na poprvé. Tichý, moc neupovídaný a člověk žijící ve svém vlastním světě, za to ale muž se srdcem na správném místě, který by za jeho blízké přátele položil i vlastní život.

Sedli si hned od začátku, a kdyby je člověk viděl prvně, řekl by, že až na odlišnou barvu vlasů a pár rysů, vypadali jako bratři. Čas pro truchlení zde ale nebyl, proto se Sebastian topil v těchto pocitech pouze v jeho nitru, tak aby zvenčí nebyla vidět ani kapka jeho pravých emocí. Chápal totiž moc dobře, že své pocity si bude moci vylít až po konci téhle výpravy někde v hospodě při škopku chlastu a přívětivé ženské společnosti. Tedy kontroloval se do té doby než se napil, takže vzhledem k jeho cestě k sudům bych řekla, že tady bude  brzy ještě "veselo". 

Z myšlenek mě ale vytrhl hlasitý řev Variana z lodního koše, který už počtvrté hlásil: ,,Pevnina na obzoru!"

Povzdechla jsem si a otráveně jsem se podívala na pobřeží, které se na našem pravoboku pomalu začalo vynořovat. Chtěla jsem jen v klid kroutit kormidlem a neřešit věc jako je vylodění, ale ono houby, to se prostě stát nemůže. Pořádně jsem vtáhla do plic vzduch a na plný pecky zařvala: ,,Vylezte z toho podpalubí vy chásko líná a připravte se na vylodění vašich chudých špeků!".

Zevnitř lodi se po chvilce začal vynořovat jeden člověk za druhým. Na lodi totiž s námi bylo více lidí než jenom já, Sebastian, Elizabeth, Sigrid a Varian, ale rovnou celá plnohodnotná posádka, kterou jsme sebrali někde po cestách, protože bylo celkem opravdu dost složité se o loď starat v pár lidech a oni se shodou náhod zrovna potřebovali dostat až na druhou stranu světa. Tam je ovšem nevezeme. Místo toho je vyhodíme na prvním místě, kde se nám to zrovna bude hodit a kdy už nebudou k ničemu potřeba. Nebo je taky zkrátka vykucháme v momentě, kdy pro ně nebude užitku. Možností spousta.

Příkazy jsem rozdávala až do té doby než jsem úspěšně naposledy trhla kormidlem a my jsme tak čistě zaparkovali mezi loděmi v přístavu, kde jsme vyhodili kotvu do vody. Naši posádku jsme nechali tady, protože to nebyli žádní velcí bojovníci, ale fakt jen banda lidí, která uměla tak akorát tahat za provazy, spouštět plachty, vlajky, drhnout podlahu, používat děla a krmit se z našich zásob jídla - které nám mimo jiné díky nim došly dříve než bylo předpokládáno. A díky tomu jsme skončili tady - v zapadákově, kde jsme chystali udělat pořádnou pařbu v podobě krve a masakru, protože jsme neměli ani drobák v kapsách. Ale asi bychom to udělali stejně tak či tak. 

Vydali jsme se směrem do nejbližší hospody, kde jsme pár chmaty vyhodili dva opilé muže od jejich stolu a kam jsme se následně usadili my. Chtěli jsme zde probrat cestu k pokladu bez toho aniž by se o tom dozvěděl zbytek naší posádky a také jsme zde chtěli vymyslet náš plán o vyrabování tohohle města. Problémem však bylo, že předtím než jsme se vůbec k pořádnému kusu řeči dostali se stihli chytnout Elizabeth se Sebastianem a já mezi ně tak musela zakročit a ukončit spor mezi nimi ještě předtím než by eskaloval v šlamastiku, kde bychom z tohoto místa odjížděli bez dalšího člena naší pochmurné bandy. Díky mému kroku jsme se mohli vrátit k tématům, kvůli kterým jsme sem přišli. Mluvili jsme a mluvili než si koutkem oka Sebastian všiml známého člověka, který byl zrovna na odchodu.

,,Ale, ale, ale.. není to snad Černý dráp?'' zastavil ho v chůzi a modrými skleněnkami jej sjel od shora až dolu. Ten chlast v jeho krvi ho rozmluvil takovým způsobem, že mi z toho přejel mráz po zádech. Bylo to pro něj vůbec zdravé?

,,Starý příteli! Jaká to náhoda!'' usmál se blonďatý kapitán a jeho posádce přikázal, aby vypadli ven se slovy, že za chvilku dorazí. 

,,Co ty tady?'' zeptal se a volnou rukou ho pozval, aby si sedl k našemu stolu, ale on jeho pozvání slušně odmítl. ,,Ale notak, však tak moc nespěcháte ne? Pojď si s námi dát aspoň jednu skleničku!'' u toho strčil do Elizabeth se slovy ať jde k baru objednat něco k pití a dál se bavil s Magnuem dál. Ta mu jen věnovala otrávený pohled a pár nadávek. 

,,Radši sklapni a běž než ti ten hnědovlasý parchant probodne hrdlo nožem. Další ztrátu teď fakt nepotřebujeme.'' upozornil ji Varian a praštil ji po zátylku. Bolavé místo si začala mnout rukou a vražedně se na něj zamračila. ,,Nebo snad chceš, aby jsme tě tam vzali za ručičku?''

,,Běž do prdele, ty arogantní hovado.'' strčila do něj a odešla k baru. Varian se jen zasmál, mírně se usmál a zatřásl hlavou. Celou dobu jí očkem pozoroval stejně jako já a oba dva jsme si museli všimnout stejné věci, když jsme si mezi sebou vyměnily pohledy a jedno přikývnutí. Ta malá uličnice nám prý sere na nějaký plán, ona si to prostě musí udělat po svém. Za sebou táhla jakýsi provázek, který nenápadně strčila do sudu na druhý straně od nás, ale zároveň kousek od baru, ve kterém byla malá dírka, pod kterou byla malá nenápadná černá hromádka. Střelný prach.

,,Přijeli jsme sem doplnit zásoby, ale hádám, že vy stejně už spěcháte. Rádi jsme vás potkali, ale chtěli bychom dokončit to proč jsme tady. Náčelník by asi nebyl moc rád, kdyby jsme se z mise vrátili později než bylo plánováno.'' skočila jsem mužům do řeči. Sebastian po mě hodil nechápavým pohledem, na který jsem však nijak nereagovala a jen se usmála na blonďáka, který mi snad v duchu ještě děkoval, že jsem ho propustila dříve než by to udělal ten hnědovlasý ožralec. 

Zvedl se, věnoval nám všem úsměv a s podobnými slovy jako těmi, které jsem mu nyní odříkala odešel. 

,,Musíme vypadnout, támhleta černovlasá cácora to zde plánuje odpálit.'' řekla jsem jakmile se za Magnuou zavřely dveře. Sebastian tentokrát hodil nevěřícným pohledem po Elizabeth.

,,Děláte si ze mě jen prdel, že jo?''

,,Ne, nedělají si z tebe prdel, Sebastiane,'' řekla Sigrid, která dokončila čištění jednoho z jejích mnoha mečů a otočila svou hlavu směrem k Elizabeth: ,,ta holka je zkrátka fakt nevyzpytatelná.'' zvedla se a svou chůzi nasměrovala k odchodu. U toho nezapomněla svůj meč elegantně zasunout do pochvy. 

,,Taky bychom měli vypadnout.'' hodila jsem hlavou směrem ke dveřím a chvilku počkala než všichni zvednou své zadnice z jejich vyhřátých místeček. 

Elizabeth nás mezitím pozorovala, zatímco se vybavovala s barmanem. Seděla na vysoké židli otočená a opřená zády o pult k zmiňovanému muži tak, aby se na něj mohla dívat přes rameno a nás mít přitom v dohledu v jejím periferním vidění, když k němu měla otočenou hlavu. U toho měla na tváři jeden z jejích zákeřných úsměvů. 

Z dveří jsme tryskali jako koně na dostihové dráze, kteří se blížili k finální čáře. S rozdílem, že naše finální čára byla v nejbližším možným úkrytu před výbuchem. Vypadal podobně asi jako kdybyste z půlky postavili a poté ohryzali jednu zeď a za ní jste přidali tři sudy.

Během chvíle z dveří vyletěla Elizabeth, která se tak tak stihla schovat do naší prvotřídní skrýše.

Kdosi mě vzal za hlavu a přitlačil mě k zemi. ,,Lehněte si vy kreténi s mozkami o velikosti hrášku a zacpěte si uši!'' zařval z plna hrdla Varian a odendal ruku z mé palice, kterou si následně zacpal sve levé ucho a svou pravou rukou, kterou ještě před chvílí tlačil k zemi Elizabeth, své pravé ucho. Ani jsem nepřikývla a jen jsem udělala, co říkal.

Pár vteřin se ozvala rána, jak kdybyste vystříleli ze sta děl zároveň. Končetiny a krev nešťastníků se rozprskla na dobrých dvacet metrů od krčmy daleko a plameny, které se hladově vydraly ze spárů oné budovy, nám ošlehaly naše záda, i když jsme se krčily za naším vysoce kvalitní zíďkou. Naštěstí jsme byly ale dostatečně daleko na to, aby to byly nějak závažné spáleniny. Takže to sice bolelo, ale naše životy v ohrožení nebyly.

Koutkem oka jsem při výbuchu zahlédla, jak to trhlo s Černým drápem, který si nic netušíc kráčel k jeho lodi po mole. Odhodilo ho to do strany, díky čemuž spadl mezi šutráky na kamenitou pláž, kde se musel opravdu hodně rozsekat, protože se jeho kroky kulhavě táhly poté, co vylezl zpátky nahoru. Pohmožděnou levačku si přidržoval svou pravou rukou a ve stejné noze jako bolavé horní končetině měl zabodnutý kus dřeva, které pravděpodobně ještě před pár okamžiky bylo součástí hospody. Takže byl vlastně jinými slovy totálně levochromí. 

,,Přestaň na mě tak blbě čumět, Elizabeth. Mohla si nás všechny kurva zabít!'' rozpřáhl se nasraně rukami Sebastian, když se zvedl ze země, jakmile to už bylo v rámci možností bezpečné.

Ta se na něj jen zakřenila, vyskočila na nohy a zabodla mu jeden z jejích ukazováčků do hrudi: ,,Poděkuješ mi později, ale teď bychom měli pohnout ať nám všechno to jídlo a pití mezitím neshoří.'' koukla mu přes rameno na oheň, který se pomalinku začal rozpínat do všemožných stran.

Vzala jsem jí za rameno a zamračila jsem se na ní: ,,Tohle si ještě vyříkáme,'' povzdechla jsem si: ,,ale teď už pojďme.'' rozběhla jsem se do rozmanitých uliček spolu s ostatními v zádech. Postupně jsme se ale rozdělili a každý jsme si vzali na starosti něco jiného. Sebastian a já jsme měli na starosti jídlo, Elizabeth s Varianem si vzali na starosti pití a Sigrid zaběhla pro posádku na lodi, aby nám to pomohla odnosit na palubu. 

,,Vezmu si na starosti uličku vedle.'' prohlásil můj hnědovlasý společník a zabočil, zatímco já vyrazila dveře nejbližšího potravinového obchůdku. 

Byl to pěkný malý podnik, kde byly po krajích postaveny stojany plné jídla, pod kterými byly přišoupnuty koše s ovocem. Uprostřed stál točitý stůl, na kterém se nacházeli sladkosti všemožných barev a tvarů, a v zadním levém rohu byla kasa, za kterou se krčil muž s mladou dívkou. Hádaje otec s dcerou. Oba dva se klepali strachem a muž před dívkou držel v natažené ruce nůž, jakoby snad doufal, že je jeho čin zachrání, a druhou rukou tlačil svou dceru za své záda.

Uchechtla jsem se, vytasila jsem svůj meč a udělala pár kroků ke kase, tak abych bych od nich nebyla ani moc daleko, ale ani moc blízko, zkrátka v bezpečné vzdálenosti od kudly, kterou držel muž v ruce. ,,Nemáme moc času a já nemám moc nálady na to si s vámi pokecat. Takže jak to bude, seschlotina jebo mladotina?" ostří jsem špičkou nasměřovala proti nim.

,,Na mojí dceru ani nesahej!" zařval rozčíleně otec mladé dívky, vstal a rozběhl se naproti mé maličkosti s úmyslem do mě kudlu vrazit. Ovšem jeho šance na úspěch se rovnala tomu, že by podvyživený otrok utáhl padesátkrát větší loď po souši zcela sám. Namířil nůž přímo do míst, kde se nacházel solar plexus.

Což mě v první chvíli trochu vykolejilo, protože směřoval do jednoho ze smrtelných míst, které se na lidském těle nachází, ale vzhledem k jeho technice a emocím, které v ten moment prožíval, to nemohlo být nic více než jen pouhá náhoda. 

Ostrá břitva mého meče jedním švihem oddělila hlavu muže od těla a od kasy se ozval výkřik. Ta malá štětka začala dělat strašný bordel. Couvala dozadu, křičela o pomoc a házela po mě všechno možný, co jí zrovna přišlo pod ruku od sklenic po potraviny. Ve finále shodila i samotnou kasu a vydala se na úprk.

Uchechtla jsem se a jen sledovala jak rozrazila dveře a utíkala bůh ví kam. 

Poté můj pohled přešel na moji čepel: ,,kdo má tohle pořád čistit," jednou jsem s ní trochu klepla o nejbližší stojan, aby z ní spadlo aspoň pár kapek krve a zastrčila ji zpátky do pochvy. Vylezla jsem z obchůdku a vběhla do vedlejší uličky, ve které se měl nacházet Varian s Elizabeth. 

Oba dva byli v nedohlednu a jediné, co po nich v uličce zbylo byla různě poházená mrtvá těla a řeky krve. Udělali z toho tady zabijačku jak se patří.

V okně jedné z budov v přízemí jsem zahlédla známou postavu. Varian. A nebyl tam sám. Na stole ležela nahá dívka, kterou si s chutí to mladý jelito vychutnávalo. Její oči se protáčely o sto osmdesát stupňů a vypadaly, jako kdyby každou chvílí měli pod silným stiskem krku pravé ruky Variana vypadnout z důlků. U toho se pomalu dusila a tváře měla celé mokré od vodopádů slz. Nemohla se však nijak bránit neboť její ruce držel nad její hlavou jeho druhou rukou a nohy měla svázané k nohám stolu svými vlastními hadry. Přirážel tak tvrdě až mi jí bylo líto.

Vkročila jsem do onoho baráku a došla do místnosti, ze který se ozývalo hlasité hekání. Chvíli jsem je pozorovala ze dveří a vpíjela se přitom do očí mladé dívky, která mě těmi svými prosila o pomoc. Jen jsem si povzdechla a došla k nim. Vytáhla jsem krvavý meč z pochvy a probodla mu jeho děvku přímo před těmi jeho šedo modrými kukadly plnými chtíče. Poslední co z ní vylezlo za zvuk bylo jakýsi zachrochtání a menší úsměv z jejích posledních sil. 

Můj akt se nestal kvůli slitování, ale kvůli tomu, že na tohle zrovna teď čas opravdu nebyl. Poté jsem ho chytla za límec oděvu, odtáhla ho ven a strčila do krvavé louže se slovy ať jde radši pomáhat. 

Vypadal jak oholený pes, který se zrovna vyválel ve vaně plné kečupu. Dalo mu to sice chvíli, ale brzy se z polohy čtyřnohého společníka oklepal, otočil se a sedl si na prdel. Čuměl na mě jak na zjevení a s otevřenou pusou, ze který tekly pramínky krve, která se mu do ní dostala při pádu. 

,,A vem si něco na sebe." dodala jsem, když jsem ho prolétla očima od shora až dolu. 

Jen se uchechtl, vstal a vrátil se zpátky do budovy pro jeho hadry, které byly pohozeny nedaleko stolu, na kterém ležela bezvládná mrtvola. Oblékl si je a vrátil se zpátky ven.

Poté jsme obešli několik dalších podniků, probodali několik dalších hrdel od malých dětí po staré lidi, dokonce i pár psů, ze kterých jsme si následně udělali večerní hostinu, a za pomoci mužů naší posádky, které Sigrid přivedla, jsme odnosily veškeré důležité zásoby na loď. 

Oheň se mezitím stihl rozšířit dravě dál a my jsme tak tak vyvázli ze spárů oranžové žhavé látky, která v ten den mohla být to poslední, co jsme uviděli. 

---

skoro 3000 slov

Posledních pár odstavců jsou psané cdlkem ve spěchu, takže to na nich možná i poznáte.

---

Máte nějaké nápady? Teorie? Co se vám na Honbě líbí a co zase ne? Vaše oblíbená postava? Jakou skupinu z postav, které jsme zatím potkali máte nejradši? Názor na dnešní kapitolu? Máte připravenou rakev pro Terre, protože nevydala novou kapitolu zhruba 2 nebo 3 měsíce? Cokoliv jiného, co máte ne mysi a chtěli by jste se o to podělit?

- Terreliasko