Šero rána se pomalu mění v pošmourno podzimního dne. V ulicích začíná sílit hluk všedního dne, ale pracovna v prvním patře komořanské vily vládně ticho, v němž zní jemné zacinkání, upozorňující na příchozí hovor, podivně hlasitě. Za pracovním stolem se pohne postava, dosud sedící tak klidně, že téměř splývala s pozadím. Regina přejede pohledem identifikaci volajícího a zaváhá. Nemá zrovna náladu na hovory a už vůbec na ty plné kliček, polopravd a falešných úsměvů, mezi něž se tenhle zajisté zařadí.

Měknu, napadne ji. To bude tím prostředím. Příliš daleko od věčně bublajícího kotle intrik a boje o moc, příliš blízko k těm, kteří dávají přednost ostatním před sebou.

Pravda, i díky nim se dostala kde je na žebříčku moci, ale aby se tam udržela, nesmí váhat, pokud dojde na lámání chleba. Ohledy na ostatní ji snadno mohou srazit tak hluboko, že už se odtud nikdy nevyhrabe. Zacinkání se ozve znovu a Regina lehkým zatřesením hlavy zažene hloupé myšlenky. Samozřejmě, že ten hovor přijme. Nemá-li ztratit náskok, který v posledních letech získala, nesmí ztratit přehled. Je důležité vědět, co jí právě teď chce volající sdělit a ještě důležitější je vědět, co jí sdělit nechce. Nasadí nic neříkající výraz neutrální přátelskosti a stiskne tlačítko spojit. Jeden z displejů, umístěných na stěně proti pracovnímu stolu, se rozzáří a nabídne jí pohled na muže středních let, pečlivě upraveného, navlečeného v dokonalém, na míru střiženém obleku.

To poslední je vlastně jen odhad, protože obrazovka ukazuje kromě obličeje jen ramena, ale jde o odhad založený na dobré znalosti protějšku, který na nosí zásadně jen dokonalé, na míru střižené obleky. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že v nich i spí. O tom Regina vážně pochybuje, Simeon je možná posedlý udržením dojmu, ale není šílený. Spíš ho proto odhaduje na dokonalé, na míru střižené pyžamo a elegantní, saténový župan. Nicméně teď je plně oblečený a pozoruje ji v zjevné naději, že promluví jako první.

Marné naději. Regina mu věnuje lehké pokývnutí hlavou a náznak úsměvu, ale mlčí. Koneckonců, to on volal jí, nikoliv naopak. Dá se tedy předpokládat, že on má něco na srdci a je jen vhodné mu dát možnost se svěřit.

„Vidím, že jsi navzdory časné hodině v plné zbroji," nevydrží to pochvíli Simeon. „Vstávala jsi brzo?"

Jeho otázka zní jako bezvýznamná poznámka, společenské zahájení hovoru, ale Regina se nenechá zmást. V tomhle hovoru není prostor, pro bezvýznamné poznámky, ani pro společenské slušnosti.

„Vůbec ne," odpoví stručně.

Lže nerada, ne snad z nějakých zásad cti, ale proto, že je nesmírně namáhavé, pamatovat si, komu co nalhala. Dává přednost pravdě, i když podávané v pečlivě kontrolovaných dávkách. I tahle odpověď je proto zcela pravdivá, ač značně neúplná. Kdyby měla říct všechno, musela by dodat, že tuhle noc vůbec nešla spát. To toho ale jejímu protějšku nic není.

„Zato ty jsi dnes nejspíš spánku moc nedal, mám pravdu," věnuje muži dokonale tvarovaný a stejně dokonale falešný přátelský úsměv. „Možná nejen dneska, když tě tak sleduji. Měl bys o sebe víc dbát, vrásky z únavy ti nesluší."

Mužova ruka vyletí vzhůru k obličeji, jako se chtěl přesvědčit, že tam žádné takové vrásky nejsou. V polovině pohyby si uvědomí co dělá a pokusí se gesto změnit na odkašlání, ale Reginu neoklame. Dovolí si krátký úsměv, znatelně opravdovější, než ten předchozí, díky uspokojení z drobného vítězství, ale vzápětí ho schová.

„Co tě trápí, že mi tak najednou voláš," rozhodne se věci trochu popohnat. „Mohu pro tebe něco udělat? Víš, že vždycky ráda podám pomocnou ruku příteli."

Což ty rozhodně nejsi, pomyslí si, ale jen hodně skrytě, takže ani jediná stopa téhle myšlenky nepronikne přes perfektní fasádu přátelského zájmu, kterou předchozí úsměv nahradila.

„Trápí? Neřekl bych, že mě něco trápí. Jen jsem si řekl, že bych se měl zase jednou ozvat staré přítelkyni. Obnovit spojení, však víš."

Jistě, proto jsi považoval za nutné, usednout před kameru před pátou hodinou ranní. Já přeci moc dobře vím, kolik tam u tebe je zrovna teď hodin, stejně jako to víš ty o mě.

Navzdory jistotě, že její protějšek bezostyšně lže však jen lehce pokývá hlavou, jako by se to přece rozumělo samo sebou, že se někdo rozhodne obnovovat vztahy, které nikdy nebyly nijak vřelé, uprostřed noci.

„To je od tebe milé. A jak se ti teď daří? Doufám, že jde všechno hladce?" nadhodí, zvědavá, kam se nakonec dostanou.

„Daří se mi skvěle, děkuji za zájem. A co ty? Jak to jde v té tvé Praze? Ještě tě nepřestaly bavit hrátky s těmi místními neotesanci, co si říkají lovci?"

Ti místní neotesanci ti před pár lety zachránili prdel, blbečku. Dobrovolně a bez toho, aby čekali na nějaké díky. Tři z nich po té noci pohřbili a většina ostatních si odnesla přinejmenším pár nočních můr.

Samotnou ji překvapí prudkost té myšlenky. Jen tak tak, že ji nevysloví, nebo spíš nevykřikne, nahlas. Něco se ale v její tváři zřejmě odrazí, protože Simeonův úsměv nabyde na jedovatosti. Tiše si vynadá a pečlivě nasadí nazpátek původní kontrolovaný výraz.

„Jsou zajímaví a nečekaně schopní," odpoví pokud možno lhostejně. „Přinejmenším v některých oblastech. A kromě toho se mi líbí Praha jako taková. Její běžná magická hladina je působivá."

„Jistě, jistě, to je všeobecně známé. I když bych řekl, že se svými schopnostmi se budeš držet od přirozeně magických míst spíš dál. Víš jak to myslím?"

Ví, samozřejmě, že ví. Mluví o schopnostech orákula, které na vysokou hladinu magie často mohou reagovat až nepříjemně divoce. Ona ale není žádná podřadná věštkyně a dokáže svůj vrozený talent velice dobře kontrolovat. Rozhodně dost dobře na to, aby neupadala do pravidelného věšteckého transu, pokud možno v těch nejméně vhodných situacích. Na druhou stranu, ta jemnější, intuitivní část si v místním podloží doslova lebedí. To se ale Simeonovi na nos věšet nechystá. Jen se neurčitě usměje stylem nějak to zvládám a čeká, jestli se muž na druhé straně konečně alespoň přiblíží pravému důvodu své touhy s ní tak náhle mluvit. ˝

„A co ta tvá malá ochočená čarodějka?" pokračuje Simeon.

„Učí se."

„To je jistě milé. Ovšem pokud se nebojíš, aby tě časem nenahradila. Mladí bývají draví."

„Tvá starost mě dojímá, ale dovedu se o sebe postarat."

Simeon se lehce uchechtne.

„Nepochybně. Ostatně, občas může být i výhodné, když převezme vedení někdo postradatelnější, nemám pravdu?"

Regina se zhluboka nadechne. Tak odtud vítr vane. Simeon zjevně nějak zjistil, že na výpravu za grálem vyslala místo sebe mladou Lucii. Srdce se jí při tom vědomí divoce rozbuší, ačkoliv navenek zachovává stále stejný klid. Nejde o to, že je její protějšek ví, důležité je, proč považoval za vhodné ji na to upozornit. Obvyklé v boji o pozice je spíš držet si informace co nejvíce pro sebe. Leda by... O Simonovi je známá jedna věc – velice rád se kochá svým triumfem, nebo spíš prohrou svých protivníků. Chvíli, kdy si jeho protějšek uvědomí, že se jeho plán zhroutil jako domeček z karet, prostě miluje. Jenže prostá znalost stavu věci je mu k ničemu. Kdokoliv se pokusí vydat za Grálem, musí projít svou vlastní cestou. Jakékoliv setkání dříve, než v samotném cíli, je nemožné. Leda by měl... Ale to přeci není možné, to by už dávno zjistila.

Jenže moc dobře ví, že nezjistila. Na některé věci je i moc orákula krátká. Cítí, jak se jí po zádech šplhá mráz, hnaný potutelným úsměvem jejího protějšku. Má, nebo nemá? Zavolal, aby jí dal vědět, že je o krok napřed, nebo ji jen chce přimět, aby udělala něco neuváženého? A může vůbec něco udělat, i kdyby byla pravdivá první možnost?

Na tváři jí přetrvává společenský úsměv, v tuhle chvíli značně umělý, ale ruce, složené mimo záběr, se samovolně svírají v pěst. Nesnáší ten pocit bezmoci, který právě teď zažívá, jak její myšlenky postupně dospějí do bodu, že nemůže dělat vůbec nic. Karty byly rozdány, nebo spíš figury jsou na herním plánu a hra se už odvíjí podle svého. Jediné, co teď může dělat, je čekat a doufat.