KAN / voják - Bill Aldridge (20)

12.prosince 1308 - Indický oceán, poblíž ostrovu Mahé

Opřel jsem se o stranu dřevěného lodního koše po směru větru, tak abych nemusel vypadat jak věčně nasraný pes, kterému foukáte do ksichtu fénem a sledoval jsem jak slunce pomalu zapadá za obzor.

Byl to opravdu nádherný pohled, neboť se každá vlnka třpytila jako hvězdná obloha za čisté jasné noční oblohy a paprsky slunce je zároveň barvily do krásných odstínů oranžových barev, zatímco slunce míchalo barvy oblohy do oranžovo růžových tónů, které se postupně ztrácely do tmavých odstínů modré až skoro černé.

Viděl jsem tento jev již mnohokrát, ale nikdy mě nepřestal fascinovat, protože pokaždé měl takové to své jedinečné pohádkové kouzlo, kterého se nešlo jen tak nabažit. Zároveň ale také značil konec mé směny v lodním koši, která vždy končila posledními paprsky, které mě zašimrali na kůži a začínala, když se ty stejné paprsky druhý den ráno objevili na obzoru.

Proto jsem opatrně slezl dolu a vyměnil si místo s jiným mužem posádky, který měl zrovna brát směnu po mě.

Obešel jsem několik beden, které jsme zrovna měli vytažené na palubě lodi a přidělané silnými lany tak, aby nám necestovaly ze strany na stranu jako jsem právě cestoval já kvůli silným vlnám. Hádám, že v nich bylo skladováno nějaké náčiní nebo tak něco, protože už od pohledu vypadaly opravdu těžce a používaně. Sice jasně, na lodi cestujeme nemálo měsíců a já stále nevím, co v bednách je nebo není, ale na druhou stranu my to nikdo nemůže dávat za zlé, když celé dny prospím a moje noci jsou promrzlé v lodním koši, kde na vás fouká studený vítr ze všech stran.

Popadl jsem kliku od společenské místnosti, ve které už se scházeli členi této posádky. Očima jsem je všechny přejel až jsem narazil na Aarona, který zrovna na protáhlém stole obdélníkového tvaru rozkládal mapu zdejších vod a vypadal, jako kdyby nad něčím opravdu vážně přemýšlel se zamračeným výrazem.

,,Královská garda, říká se jim.. silní a šlechetní muži jeho veličenstva, kteří onomu mocnému muži, našemu králi, přinesli hlavy těch nejsilnějších panovníků ze sousedních zemí naší matky zemi a ten jeden mezek si tu bude lámat hlavu nad obyčejnou mapou.'' trochu jsem ho popíchl a došel k němu.

Jen mi věnoval krátký chladný pohled, zkrátka takový ten jeho klasický, kterým koukal na všechny. ,,Matka tě nekojila za mala dostatečně, že máš takové blbé kecy, ty malá fretko?'' nadzvedl obočí.

Trochu jsem se zasmál. ,,Nad čím tak přemýšlíš, že tu mapu tak vraždíš pohledem?'' poklepal jsem prstem na kus papíru, který byl rozložen před ním.

,,Dej ty pracky pryč, ještě to zničíš.'' povzdechl si, odstrčil moji ruku z mapy a ukázal na jedno specifické místo, které bylo někde uprostřed pouště, které neslo název Tahat. Byla to hora vulkanického původu ležící v saharském pohoří Ahaggar a celkem dost vysoká k tomu.

V tu chvíli se znenadání odnikud vynořila Alice. ,,Debata o možném místě, kde by se mohla nacházet další hádanka, která nás ještě více přiblíží k pokladu, a beze mě?'' zamrkala a věnovala pohled nám obou zatímco nás poplácala po zádech. Vervala se mezi nás a začala zkoumat cár papíru.

Aaron se na ní jen zamračil. Vzal jí za límec a odtáhl od kusu papíru se slovy ať jde radši dělat něco užitečnějšího. A ať už mu netyká, že autoritou mu nesahá ani po špičky. Načež se zatvářila trochu provinile, skousla si spodní ret a s omluvou odešla. Pak se obrátil pohledem ke mně se slovy, že si myslí, že další kus skládačky bude někde v těch místech, kde je ta hora, ovšem že si ale nemyslí, že se jedná přesně o Tahat, ale spíše o nějaké souhoří v jejím okolí, jen nedokáže přijít na to jaké.

,,Uprostřed ničeho pod stínem anděla a démona, krčí se brána, né malá, ani velká, která cestu do podsvětí a nebe zná.'' zrecitoval hádanku Jacob za námi s sebejistým úsměvem. ,,Co takhle Atakor, který je hned vedle? Dvě vysoké hory postavené hned vedle sebe, které stojí do písmene U? Jako kdyby to byla obrácená brána, která se otevírá směrem k nebi a směrem k zemi se uzavírá. To by dávalo logiku ne?''

,,Ale tak proč je tam ne malá, ani velká, když je to jedno velké zkurvené U?'' rozhněval se trochu Aaron. Bylo na něm vidět, že už z toho byl vyčerpaný, protože jsme nad tím, jakým směrem máme dál pokračovat přemýšleli už kdo ví vůbec kolik měsíců, ale že jich bylo hodně, to bylo.

Muž se střihem vlasů do hrnce a modrými oči, který ještě před chvílí přišel s velkolepým nápadem se ušklíbl: ,,Protože ta brána je přesně uprostřed mezi těmi horami a nemá žádné přesné rozměry? Tím chci říct, jestliže je to brána, která zná cestu do nebe a podsvětí, tak v tom případě nepotřebuje žádný tvar ne? Protože se tam potřebuje dostat tvá duše, né tvé tělo. Nebo aspoň takhle nějak to vysvětlovala Alice, když jsem jí potkal na palubě a upřímně vypadala, že do toho byla více zapálená než kdokoli jiný na této lodi.'' pokrčil rameny.

,,Ta malá čarodějnice, která většinu svého času tráví zavřená u všech těch spisů o různých legendách a mýtech?'' dal si ruce zoufale do dlaní můj šedooký nadřízený, který byl zároveň s tím modrookým debilem autoritně postaven úplně stejně. Pak si jen prohrábl své po ramena sestříhané vlasy. ,,Dobře, fajn, kde je?'' nasadil zase svůj typický kamenný obličej.

,,Hádám někde na palubě?'' pokrčil rameny Jacob.

,,A přivedeš ji?''

Modroočko se na něj jen zlomyslně podívalo a usmálo se. ,,Hmmm a kouzelné slůvko by bylo, pane kolego? Nebo snad pane kolego setnihlavo nebo jiným názvem také Liško?''

Jen nad ním protočil očima. ,,Jdi už, ty ubrečená cetko.''

V tu chvíli se v místnosti skoro až ochladilo a namísto veselého, zábavného, ale také trochu zoufalého napětí, se vzduch úplně utáhl, jak kdyby vám někdo bránil v tom se nadechnout a zároveň vás svíral takovým pocitem nejistoty, u kterého jste si říkali, jestli náhodou dříve nebo později nedojde k masivní vraždě.

Oba dva muži si hleděli chladně z očí do očí, jako kdyby si věci, které jim stály na špičce jejich jazyků nemohli vyříkat v momentální chvíli nahlas. A já přesně věděl, že pro mě byl čas, abych odešel, protože se schylovalo k něčemu, co jsem vidět znovu nemusel. Jednalo se o hádku, kterou mezi sebou vedli tito muži sem a tam od té doby, co se kvůli smrti Lorene uzavřela s vikingy dohoda o dočasném míru, která s sebou nesla nesmyslná pravidla. Vtipné na to ovšem bylo to, že se tito chlapíci dokázali jeden k druhému chovat v jednu chvíli jak nejlepší kamarádi a v tu druhou jak dvě hyeny, které soupeřily o kus žvance. Takže jsem radši vzal roha do podpalubí, kde jsem se zabalil do deky v houpací stíti a šel jsem prospat to, co jsem nenaspal na lodním koši.