1. část (Krčma) 6. kapitoly (Staří přátelé)

VIK / lovec pokladů - Magnua Rockbreaker (25)

3.srpna 1308 - Kyoto

,,Ty vole, čum na ty stehna!'' zařval muž od vedlejšího stolu přes celý hospodinec. Ukazoval při tom na servírku, kterou zrovna osahávali muži na druhé straně místnosti.

Koutkem oka jsem zatoulal na zmiňovanou osobu. Nebudeme si nic nalhávat. Byla pěkná a to dost. Taky že se okolo ní motal nejeden chlap. Na druhou stranu mi jí bylo celkem líto. Mladá pěkná holka skončí v hospodinci na noční šichtě, ze které bude mít ještě dlouho noční můry, a ze které pravděpodobně neodejde sama domu. Tedy pokud se odsud vůbec ještě ve zdraví vyhrabe. Toť otázkou.

Její oči těkaly z člověka na člověka v hospodě snažíc se najít nějakou záchranu. Avšak její snaha byla marná neboť se k tomu nikdo neměl. Upřímně řečeno bych jí mile rád pomohl, ale nevím jestli si kvůli jedné pěkné holce chci zašpinit ruce a dostat po držce od plné místnosti nadržených chlapů.

Můj nejlepší přítel, který seděl vedle mě a podíval si o něčem s kapitánem jedné z mých pěti lodí, do mě drkl. ,,Ta servírka se pořád dívá tímhle směrem. Jestli se nechceš dostat do průšvihu tak tam na ní tak přestaň koukat tím tvým soucitným pohledem.'' vzal mě přátelsky okolo ramen. ,,Ženy s tebou dělají fakt hodně, když přijde na jejich ochranu.'' povzdechl si a servírku zavolal k nám. Přicupitala stejně rychle jako já jsem zabodl pohled do stolu. Mám svého přítele rád a strčil bych za něj ruku do ohně, ale někdy mě fakt sere, že bych mu nejradši něčím trochu upravil fasádu. Na druhou stranu udělal aspoň nějaký dobrý skutek zatímco já si jen prohlížel každý jeden milimetr na dřevěném stole. Možná by měl tu fasádu někdo spíše upravit mně, ale tak budiž, už se stalo.

,,Co to bude?'' zeptala se mile.

,,Jeden škopek pro každého chlapa okolo tohohle stolu.'' věnoval jí úsměv. ,,A také jeden lístek na cestu ven pro mladou slečnu.''

Trochu jí to vyhodilo z míry, ale nakonec se jen mírně usmála. ,,Hned to bude.'' a odešla.

Po chvíli byla zase zpátky i s naším chlastem a jen na nás tázavě hleděla. Přičemž jí Dronyo začal vysvětlovat jak jí odsud dostaneme bez toho aniž by se jí něco stalo. Mé uši to však pouštěli dovnitř jedním a ven druhým, protože konverzace mě zaujala mnohem více než překrásná žena vedle našeho stolu. Mládenec, který popíjel s pár dalšími chlapy, pravděpodobně vojáky, se zrovna bavil o jakémsi pokladu. Onen poklad se prý nacházel kdesi na malém půl měsíci ve velké vodě, a že se tam včera večer vydali svěřenci císaře, který jim nařídil poklad nalézt a dovézt mu jej. Mezi svěřenci se nacházeli i elitní vojáci, proto jsem přesně věděl pro koho jít pokud se za pokladem vydáme. Býval bych se dozvěděl více, ale to by mě můj nejlepší přítel nemusel tahat z krčmy ven.

Servírka jen stála u našeho stolu a začala sklízet špinavé nádobí, které tam po nás zbylo. Nemohl jsem si jejího úsměvu nevšimnout. Přímo z něj vyzařovala naděje a spása. Byl jsem za to na jednu stranu rád, na druhou stranu mi stále hlavou vrtal hlavou poklad. Čím více jsem nad pokladem myslel, tím více se mi svírala hruď. Normálně z toho, že je někde nějaký poklad a my můžeme vydělat mění, takové smíšené pocity nemám, ale tohle bylo jiné. Hlavou mi proletělo masivně mnoho myšlenek, i těch, které jsem chtěl již dávno zapomenout. Bylo mi z toho blivno. Sakra. Bohužel pro mou osobu - poklady jsou jako vábnička, jednou jeden okusíš a už se toho nezbavíš. Takže zde nebyla jiná možnost než zjistit oč se jedná a kam nás to dovede.

,,Poslouchal si náš vůbec?'' zeptal se mě Dronyo.

,,Promiň, neposlouchal. Jaký je plán?'' byl jsem z toho stále celý úplně vedle, ale snažil jsem se jej poslouchat jak jen to šlo.

Povzdechl si. ,,Nevadí, stejně jediný co musíš udělat je tu na ní počkat a dostat jít bezpečně domů.''

,,Dobře.''

Čekali jsme hodinu, dvě, ale servírka stále nikde. Dronyo se po ní už chtěl jít podívat do hospody, ale ve chvíli, kdy chtěl otevřít dveře se ven vynořila osoba, na kterou jsme čekali. Horší to už být snad nemohlo. Motalo se okolo ní asi pět chlapů, kteří vypadali jakoby navštěvovali posilku každý volný večer. Do čeho jsme se to sakra zase dostali.

Jeden z těch chlapů se na nás vražedně podíval. ,,Táhněte špejle.'' flusl po náš a sáhl servírce pod sukni. Vyjekla a odstrčila muže od sebe a odcupitala se schovat za nás.

,,Hele děcka, jestli nechcete odejít se všemi zlomenými kostmi v těle, tak nám jí dejte.'' štěkl po nás o něco vyšší a vypracovanější chlap, který stál hned vedle chlapa, který ještě před chvílí sahal té chudince pod šaty.

,,Abyste tak neskončili vy.'' prokřupl si klouby v rukou Dronyo.

Chvíli na to se to celé semlelo. Každý z nás měl minimálně alespoň fialové modřiny po těle nebo v horším případě nějakou kost na dvě části v těle. Ovšem slizáci dopadli o něco hůře než my neboť někteří z nich se nemohli ani postavit zpátky na nohy.

,,Jdeme.'' všichni mi na to jen přikývli a vyrazili jsme z toho místa pryč.

Poté, co jsme servírku odvedli bezpečně domů a ošetřili si své rány jsem došel za Dronyem a vysvětlil mu, co jsem zaslechl v krčmě. Při celém mém vypravování vypadal jak natěšené dítě, kterému rodiče přinesli z nákupu sladkosti.

,,Takže jdeme pro něho?'' podíval se na hvězdnou oblohu Dronyo.

Vzhlédl jsem hlavu k výšinám, které hypnotizoval můj přítel. Nemusel jsem ani nic říkat, protože Dronyo odpověď už dávno znal.