Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

#8

Tak jo, božstva byla v tahu a já zůstala celá, zdravá na těle i na duchu. Dobrý výsledek, když to tak vezmeme. Teď by asi bývalo bylo nejchytřejší se sebrat a šupajdit nazpátek za ostatními, než se přižene někdo ještě nebezpečnější než ti dva dohromady. Třeba sám Bůh Otec nebo věrní učedníci Ježíšovi, kterým bych opravdu nerada vysvětlovala, že jsem se nevlámala do hrobu jejich proroka a učitele. To už přeci jen bylo lepší riskovat, že se ocitnu uprostřed hádky Derka s Danem o právu na soukromí. Ti dva mi přinejmenším NEBUDOU chtít ublížit. Vrátit se bylo prostě rozumné a já jsem přece rozumná, dospělá žena, schopná posoudit míru nebezpečí a tak vůbec, že ano?

Takže jsem samozřejmě udělala co? Pečlivě jsem se rozhlédla, jestli se odněkud neblíží rozvášněný dav a zamířila si to přímo k otevřené hrobce. Koneckonců, kdy se mi zase naskytne možnost, podívat se na pravý, nefalšovaný boží hrob. Jenže jsem si ho nakonec stejně neprohlédla, protože zrovna když jsem zvědavě nakukovala dovnitř, někdo mě odzadu oslovil.

„Vivian?" zopakoval Dan tázavě, jako by si nebyl jistý, jestli má opravdu čest s mojí maličkostí. Případně, jestli mi třeba zrovna nepřeskočilo. Ani se mu nedivím, vzhledem k tomu, že na první oslovení jsem zareagovala proudem nadávek, které bych za normálních okolností nevyslovila ani za zlaté prase. Jenže normální okolnosti byste tady pohledali dost těžko a navíc jsem se právě blízce seznámila s kamenným překladem, když jsem se pokusila prudce napřímit v průchodu, který výškově odpovídal tak možná hobitovi. A že to byl zatraceně tvrdý překlad.

„Jste v pořádku? Chcete pomoct?"

„Zůstaň kde jsi, já si pomůžu sama," štěkla jsem ostře. Že nejspíš do hrobu, a to nikoliv metaforicky, jsem pominula a raději se jednou rukou zapřela o stěnu hrobky. Hlava se mi po té šlupě slušně točila a poslední o co jsem stála bylo zahučet po zádech do tmy. Daniel se sice poslušně zastavil, i když se nezdálo, že by mému tvrzení věřil.

„Zrovna v pořádku nevypadáte. Abyste sebou nesekla," potvrdil moje podezření následujícími slovy.

„Tak za mnou nemáš takhle vybafnout," zavrčela jsem, zabývajíc se při tom úvahami, jestli jsem si pořídila otřes mozku, nebo jen moje tělo reaguje hystericky na prožité napětí. Jediné, k čemu jsem dospěla nakonec bylo, že si potřebuju na chvíli sednout, až na to, že jsem si netroufala opustit oporu skály. Stručně řečeno, šance, že se odsud zrovna teď bez pomoci pohnu někam jinam, než nosem přímo k zemi, byla mizivá.

„Dobře, jestli ti to udělá radost, můžeš mi pomoct do stínu a kouknout se, jestli v tom zatraceným báglu je něco použitelného na naraženou hlavu," mávla jsem na čekajícího mladíka volnou rukou.

Daniel ochotně vyhověl první části mého pokynu. Do požadovaného stínu mě vlastně skoro donesl, což bylo překvapivě příjemné, a jemně mě usadil u kmene stromu, za kterým jsem se ještě nedávno schovávala. Pokusil se mi vyhovět i v druhé části, ale tam žalostně selhal.

„Já se hrozně omlouvám, ale já se v tom prostě nevyznám," přiznal po chvilce zoufalého přehrabování v mém zavazadle. Moje lékařské znalosti končí u schopnosti provizorního obvazu a prášků na bolest. Ty by se asi hodily, hádám. ale bohužel tady žádné nevidím. Přinejmenším žádné, co bych znal.

A to je prosím osoba, která od malička pobíhá po Praze a loví nadpřirozené příšery všeho druhu. Alespoň základy první pomoci bych od něj čekala.

„Dej to sem," sebrala jsem mu svou příruční lékárnu a zanořila se do jejích útrob. Ne, že bych tam něco užitečného čekala. Co by tam asi tak mohlo být na bouli? Pětikoruna? Jen jsem chtěla využít situace a podívat se, co všechno vlastně mám zabalené. Až doteď jsem se k tomu nějak nedostala a nerada bych jeho obsah zoufale rozhazovala kolem, až půjde o čas.

Hned na vrchu jsem ke svému překvapení narazila na gelový polštářek s aktivátorem, který z něj i v místním horku dokázal udělat velmi užitečný chladivý obklad. Bryskně jsem ho aktivovala a připlácla na naražené místo. Ostrou bolest, kterou moje hlava reagovala na takové nešetrné zacházení jsem přešla jen slabým syknutím a zatímco jsem si jednou rukou přidržovala příjemně chladící gel na místě, druhou jsem přehrabovala zbylý obsah. Kromě běžných věcí, co by člověk v cestovní lékárně čekal, jako dezinfekce a obvazy a podobně jsem záhy narazila i na ty zmiňované prášky na bolest. Dokonce nejen na jedny. Kromě celkem běžných cucavých tabletek jsem našla i překvapivě silné sedativum, pěkně předpřipravené v jednotlivých dávkách i se sterilními jehlami a injekčními stříkačkami. A nebylo jedinou věcí v batohu, kterou bych musela v případě potřeby aplikovat injekčně.

„Něco je špatně?" pokusil se Dan nakouknout do batohu, když jsem překvapeně strnula.

„Nic," zavřela jsem mu bágl před nosem a tiše děkovala, že se svým nedostatkem lékařského vzdělání nemohl při jeho prohrabování poznat, co k čemu slouží. „Jen tak přemýšlím, kdo tuhle věc balil."

„Pokud vím, tak Derek. Žádný prášky na bolest tam nejsou co? To by mu bylo podobný. Je už hrozně dlouho mimo normální lidi, určitě mi ani nedošlo, že by mohly být potřeba."

„Jo, to bude ono," kývla jsem a obdarovala mladíka něčím mezi úsměvem a úšklebkem, jen vzdáleně související s bolestí z naražené hlavy. „Ale neříkej mu to, akorát byste se zase pohádali. Vyříkám si to s ním kdyžtak později sama. Stejně už je nepotřebuju, to byl jenom první šok, tohle je mnohem lepší než nějaká pilulka," potřásla jsem studeným gelem.

„Když myslíte," pokrčil Dan rameny. „Můžeme jít? Lucie s Derkem budou slušně nervózní. Už tak si vyčítají, že jsme si nevšimli, když jste se vypařila."

Určitě si to vyčítal hlavně on, podle toho jak se tvářil. Zřejmě bral svůj slib, že na mě dohlédnou, opravdu vážně a o to víc ho žralo, že si jsem jim zmizela z dohledu tak snadno. Měla jsem trošku chuť mu to i tak omést o nos, ale při pohledu na jeho výraz štěněte, co udělalo loužičku na koberec jsem to nedokázala.

„No, měli jste spoustu jiných starostí, než hlídat jednu potrhlou doktorku," zamumlala jsem smířlivě. „A jo, když se nebudeme pohybovat tryskem, tak můžeme klidně jít. Jen mi pomož na nohy, buď tak hodný. Už nejsem žádná křepká mladice, abych vyskočila ze země jako laňka."

„Ale no tak, určitě vám není víc jak třicet."

„Jsi zlato, ale už pár let ne. Nicméně, když dovolíš, přesný věk si nechám pro sebe. Ženy potřebují svá malá tajemství," usmála jsem se Dana a vytáhla se s jeho nezanedbatelnou pomocí do stoje. Vlastně já se jen chytla podávané ruky, vytáhl mě sám. A i když pak mou ruku pustil, držel se i nadále nenápadně poblíž, asi aby mě chytil, kdybych se začala skládat.

Je to tak strašně hodný kluk, napadlo mě, když jsme se tak bok po boku šourali nazpátek za ostatními, rozhodně pomaleji, než bych bylo nezbytně nutné. Hodný a obětavý. Musí pro něj být hrozné, vyrovnávat se s tou změnou a se vším okolo.

Opatrně jsem mrkla jeho směrem. Kráčel vedle mě, co noha nohu mine, pohled upřený do dálky, na tváři klidný, pečlivě kontrolovaný výraz, který jsem tak dobře znala od Derka. Jenže k Derkovi ten výraz tak nějak patřil. Derek celý byl klidný a kontrolovaný, jinak jsem si ho skoro nedovedla představit. Tak jako mě v Brocéliande skoro vylekalo, když tu kontrolu na chvíli povolil, u Dana mě děsilo, když jsem sledovala, jak se ji naopak snaží udržet. Poslušna náhlého popudu jsem se jemně dotkla jeho paže.

„Je mi to líto, Dane," špitla jsem.

„Vy za to nemůžete."

Ani se nezeptal, co mám na mysli. A taky se na mě ani nepodíval. I tak mě dokonalého nedostatku emocí v té odpovědi zamrazilo.

„Sám tomu nevěříš. Kdybych tenkrát neudělala -"

„Neudělala co? Zachránila mě? Taky jsem mohl být dneska krvelačný upír. Nebo mrtvola. Tohle je pořád lepší. Navíc mám Lucku, to je výhoda, kterou jen tak někdo nemá."

„Jen jestli to někdy není nevýhoda."

Tohle jsem nebyla já, to byla ta druhá Vivian, kdo si pustil pusu na špacír. Kousla jsem se do rtů, aby neplácla něco dalšího. Budu jí sakra muset víc hlídat, začíná si až moc vyskakovat. Už jsem se chystala Danovi omluvit, že mluvím hlouposti, ale trpký úšklebek, který mu zkřivil rty, mě zarazil. Že by mělo moje alter ego pravdu?

„Většinou to není. Nevýhoda myslím," potvrdil moje podezření Dan. „Ale, no, když jde o mě a Silvu. Prostě to není zrovna sestra, koho bych chtěl mít za zády, když... Prostě při tom. Ne, že bych tam chtěl někoho jiného, jestli mi rozumíte..."

Nevyjadřoval se sice příliš souvisle, ale rozuměla jsem dokonale. A naprosto jsem ho chápala. Když si chce člověk užít pár intimních chvilek, opravdu nestojí o diváctvo, které mu celou dobu čučí přes rameno. Leda by byl rozený exhibicionista, ale podle rudé bravy, která se mému společníkovi nezadržitelně rozlévala po tvářích, Dan nic takového nebyl. Chtěla jsem mu říct, že ho chápu a chtěla jsem ho ujistit, že to bude dobré, ale oboje mi přišlo prázdné a to druhé navíc úplně pitomé, takže jsem raději mlčela. Neřekla jsem mu ani, že něco vymyslím, i když jsem si v duchu udělala poznámku velkým tlustým písmem, abych se na to koukla.

Třeba se něco dělat dá. Třeba by ta změna i mohla být vratná. Pochybuji, že někdo tuhle možnost zkoušel. Moje vnitřní kritička sice namítala, že možná nezkoušel, ale určitě alespoň teoreticky zkoumal, ale odmítla jsem ji poslouchat. Kam bych došla, kdybych se nechala odradit takovými drobnostmi. Já už se postarám, abych mu vrátila normální život.

A fakt, že ta změna drží na uzdě zbytky upířího jedu, takže pokud ji zrušíš, nejspíš mu místo normálního života vrátíš tak akorát naději na proměnu v krvelačnou příšeru tě taky nezastaví? Nedalo se moje druhé já.

„Já něco vymyslím, jak to opravit. A zmlkni laskavě!"

Až pod Danovo udiveným pohledem mi došlo, že to poslední jsem řekla nahlas. Co řekla. Skoro vykřikla. Teď jsem pro změnu začala červenat já. A když se červenám já, je na co se dívat. Během pár vteřin bych se mohla směle maskovat jako rajče. Stačila by trocha zelené barvy na vlasy. Alespoň, že jsme právě dorazili na místo našeho původního zjevení, takže jsem byla ušetřena nutnosti vysvětlovat, co to sakra mělo znamenat, protože jakmile jsme se zjevili na dohled, vyrazila k nám naše medovlasá čarodějka.

„Kde jste sakra byla!"

Parádní uvítací věta, jen co pravda. Lucie se na mě mračila jak deset čertů. To bych byla neřekla, že jí moje zmizení bude dělat takové starosti. Ale to neznamená, že na sebe nechám štěkat jako na malého spratka, co se zatoulal na školním výletě. A jestli já ano, tak moje alter ego rozhodně ne.

„Na procházce," odsekla druhá Vivian. „Považovala jsem za vhodné se z bezpečnostních důvodů vzdálit z dosahu. A co vy? Už jste se dohodli, kdo za co může a kdo je ten největší hajzl široko daleko? To jsem moc ráda. Ani jste při tom nezdemolovali širé okolí, zdá se. Jak úžasné."

To Lucku zarazilo v rozletu. Přestala se tvářit naštvaně a nasadila spíš lehce rozpačitý výraz.

„Tak zlé to zase nebylo. Žádné demolování okolí nebo tak rozhodně nehrozilo," bránila se, i když to znělo jako by přesvědčovala hlavně sama sebe. „A co máte s hlavou?"

Teď byla řada na mě, upadnout do rozpaků.

„Bouli mám, co bych měla," pokrčila jsem rameny a stáhla ruku s obkladem. Jako bych jeho schováním mohla popřít jeho existenci.

„A nechcete nám říct, jak jste k ní přišla?" mrkl na mě Derek, který si zjevně jako jediný tady nepřipadal hloupě nebo rozpačitě. Naopak, celou výměnu názorů sledoval s pobaveným zájmem.

No, nechtěla jsem, ale co už. Nejspíš by měli vědět, kde jsme a co jsem viděla. A koneckonců to byl dobrý způsob, jak tuhle situaci nějak zklidnit a dostat pod kontrolu. Takže jsem jim pokud možno stručně vylíčila svůj náboženský zážitek, od Ježíšova vstání z mrtvých, až po Danielovo náhlé objevení v nejméně vhodné chvíli.

„Do toho hrobu jsem se nakonec vlastně nepodívala, jak si tak uvědomuji. Ale můžeme tam zajít a prohlédnout ho spolu. I když Ježíš tvrdil, že Grál v něm není," zakončila svoje líčení. Lucie zamyšleně kývla.

„Asi opravdu není," souhlasila. „Ještě je moc brzy, abychom na něj narazili. Ale jestli toužíte se tam podívat, tak můžeme."

Tu poslední větu směřovala jednoznačně na mě. Překvapeně jsem zamrkala.

„Proč jestli se tam toužím podívat já?" nechápala jsem. „Co vy třeba?"

„No já i Dan jsme ateisti, i když to u lovců duchů může znít docela divně. Každopádně boží hrob nás nijak nefascinuje. A vážně pochybuji, že by lákal Derka. Troufám si tvrdit, že ten zapomněl zvědavost v minulém životě. Jinak řečeno, pokud je to někdo nábožensky založený natolik, aby chtěl vidět tohle místo, musíte to být vy."

Už jsem se chystala namítnout, že jsem určitě větší ateista, než oni tři dohromady, ale zarazila jsem se. Pravdou sice bylo, že do kostela nechodím a pokud se modlím, tak jen k všeobecnému všehomíru, ale moje výchova v dětství byla přísně katolická a i když jsem se rozhodla nebýt aktivně věřící, nedokázala bych s úplně čistým svědomím prohlásit, že jsem doopravdy nevěřící. Každopádně biblické příběhy mě vždycky zajímaly, podobně jako různé mýty a legendy a vzato kolem a kolem, proč jsem se snažila původně do té hrobky vlézt, že?

Protože jsi zvědavá jak opice, ozvala se druhá Vivian škodolibě. Ignorovala jsem ji. Místo toho jsem se zaměřila na jiný, v danou chvíli mnohem zajímavější, aspekt Lucčina vysvětlení, který se naskýtal.

„To jako budeme poskakovat po místech, které by někdo z nás rád viděl?"

„Svým způsobem," kývla Lucie klidně. „Má to samozřejmě víc faktorů výběru, jedním z hlavních je třeba návaznost na Grál, ale jinak ano. Vnitřní impulz pátrajících osob má nezanedbatelný vliv. Chtěla byste vidět něco konkrétního?"

Kamelot, hučela druhá Vivian v mé hlavě. Nebo Avalon.

„Moje ložnice," ignorovala jsem její návrhy. „Nekoukejte na mě tak, myslím to vážně. Všechno to putování po legendách zní super, když vám to někdo vykládá, ale reálně jsme se zatím stačili dostat do křížku s nesmrtelnou čarodějkou a pak jsem málem skončila uprostřed hádky dvou božstev. A to jsme teprve vyrazili. Jestli to takhle půjde dál, ocitneme se brzy hluboko v pr... průšvihu jak hrom," hájila jsem své přání před zbytkem našeho společenstva.

„Asi vás zklamu, ale pokud neschováváte Svatý Grál pod postelí, tak vaše ložnice příští zastávka téměř určitě nebude," pokrčila rameny Lucie s pobaveným úšklebkem. „Můžete jen doufat, že nejsme příliš daleko. Každopádně bychom sebou měli hodit, protože už brzo se do soutěže přidají další hráči."

Chtěla jsem se zeptat jestli dokáže poznat, že je na cestě někdo další a vlastně na spoustu dalších věcí, ale než jsem stačila otevřít pusu, olivový háj zmizel v známém zavlnění, zvěstujícím, že se zase přesouváme.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro