1.část (Vstup do temnoty) 1. kapitoly (Vstup do temnoty)

JAP / císařova garda - Haru Takhato (21)

28. července 1308 - západ Kyoto, kousek od řeky Katsura

Teprve před čtvrt rokem byl nalezen pergamen s nákresem mapy a nyní už nás posílají skupinu po skupině prohledávat ty tmavé chodby, o kterých vojáci, kteří se z nich úspěšně dostali ven vypráví strašidelné příběhy na dobrou noc. Většina z těch báchorek jsou až tak absurdní, že se jim ostatní leda tak vysmějí do očí.

Upřímně, né že bych některým z nich nevěřil, ale že by se tam skrývala dravá obluda, se třemi hlavami a čtyřmi nohami, která je napadla, ale nenechala na nich ani jeden jediný šrám a nikdo nebyl pozřen, se mi opravdu nezdá. Možná v těch chodbách opravdu něco je, co hlídá nějaký poklad nebo tak něco, ale to by za tu dobu, co ty chodby byly zasypány sutinami, muselo pojít hlady. Není přece možné, aby něco žilo tak dlouhou dobu. To už bych spíše věřil tomu, že se lekli vlastního stínu.

Naostřil jsem svůj meč, který jsem před chvíli vytáhl z pochvy, a postavil jsem se na nohy z mého vyhřátého místa na posteli ve stanu, který sdílím spolu s ostatními muži z císařovi gardy v táboře, který byl postaven teprve před dvěma týdny. Zkontroloval jsem zda-li je správně naostřený a zase jej zatasil zpátky do pouzdra. Vzal jsem si na sebe svou zbroj a vydal se do středu tábora, kde byl schválně udělán větší prostor připomínající čtverec, kde jsme se ráno a večer, případně při výjimečných situacích, řadili. Tentokrát jsem ale nešel na každodenní nástup, přišel jsem vyzvednout skupinu, kterou mám po dobu prohledávání chodeb na starosti. Byli to tři vojáci. Jeden muž a dvě ženy.

Ženy jsou rarita, co se týče vojenských jednotek a i přesto, co dokážou je s nimi nakládáno jako s kusem hadru. Takže pokud se neumí na tomto místě plném můžu rvát a bránit, tak dost rychle skončí jako šukací panny, které najednou vystřídá hned několik nadržených prasat.

Beru svou práci dost vážně a na takovéhle věci nemám čas, i když bych si asi říct občas dal.

Své myšlenky jsem ale hned vyklepal z hlavy, protože mi je císař dal pod velení přesně z tohoto důvodu - nejdříve práce, pak zábava. A že té práce je fakt dost.

Rozhlédl jsem se a vyhledal trojici očima. Stáli u západního křídla čtverce tábora přesně jak jsme se domluvili. Hned co mě zahlédli se postavili do pozoru. Došel jsem k nim, odmával jim pohov a začal mluvit: ,,Dnešním dnem nám začíná třídenní prolézání tím svinstvem za mými zády, takže pokud jste se ještě nestihli zabalit, tak to udělejte v co nejrychlejším tempu teď. Vemte si sebou dostatečně velké zásoby vody a jídla - budeme tam s největší pravděpodobností trčet celé ty tři dny bez denního světla a možnosti si něco rozmyslet nebo přibalit. Za hodinu nás čekají před vchodem. Sraz bude za půl hodiny tady. Takže padejte. Rozchod!'' zakřičeli rozkaz a sebrali si svých pět švestek. Poklusem se rozběhli do sektoru, ve kterém vojáci byli utáboření. Také jsem se sebral a došel jsem si zabalit věci, které mi chyběli.

Ve stanu a celkově ani v táboře nás nebylo moc. Vždy nás tam bylo šestnáct na jeden týden s tím, že jsme byli rozděleni na skupiny po čtyřech. Jeden zkušenější nebo vyšší hodnosti měl na starosti tři obyčejné vojáky. Do chodeb jsme chodili po dvou skupinách s jedním kartografem, který určoval jakou část chodeb budeme v daný den prozkoumávat.

,,Chystáš se do chodeb?'' zeptal se mě jeden z mužů císařovi gardy, který zde byl tento týden také. Seděl na jeho posteli ve stanu, ve kterém jsme v momentální chvíli žili čtyři. Patřil k jedněm z těch starších, jménem mám pocit Kazuo Takagi, se kterým jsem občas býval v jednotce buď na trénincích nebo přímo v akci, když císař potřeboval být ochráněn. Jen jsem na to přikývl a dál si hleděl svých věcí, mezitím, co na mě dál mluvil: ,,Tak to tam asi jdeme spolu. Jak to vypadá s tvou skupinou? Jací jsou?'' zvedl jsem oči od mého tlumoku, do kterého jsem se zrovna snažil nasoukat poslední láhev s pitím.

,,Jeden muž, dvě ženy. Christian Dyson, Ara Yuki a Amaya Igarashi. Všichni vypadali celkem schopně. Jak to vypadá s tvou skupinou?'' oplatil jsem mu otázku.

,,Tři muži. Shiroma Michio, Orio Hideaki a Miyagawa Kyou. Silní chlapíci.'' sklouzl očima k lahvi, kterou jsem se stále snažil narvat do mého batohu. ,,Mám ještě nějaké místo v tom svém, takže jestli chceš, můžeš to hodit ke mně. Stejně v těch chodbách budeme stále pospolu.'' usmál se.

,,To by od tebe bylo skvělé, díky moc.'' předal jsem mu ji. ,,Máte někde sraz? Ty a tvoje skupina.''

,,Ve středu už za chvíli. Což mi připomíná, že bych už měl jít.'' zvedl se a rozešel se ze stanu.

,,Půjdu s tebou. Stejně máme stejnou cestu.'' hodil jsem si batoh přes rameno, ještě jednou rychle zkontroloval jestli mám vše, a vydal se za ním.

Cestou jsme prohodili ještě pár slov a uprostřed tábora ve čtverci jsme se rozešli ke svým skupinám, které tu už na nás čekali. Pokýval jsem na ně, aby se vydali za mnou. Dvacet minut nám bude přibližně trvat než se ke vstupu dostaneme, protože cesta k chodbám je zarostlá všemožným svinstvem.

Postupovali jsme v tichosti, což mi vůbec nevadilo. Tedy byli jsme potichu do té doby než jedna z žen slétla, protože jí uklouzla noha na tlusté větvi a ona neudržela rovnováhu. Vypískla tak hlasitým způsobem, že to muselo být slyšet až v paláci v Kyotu. Zastavili jsme.

,,Jsi v pohodě?'' zeptala se krátkovlasá blondýna a nabídla jí ruku, aby jí pomohla vstát.

,,Jo, díky.'' přijala jí a postavila se znovu na nohy.

,,Bacha kam šlapeš. Jdeme.'' povzdechl jsem si a pokračovali jsme dál.

Přeskočili jsme poslední větší kládu v cestě a odhrnuli pár větví z našeho obzoru. Naskytl se nám pohled na vstup do chodeb, kde na nás už čekal kartograf a jeden z generálů. Došli jsme k nim a postavili se do pozoru. Sdělil jsem mu naší situaci, cestu a celkově mu tam odkvákal typické hlášení.

,,Pohov!'' rozkázal. ,,Než dojde druhá skupina, tak máte volno. Poté se vydáte do chodeb. Rozchod!''

Sedli jsme si na nejbližší možné místo, které sice nebylo to nejpohodlnější, protože jsme v prdelích měli skoro až vražené kořeny, ale lepší zde v okolí nebylo.

,,Co myslíte, že bude v chodbách?'' zeptal se Christian, jediný voják až na mě ve skupině.

,,Těžko říct, může tam být naprosto cokoliv. Nejlepší by bylo, kdyby tam byl nějaký poklad nebo mapa k pokladu, něco z minulosti, o čem dnešní svět neví nebo tak něco.'' odpověděla tmavovlasá bruneta Amaya.

Blondýna jen pokrčila nezaujatě rameny.

,,Pro vás bude hlavní, když se odtamtud dostanete živí. Tím myslím ten fakt, že některé části tam jsou prý pod vodou, některé zase vedou do jeskyní a jiné jsou tak zdevastované, že se těmi místy jen ztěžka prochází nebo nejsou průchozí vůbec.'' skočil jsem jim do řeči.

,,Ano, pane.'' odpověděli naráz a já jim jenom věnoval letmý úsměv.

Po chvíli dorazila i druhá skupina, která se zdržela kvůli tomu, že jeden z vojáků zapomněl ve spěchu svůj tlumok a musel se pro něj ještě vracet.

Zvedli jsme se na nohy a šli jsme se seřadit do zástupu před vstup. Prdel mě z toho sezení bolela dost, takže jsem byl rád, že se konečně hýbeme ačkoli jdeme do temných 'ulic' neznáma, které jsou k tomu navíc prozkoumané tak z půlky toho, co z mapy máme.

Temnota nás obklopila poté, co jsme udělali zhruba třicet kroků. Zapálili jsme své lucerny a opatrně postupovali dál. 

---

Jaké na to zatím máte názory? Nějaké teorie? Nebo tak něco?

- Terreliasko