VIK / varjag - Sebastian (22)

14. září 1308 - Finský záliv

Protivnice mi padla k nohám. Snažila se posbírat zbytek svých sil a vstát, avšak všechny její pokusy byly marné, protože se pokaždé svalila zpátky na zem.

,,Tebe to ještě baví, prcku?'' nabídl jsem jí pomocnou ruku.

,,Říká muž o velikosti zajíce oproti většině ostatních v jeho jednotce.'' chtěla se pro ní natáhnout, ale její tvrdohlavost jí to nedovolila a tak se postavila sama. Nechápal jsem její pochodový myšlení, ale nechal jsem to plavat. Jestli pomocnou ruku nechce, tak je to její problém, i když se sotva držela na nohou. Oprášila se a věnovala mi krátký pohled. ,,Příště se zde budeš válet ty, jen počkej.'' řekla pohodově a takovým až moc sebevědomím tónem.

,,Sni dál, Elizabeth.'' uchechtl jsem se. Ona jen pokrčila rameny a s pár zaškobrtnutími se pomalinku vzdálila z tréninkové arény. Nejspíše táhla buďto na ošetřovnu a nebo si ty rány chtěla jako obvykle obvázat sama doma. Tak či onak mě už těmi jejími výzvami, kterými mě bombardovala od chvíle, co jsme se poznali na jednom tréninku minulý měsíc, začínala trošku unavovat, i když jsem to nikdy nedal zcela najevo. Byla tím jak posedlá a to ačkoli nade mnou nikdy nemohla vyhrát. Avšak za tu dobu jsme se stihli celkem dobře poznat a nakonec se z ní vyklubala celkem pohodová žena. Avšak občas až příliš klidná a sebevědomá, ale na druhou stranu jí musím nechat to, že by pro lidi jejího blízkého okolí udělala naprosto cokoliv. Nikdy bych jí to neřekl do očí, ale čas od času z ní jde opravdu strach. A to především potom, co jsem jí viděl vychutnávat se v bolesti nováčka, který jí vyzval na souboj jeden na jednoho. Souboj byl rychlí a on si odnesl tři zlomené žebra a jedno zlomené zápěstí.

Protáhl jsem se mezi provazy, které označovaly kolečko, deset na deset metrů, ve kterém se odehrávaly zápasy, ve kterých jsme si porovnávali své síly s druhými. Došel jsem si pro svou čutoru, kterou jsem měl položenou vedle svého batohu o pár kroků vedle od místa, kde jsem právě přepral Elizabeth, napil jsem se a rozhlédl se, co se kde děje okolo. Všichni pilně trénovali, přičemž zde létaly nadávky z jedné strany arény na druhou a občas se zde lámaly kosti.

Liv, žena se kterou čas od času pracuji, a která na první pohled díky své něžné, leč ostře řezané tváři, vypadá, jakoby neublížila ani mouše, si zrovna vykračovala svou cestou až ke mně. Měla špinavé blond vlasy svázané do copu, kápi z kůže, které mělo kapuci udělanou z hebké kožešiny, brnění a na opasku se jí houpal meč.

,,Vrátil se.'' promluvila a mně už bylo jasné o koho šlo a kam naše cesta bude směřovat dál.

Pouze jsem na to přikývl, vzal si batoh, strčil do něj čutoru a následoval jsem jí až k budově, ve které se rozebíraly, vymýšlely a plánovaly válečné taktiky. Ovšem nejednalo se pouze o válečné taktiky, protože se tady rozebíralo naprosto všechno, co mělo co společného s naším národem.

Náčelník nám věnoval pouze krátký pohled a hned jej zpátky stočil k papíru na stole. Pravděpodobně už dávno začal mluvit, protože měl před sebou mapu, na které bylo pár zapíchnutých nožů a on s dalšími vikingy vysokého postavení již pravděpodobně něco projednávali. Nemusel jsem však přemýšlet nad čím, protože odpověď stála přímo vedle něj. Žoldák, který byl vyslán za pěknou sumu peněz špehovat do japonska před rokem a půl a s největší pravděpodobností tam našel něco, po čem se náčelník scháněl.

Odchytl si nás jeden z varjagů a vysvětlil nám, o co jsme přišli.

Žoldák prý narazil na informaci o jakémsi pokladu, který byl schován v chodbách starých časů pod Kyotem. Problém však byl, že cesta k pokladu nekončila chodbami. Nýbrž pokračovala dál. A její pokračování bylo podáno hádankou, ze které bylo jasně dáno, že se nachází na jihu mezi Austrálií a Asií. K tomu tam byl nějaký kokos z čehož jsme mohli určit, že se jednalo o Kokosové ostrovy, které byly v indickém oceánu nedaleko Indonésie.

Náčelník k nám všem zvednul hlavu se slovy, že vyrážíme zítra za úsvitu. Samozřejmě jsme nejeli všichni. On a mnoho dalších válečníků zde muselo zůstat kvůli ochraně slabších kusů a dalším věcem. Proto se vytvořila šesti členná skupina, která se měla vydat na dlouhou plavbu s cílem najít onen poklad a přivést jej sem.

KAN / královská garda - Aaron Williams (29)

18. dubna 1308 - palác Kyoto

Stál jsem přímo vedle vchodu, převlečen ve zdejších krojích s novým jménem, Miyagawa Kyo, na utajené misi poté, co se mi úspěšně podařilo infiltrovat mezi vojáky a dnešní stráž Japonského císaře. Na to, že jsem v této pozici trčel už tři dny, se zde zatím nic moc nedělo. Tedy až do dnešního rána.

Do čtvercové síně, ve které si velebil na svém křesle sám císař, vstoupila skupinka lovců pokladů. Vypadali seriózně, jakoby nesli novinu, která měla zcela přetvořit dějiny dnešní, ale i ty budoucí.

Jeden z nich začal mluvit, pravděpodobně se jednalo o jejich vůdce, protože z nich vypadal nejvíce zkušeně a celkově byl starší než ti ostatní. Ovšem zprávy, které přinesli, byli až dechberoucí.

Jak nemohli až do dnešních dnů o takových chodbách vědět? Prolétla mi hlavou myšlenka.

Císař je nechal se slovy, že je již brzy dobře vyplatí, odejít a hned na to nechal povolat své nejlepší kartografy, kteří měli okamžitě zahájit hledání chodeb. Avšak jeho tvář a slova, která pronesl, když se kartografové chystali k odchodu, se mi vryla do paměti.

,,Cesta, která nás čeká bude dlouhá, možná delší než si myslíme a možná při ní přijde o životy více lidí než nám bude stačit prstů, avšak její konec nemusí být koncem, v který doufáme. Přineste mi poklad za každou cenu, a to i kdyby vás to mělo stát vlastní životy.'' odmlčil se. Jeho tvář jakoby na milisekundu prožívala tolika bolesti, utrpení a strachu naráz, že by to jednoho dokázalo skolit na zem. Ovšem hned se zase proměnila na kamennou bez špetky emocí. Pokračoval dál: ,,Na tyto slova nezapomínejte a uložte si je blízko k srdci. A teď už jděte.'' poté už si jenom něco zamumlal pro sebe a prolétl nás všechny pohledem. Možná se mi to zdálo, ale na chvilku se zastavil u mě. Věděl snad, že jsem špeh z jiné země? Že nejsem zdejší? Proč by ale zastavil pohledem u někoho jako jsem já? Vypadám snad podezřele? Moje obavy byly ale opravdu zbytečné. Ani jsem si toho nevšimnul a po mé levici kousek za mnou u dveří stál jeho syn. Ulevilo se mi. Konverzaci, kterou vedli jsem už ale slyšet nemohl. Byly jsme totiž vystřídáni jinou stráží. Mnohem lepší stráží. Jednalo se o císařovu gardu, a to přímo o celou jednotku, která se rozestoupila okolo celé místnosti.

Čtvrt roku na to jsem byl s nějakou skupinou poslán do chodeb, které se konečně našli.

V momentě, kdy jsme se dostávali blíže a blíže vodou k sutinám mi začalo docházet, že pokud bych šel s nimi dál, tak bych pravděpodobně nevyvázl odsud živý, Proto jsem to zahrál na to, že neumím plavat a oni mě tak poslali zpátky ven. Využil jsem toho a počkal na ně v táboře.

Jejích návrat vypadal katastrofálně. Chyběli jim tři vojáci a kartograf. Jeden z mužů císařské gardy vypadal jakoby měl každou chvílí padnout na zem, druhý měl tělo od hlubokých krvavých škrábanců nějakého velkého zvířete, ženy byly pobité a jedné z nich lezla ven kost z malíčku na její levé ruce.

Předali všechny informace, které získali a okamžitě je odvedli na ošetřovnu.

Z toho všeho, co nám řekli jsem si zapamatoval více méně úplně všechno. Nebo spíše jenom takové ty hlavní body, jako co je tam napadlo a co se stalo ostatním vojákům a kartografovi, poté co bylo v první místnosti, co bylo v té druhé s mapou a co našli na konci. Pro jistotu jsem si to ještě v ten samý večer přepsal do zápisníku a pořádně jej skryl.

V den, kdy nám oznámili kdo pojede jsem sehrál svou smrt, tak aby jsem se z Japonska mohl nenápadně dostat pryč. Podařilo se mi to a já tak vyslal holuba se zprávou královi o tom, že mise byla úspěšná. Během pár měsíců jsem se nacházel před jeho veličenstvem, kde jsem mu předal vše, co jsem věděl. Vyrazili jsme ještě v ten samý den, protože nebylo času nazbyt. 

---

Názory? Teorie? Co si o tom zatím myslíte? 

---

30. Christian Dyson (JAP - voják)

- Terreliasko