JAP / voják - Amaya Igarashi (24)

5. října 1308 - Kokosové ostrovy

Ani se to nezdálo a od doby, kdy se našla mapa, kterou to všechno začalo, uteklo už mnoho času. Vítr se ochladil a teploty klesly. Pomalu přicházela zima. Ovšem to nás nemuselo nijak zvlášť trápit, protože jsme se nacházeli kousek od rovníku tropického pásu, takže jsme tyto změny přestali vnímat poté, co jsme se přehoupli blíže k Austrálii a nebyly už moc daleko od Kokosových ostrovů.

Vlezla jsem do podpalubí, kde se nacházely sudy s alkoholem, a kde byly uskladněny zásoby našeho jídla. Měla jsem za úkol přinést s Arou jeden sud nahoru, aby se muži mohli pořádně zlít ještě předtím než se budeme procházet po písčitých pláží a lesíků z palem na ostrově, který připomínal půlměsíc, a budeme hledat cosi, co by se tam mělo ukrývat.

,,Ty vole to si pro to nemohli dojít sami?'' zanadávala Ara.

Zasmála jsem se a zakroutila hlavou, i když i mě samotnou to trochu otravovalo. ,,Odpověď sama znáš.''

Povzdechla si. ,,Co vůbec čekám, že se ženám dostaví někdy nějaká práva? Dost nemožné, co?'' věnovala mi jeden z jejích pohledů.

Jen jsem pokrčila rameny. ,,Odpověď sama-''

,,Jasný hele, odpověď už sama znám. Umíš taky říkat něco jiného?''

Zněla trošku vytočeně, tak jsem jí už radši dál nechtěla popichovat. ,,Umím, ale teď už pojďme vzít ten sud. Přece se nechceš dostat do problému, že ti to trvalo o pár minut déle než bylo potřeba.''

Povzdechla si, čapla první sud, který uviděla a začala ho s mojí pomocí kutálet až ke schodům.

,,A nahoru ho dostaneme jak?'' věnovala mi další pohled.

,,To se nějak podá. Snad.'' pohlédla jsem na schody před námi.

Se vzájemnou spoluprací jsme jej nějakým záhadným způsobem úspěšně dostaly nahoru až ke dveřím místnosti na lodi, která byla jako jediná nahoře na palubě, a nad kterou se nacházelo kormidlo. Otevřely dveře, šouply jej dovnitř, kde okolo dlouhého obdélníkového stolu seděli vojáci, kteří si vesele povídali. Postavily jej a vypadly ven, protože co bychom tam dělaly, když bychom ani nesměly sedět u stejného stolu jako oni, nýbrž být ve stejné místnosti jako oni, když oni mají na starost velice ''důležité řeči.'' Na druhou stranu, kdybychom tam zůstaly, tak by jsme tam byly tak maximálně ohlé přes stůl.

Došla jsem na příď lodi a opřela se o dřevěný plot, který nás odděloval od volného pádu z lodi do oceánu. Zahleděla jsem se do černočerné temnoty přede mnou a přitom přemýšlela, co se stalo s mužem, kterého jsem strčila do pavučin s červenými pavoučky, který se zvláštními kecy vypařil kdo ví kam do chodeb, kde jsme na zpáteční cestě našli nohu zamotanou v pavučinách, pod kterou byla zrovna nemalá loužička krve. Nemůžu si ale stěžovat, o jednoho kreténa méně s blbými kecy vůči ženám.. kdyby nás předtím nepřirovnával k čarodějnicím, možná by tu ještě byl. To, co mě ale nad tím zaráželo nejvíce bylo to jak odešel a pak ta noha, kterou jsem našli následně. Co v těch chodbách sakra bylo? Co sakra sežralo Christiana v té vodě a kam se poděla ta tří hlavá bestie v hádance na pergamenu, který našli lovci pokladů pár měsíců zpátky? Otázek jsem měla nekonečně mnoho, ale odpovědi žádné.

Z přemýšlení mě vytrhla Ara. ,,Jsme tu.'' ukázala na ostrov v dáli.

Velká většina naší posádky byla stále uvnitř a nedávali tak moc pozornosti tomu, co se dělo venku, a že se zde začalo připravovat na vylodění.

Kývla jsem na Aru, došla k oné místnosti, otevřela ji a z plna hrdla zařvala: ,,Pevnina na obzoru!'' třískla dveřmi a šla pomoci s připravením kotvy na zakotvení lodi.

Během několik dlouhých chvil jsme se nacházeli ve vzdálenosti, kde jsme zakotvili, šoupli do vody lodičky, které zde byly pro účel, aby nás převezly přes mělkou vodu, kde by jsme s naší lodí normálně ztroskotali a postupně jsme se do nich všichni narvali a odveslovali až k pevnině. Vylodili se, rozdělali oheň a počkali na svítání, kdy jsme započali hledání onoho pokladu.

Netrvalo dlouho a jeden z mužů císařovi gardy řval, že jej našel. Mával na nás od malé jeskyně, spíše takové propadliny v zemi, kde se na jejím spodu nacházela otevřená rakev a za ní deska. V rakvi byla kostra, pravděpodobně vysoce postaveného muže, soudě dle jeho oblečení, které bylo až prazvláštním způsobem dobře zachované. Kazuo slezl dolů a nahlas nám přečetl, co stálo na desce.

,,Uprostřed ničeho pod stínem anděla a démona, krčí se brána, né malá, ani velká, která cestu do podsvětí a nebe zná.''

Paráda, další hádanka. Pomyslela jsem si.

Přepsal hádanku na malý kousek papíru, který měl s sebou a vylezl zpátky nahoru.

,,Uprostřed ničeho by mohlo symbolizovat poušť nebo oceán.'' navrhl Haru.

Kazuo jenom přikývl. ,,Vyřešíme to na lodi, ale teď už pojďme, musíme pokračovat dál.''

Všichni jsme mu jenom přitakali k jeho myšlence a vydali se zpátky k lodičkám, kterými jsme se poté dopravili zpátky na loď.

---

Názory? Nápady? Teorie?

---

30. Christian Dyson (JAP - voják)

- Terreliasko