KAN / lovec pokladů - Andrew Lion (27)

27. listopadu 1308 - Sri Lanka, pobřežní město Colombo

,,Malé chlupaté zvířátko s velkými dlouhými oušky, kterému chybělo na váze a vypadalo spíše jako hromádka kostí s navlečenou kůží se přikrčilo ve vysoké trávě ve snaze se ukrýt před obrovskou nestvůrou, která jej pomalu, ale jistě stopovala stopu po stopě.

Nestvůra nosila na tváři krvelačný úsměv a v rukou jakýsi zahnutý klacek s napnutým lankem, ze kterého létaly smrtelné rány v podobě rovných klacků se špičatými kamennými hroty a peřím na druhé straně.

Zvířátko vykouklo ze svého úkrytu a v dáli zahlédlo ty známé červené oči mezi vysokými stromy, které se dívaly přímo jeho směrem. Uvědomilo si, že tady již není v bezpečí, že musí utíkat dál a už se neohlížet. Proto se tedy zvedlo a začalo vzalo všechny své čtyři packy na ramena. Jenže to ještě nečekalo co přijde ani ne pár momentů poté. Ve chvíli, kdy se ocitlo pár zaječích skoků od lesa na druhé straně od predátora jeho krkem proletěl šíp.

Zaškobrtlo, udělalo tři kotrmelce a rozpláclo se na zemi. Lapalo po dechu, místo kterého vykašlaválo rudou tekutinu, kdy s posledním pokusem o nádech vyplázlo vyčerpaně jazyk a jeho oči ztratily jiskru života.

Zemřelo rukou netvora, kterým bylo naháněno už od počátku věků, a kterému na úplném počátku věřilo ze všech nejvíce, a bude umírat stále dokola v nekonečném kruhu dokud jeho predátor nevymizí z povrchu zemského.'' zamával můj otec kusem zajíce před očima malých dětí, které seděly namačkány jedno na druhé v blízkosti již zmíněné osoby okolo rozdělaného ohně, nad kterým se již opékala další tři malá ušatá zvířátka bez kůže. Každé jedno jeho slovo poslouchaly s úžasem, který se pro děti, které jediné co za svůj život poznaly je cestování z místa na místo za cílem prodat nebo koupit zboží, opravdu hodí, ovšem pro mě představovaly kompletně jiný příběh. Příběh o důvěře a její křehkosti, kde stačí jedna jediná malá milisekunda a všechno se může otočit vzhůru nohami.

Věnoval jsem svému otci krátký zamračený pohled, kterým jsem se mu snažil říct, že tu ''pohádku'' mohl předat těm malým špuntům trochu jinak, tak aby si z toho jedno z těch dětí právě nemuselo udělat louži pod prdelí.

Jen se zasmál, sundal jednoho již upečeného králíka z ohně a věnoval ho dětem, které se po něm hladově vrhly. Zmizel tak rychle, že byste nestihli napočítat ani do tří. Děti se poté rozprchli mezi vozy, které byly plné zboží, které plánovali prodat v městě Colombo, kam jsme měli dle slov hlavního kočovníka dojet zítra za úsvitu. ,,Přestaň po mě házet tím tvým pohledem a pojď si radši dát zajíce-'' rozkašlal se a vyplival trochu krve. Byl nemocný a každým dnem se jeho stav jen zhoršoval, ovšem za doktorem jít nechtěl, neboť se vždycky držel pravidla, že co ho neposadí pod kytky první den nemoci, to jej neskolí ani za sto let. ,,Čeká nás ještě celkem dlouhá cesta a s prázdným žaludkem by si moc daleko nedošel, tak se pořádně najez.'' utřel si pusu od krve do bílého rukávu a s úsměvem mi vrazil malou upečenou mrtvolu do rukou.

,,Běž si lehnout, prospěje ti to. A nezapomeň si vzít ty bylinky, které ti doporučila herbářka na ten kašel.'' zakousl jsem se do zajíce v úmyslu mu dát najevo, že o tom s ním nehodlám diskutovat.

Uchechtl se, věnoval mi další jeden z jeho úsměvů a odešel do jednoho ze zastřešených vozů, ve kterých se pod tenkými sešitými koženinami spalo.

Já mezitím dojedl zajíce, rozdal zbytek opečených mtrvolek zbytku členům tohoto cestovatelského zájezdu a počkal až uhasne oheň, abych se mohl stejně jako otec odebrat ku spánku před cestou, která nás čeká již za pár hodin. Nebyla to nijak zvlášť dlouhá cesta, ale pár hodin spánku se před dnem plným chystání stánků a prodávání zboží hodí.

Odebral jsem se proto tedy do vozu, kde už můj otec hlasitě odfrkoval. Vedle sebe měl položený zbytky z byliněk, o kterých jsem se před jeho odchodem zmiňoval, což mě celkem překvapilo, protože obvykle tyhle věci jen odmává se slovy, že to bude dobrý, ovšem tentokrát mě uposlechl a bylinky si vzal. Byl jsem za to rád.. opravdu byl, jen mi tím začal dělat ještě starosti, neboť se jeho stav musel nacházet ve fázi, kdy to již nebyla jen ''procházka růžovým sadem'', ale opravdová noční můra.

Myšlenky mi díky tomu nedaly tak akorát spát a zmohl jsem se tak maximálně na to kontrolovat otce každých pár minut a převalovat se z boku na bok. Trvalo to tak dlouho, dokud mi to nedalo a posadil jsem se. Promnul jsem si oči a do stejných rukou následně zabořil obličej, přičemž jsem se předklonil dopředu a přitáhl si nohy více k tělu. V hlavě mi hrálo tolika myšlenek, že byste si z nich mohli udělat koncert o tisíci instrumentech.

Po chvilce jsem se odhodlal otočit hlavu k otci. Tekly mu po čele kapky potu a vypadal, jako kdyby se strašně potil. Kožešinu měl přetáhnutou pomalu přes půlku obličeje, ale nevypadalo jako by mu to nějak zvlášť pomáhalo, protože se i přesto třásl zimou. Z čehož jsem si tak akorát odvodil to, že měl horečky. Vysoké k tomu.

Dal jsem si facku z jedné a druhé strany naráz, abych se probral z transu. Poté jsem ze sebe serval svou kožešinu a přehodil ji přes otce. Zvedl jsem se, opatrně vyskočil z vozu a s lucernou a kyblíkem, který jsem našel nedaleko našeho vozu jsem se vydal k blízkému potoku s úmyslem do něj vodu nabrat a následně namočený kus látky dát na čelo mého otčíma, jakmile se vrátím zpátky.

Mé kroky mě vedly okolo čtyř zastřešených vozů za sebou, ve kterých buď spaly kočovníci, kočovnice a jejich děti nebo věci, které plánovali tito lidé na zítřejším trhu v Colombu prodat a pokračoval jsem dál až jsem se dostal na úplný konec konvoje, kde jsem odbočil do prava, kudy vedla malá strmá pěšinka k potoku. Dostat se dolu do údolí byl celkem oříšek, neboť cestička se nejen že čím dál více ztrácela, ale také zde bylo hodně složitých terénů, které byly tak maximálně o hubu, a kde bych mohl přijít o život pokud bych si nedával bacha kam šlapu. Úspěšně jsem ovšem všechny překážky překonal až jsem se ocitl dole pod celkem příkrým srázem, kde jsem už v dáli mohl slyšet zvuky proudící vody. Vykouzlilo mi to tedy mírný úsměv na tváři, se kterým jsem se také vydal dál. Minul jsem několik stromů, přeskočil pár kamenů a spadlých stromů až jsem si šlápl do studené tekutiny, kterou byla voda, pro kterou jsem přišel.

A nebyla to jediné, co tady bylo. Kousek ode mě proti směru proudu se táhl jakýsi zápach hnijícího masa. A nešel jenom z tohoto směru, ale rovnou z několika a možná bych dokázal i říci, že se ke mě táhl snad úplně odevšad. Dělalo se mi z toho vážně blbě, protože ona vůně byla snad to nejodpornější, co jsem kdy za svůj život cítil. Sedl jsem si na bobek se všemi smysly nastartovanými na sto dvacet procent a vnímal každý, i kdyby jen nepatrný šust listí, který se v mém okolí ozval. Ale nic zvláštního jsem nezaslechl a to byl moment, který mě málem připravil o život. Za mými zády se objevila velká tmavá postava, která se odrážela v odrazu vodu ve světle mé lucerny. Měla červené oči, hustý vraní kožich, čtyři velké silné tlapy a ostré špičáky... ovšem nevypadala ani jako vlk, ale ani jako medvěd, bylo to, jakoby kdyby je někdo zkombinoval, ale k tomu jim ještě přidal druhou hlavu pumy, které byla k zvířeti přišitá. Zalapal jsem po dechu a opatrně nahmatal nejbližší klacek, který se nacházel hned vedle mé nohy a čekal až se dá zvíře do pohybu.

Chvilku si mě prohlíželo a vypadalo, jako kdyby zkoumalo každý milimetr mého těla. Nebo to aspoň dělala zmutovaná hlava vlka a medvěda, zatímco ta pumy nedočkavě čichala můj pach, z huby jí tekly sliny a v očích se jí honila šílenost a chtíč po krvi a mase. Zkoumání jejich kořisti jim, ale také nezabralo moc dlouho a během sekundy se octili pár milimetrů od mých zád. Otočil jsem se a plnou silou vrazil černé kočkovité šelmě klacek do očí. Zakňučela a ze stehů té stejné hlavy vyteklo pár kapek rudé krve. Druhá hlava však neváhala ani na vteřinu a vrhla se na mě, přičemž já stihl tak tak uhnout a přitom jí rozbít kyblík o hlavu. Teď už kňučeli obě, ale zřejmě jsem jim neublížil natolik, aby se z toho hned nevzpamatovaly.. spíše bych řekl, že jsem je tak akorát více namíchl.

Utíkal jsem co mi nohy stačily. Adrenalin ve mě pumpoval, jak kdybych byl na drogách. Moje nohy ztrácely pojem o tom, kam mě vedou a škobrtaly pomalu o každou podělanou větvičku a sebemenší kamínek. A už vůbec jsem v tu chvíli nedokázal nad ničím přemýšlet, jediné co mi v hlavě hrálo byl instinkt, který mi říkal, abych běžel a neohlížel se.

DOPRDELE JÁ JEŠTĚ NECHCI UMŘÍT! zařval jsem v duchu a z očí mi začaly téct slzy. V tu chvíli jsem nabral znovu na smyslech a chytnul se prvního šutráku snad té nejhorší cesty, kterou jsem si mohl vybrat. Přede mnou se tyčila příkrá stěna srázu, která nevypadala na to, že by byla vylezitelná. Otočil jsem se tedy, abych zjistil jak daleko ode mě stvůra byla. Byla to ta největší chyba, kterou jsem mohl udělat, neboť mě v tom samém momentě přišpendlila ke zdi a tasila nade mnou své ostré špičáky.

Viděl jsem smrt, čistou a jasnou, tak jasnou, že jsem v tu chvíli zavřel oči a otevřel je až na palubě jakýsi lodi. Netušil jsem, kde jsem se to nacházel a ani jak jsem se dostal ze spárů té stvůry, ale byl jsem zde, živý a ošetřený.

Mhouřil jsem očima po místnosti a narazil pohledem na osobu, která seděla u obyčejného dřevěného stolu a něco na něm zkoumala. Na druhé straně stálo pár barelů, nad kterými byla přidělaná skříň hádaje s věcmi, kterými mě dotyčná osoba ošetřila. Za mou hlavou se nacházely další barely a před mými nohy stály dřevěné jednoduché dveře.

Rozkašlal jsem se pokusil se posadit, ovšem dotyčná postava, která ještě před chvílí seděla u stolu, mě znovu položila na lůžko se slovy, že bych si měl ještě odpočinout. To jsem ovšem nedokázal, když jsem měl tolika otázek a málo odpovědí. ,,Kde to jsem?'' řekl jsem chraplavým hlasem a otočil hlavu k oné osobě, která už znovu seděla u stolu.

Osoba se uchechtla. Dokonce už jsem dokázal určit, že se jedná o muže tak středního věku. ,,Vítej na palubě Červeného draka.''

Paluba červeného draka? Nikdy jsem o takové lodi neslyšel. ,,Kde je kapitán?''

,,Věř mi, ty hajzly teď potkat nechceš. Ještě hodují na psech, které si včera z toho podělanýho města, no teď spíše už trosek, odtáhli potom, co to místo spálili do základů a rozkuchali těla nevinných lidí na několik kusů. Navíc radši dělej, že tady makáš celou tu dobu. Nevzali jsme tě na palubu s jejich povolením a pokud se o tobě doví, tak jsi mrtvej a my také na to tata. Takže vlastně nemáš zač a také.. zkus to posrat a zabiju tě vlastnoručně sám.'' praštil rukou do stolu a otočil se na židli ke mně.

,,Města?''

,,Jo, to z kterého jsme tě vytáhli celého potlučeného, jak kdyby si bojoval s nějakou šelmou.''

Chvilku jsem mlčel, zatímco jsem zase začínal mít problém pořádně zaostřit, ale pokračoval jsem s otázkami dál: ,,Jak jsem se tam dostal?''

,,Se ptáš mě?'' zasmál se: ,,to bych se měl ptát já tebe jak ses tam proboha dostal se ztrátou takové krve a zraněními, které tě bůh ví proč nezabili na místě. Musel jsem ti ty rány zašít tak na pětkrát, aby to kurva přestalo krvácet. A to nemluvě o těch všech bylinkách, které jsem na tobě vypotřeboval.. a buď rád, že ještě nemluvím o spotřebě látky, kterou jsem ti ta záda, břicho, nohy, ruce a půlku tvýho ksichtu musel zavázat. To bylo teprve teda něco.''

Nic jsem nechápal. ,,Já..'' nevěděl jsem co říct, nic jsem si nepamatoval až na to, když mě ta bestie přimáčkla ke zdi: ,,byl tam se mnou můj otec?'' podíval jsem se mu přímo do očí, zatímco jsem čím dál více ztrácel na vědomí - hádaje díky ztrátě krve.

,,Byl jsi tam kompletně sám.'' bylo poslední co jsem slyšel než jsem se znovu ocitl v temnotě jako v té, když jsem zavřel oči.

V tu chvíli se mi některé části ze včerejšího dění přehráli před očima. O tom jak jsem se bestii dostal ze spárů, když se mi puma skoro až zakousla a málem prokousla lebku, když jsem se krčil u zdi, a jak se po ní vrhla hlava druhá, neboť chtěla žrát jako první ona a já využil momentum na to, odtamtud vzít nohy na ramena. Jak mi rozsekla záda, když jsem šplhal nahoru. Jak mi ukousla dva prsty na mé levé ruce, když jsem málem sjel ze srázu dolu, po kterém jsem šplhal nahoru, a má ruka se ocitla v tu chvíli níže než mé nohy. Jak mě svalila na cestě kousek od konvojů a jedním drápem se mi zasekla do levé časti boku a jak mi rozdrápala lýtko na pravé noze, když se mi podařilo z jejich spárů vyprostit. Také se mi před očima přemítlo to, jak se bestie pustila dravě do členů konvoje a jak jsem se tak tak dostal do města na rozkaz mého otce, který chtěl abych přežil, a kterého jsem následně viděl se naposledy usmívat, když na něj bestie skočila a ukousla mu hlavu. Bestie mě poté pronásledovala dál, ale zastavila se před městem. Nevkročila do něj, jen se na mě naštvaně podívala, otočila se a zmizela v houští. Poté si pamatuji už jen střípky toho, jak mě někdo zachránil, odnesl a jak jsem skončil tady.

Stále jsem byl mimo, ale kapku slzy, která mi stékala po tváři jsem cítil moc dobře. Byla to slza zármutku, smutku a beznaděje. Nic z toho takhle nemuselo skončit, kdybych tam dolu nelezl.

--

No tak tady to máte. Pardon, že jsem nevydala nic o prázkách, upřímně se mi do toho ve finále moc ani nechtělo.. klidně po mě hoďte cihlu. 

Názor? Teorie? Nápady?