„Něco je špatně" opravdu není prohlášení, jaké by člověk slyšel rád od osoby, na níž je závislý jeho návrat domů. Miluji legendy a ráda se jimi pokochám i na živo, ale uvíznout tady na neurčito bych opravdu nechtěla.

Oba muži výpravy po Lucčině oznámení zachovali bezvýrazné mlčení a na první pohled i dokonalý klid, ale já nebyla schopna ani jednoho. Zatraceně nesnáším situace, které neovládám a tahle konkrétní se navíc každou chvíli zhoršovala. Chvíli jsem se kousala do rtů, čekajíc jestli Lucie dodá nějaké další informace, ale když setrvale mlčela, zasněný pohled upřený kamsi do neurčita, prostě jsem to nevydržela.

„Jak špatně?" nadhodila jsem otázku a ze všech sil se při tom snažila neznít, že jsem na pokraji paniky. Což jsem popravdě byla, jenže panika by mi stejně k ničemu nepomohla, že?

„Něco mě blokuje. Cítím cestu, ale nejsem schopná se na ni dostat."

„A nemohl by to být někdo, kdo se chce dostat před nás?" nadhodila jsem s kapkou naděje.

Kdyby šlo o tuhle variantu, pravděpodobně by nás nechal jít, až by si byl svým náskokem jistý. Přece by neplýtval silami zbytečně, ne? Sice by to znamenalo, že máme s grálem utrum, ale čert vem grál, já chci domů.

„To určitě ne. Jednak je ještě brzy na takové pronásledovatele a jednak to co nás tu drží nepřišlo z venku, to poznám s jistotou. Patří to k tomuhle místu. Je to jeho součástí."

Součástí místa, součástí místa. Jako že, hmm...

„Dokážete říct, kde přesně v Brocéliande jsme?"

Tři pohledy se ke mně obrátily s intenzitou, která rozhodně nebyla příjemná.

„Proč?" položila Lucie otázku, která očividně zajímala všechny.

„Protože jedno takové ošemetné místo by tu podle legend bylo. Konkrétně Val San Retour, neboli Údolí bez návratu. Taková Morganina pastička, jestli víte o čem mluvím. Jak moc je pravděpodobné, že nás ta vaše věcička mrskla přímo doprostřed?"

„Jak moc je pravděpodobné, že se z obýváku uprostřed Prahy jednadvacátého století ocitneme uprostřed artušovských legend?" odpověděla mi Lucka řečnickou otázkou, zatímco její oči těkaly kolem. „Musím přiznat, že tyhle věcičky občas mají docela podlý smysl pro humor. Nebo ho má Regina."

„Madam sice občas projevuje sklony k podobným žertíkům, ale aktuálně pochybuji, že je to úmyslné," zavrtěl hlavou Derek. „Na druhou stranu, mám dost velkou důvěru v její schopnosti, abych věřil, že jsme tu neskončili omylem."

„Máš stejnou důvěru i v moje schopnosti?"

Lucie popošla bokem, zvědavě šťouchla do kmene jednoho ze stromů, pak zdvihla ze země hrst uschlého listí a nechala ho pomalu padat nazpátek na zem. Otázku položila jen tak mimochodem, jako by ji ani odpověď nezajímala. Spíš se zdálo, že přemýšlí nad něčím docela jiným.

„Jistě, slečno. Naprostou," odpověděl přesto Derek zcela vážně. „Vlastně jsem si skoro jist, že už víte, jak odsud ven."

Lucie jen pokrčila rameny a loudavým krokem se vrátila nazpátek k naší skupince.

„Vím je silné slovo, nicméně nápad bych měla. Budu ale potřebovat posilu."

Nebylo mi docela jasné, co tím myslí, ale netroufla jsem si ptát, abych nenarušila soustředění, do kterého vzápětí upadla. Mrkla jsem alespoň na zbylé dva společníky, jestli jsou stejně zmatení. Nebyli. Derek vypadal tam maximálně zvědavě a Dan... Dan měl podobně strnulý výraz jako jeho sestra. Posily, aha, jasně. Spojení mezi dvojčaty, umožňující přenos moci. Že mi to nešlo hned. Pokud to dobře chápu, pokusí se nás odsud dostat hrubou silou, prostě zkusí přebít Morganinu moc svojí.

Cítila jsem, jak svírám ruce v pěst v podvědomé touze Lucčinu snahu nějak podpořit, nicméně čas plynul a nedělo se nic. Nedokážu říct, jak dlouho jsme tam tak stáli, než se vzduch na okraji mýtiny konečně zavlnil, ale neocitli jsme se my jinde, jak jsem doufala. Místo toho se na místě objevila další osoba, děsivá a uhrančivá zároveň. Ani jsem se nemusela ptát, abych věděla, kdo nás právě poctil svojí přítomností.

„Malá čarodějka si myslí, že může vzdorovat mé moci," pronesla Morgana posměšně směrem Lucii. „Myslí si, že dokáže prorazit bariéru, budovanou věky jen pouhou silou."

Lucie zaostřila z dalekého neznáma na tmavovlasou čarodějku před námi a pozdvihla jeden koutek v náznaku úšklebku.

„Hlavně jsem si byla dost jistá, že když se do té tvojí bariéry opřu dostatečnou silou, přijdeš se podívat osobně. Což jsi přesně udělala."

„Ach, chytré, a co teď? Stejně jako jsem přišla, mohu kdykoliv zase odejít. To vy jste tu uvízli."

„Můžeš, ale neodejdeš. Protože pokud ano, znovu začnu útočit na své kouzlo. Opravdu si jsi tak moc jistá, že ho nedokážu prorazit? Zatím jsem použila jen zlomek síly, kterou jsem schopná vyvolat. Určitě tu kromě nás máš další vězně a jestli tvoji bariéru rozbiji, přijdeš o všechny, ať si tu zaslouží být nebo ne. Vážně to chceš riskovat? Nebo radši prostě necháš jít nás a už o tom nebudeme mluvit?"

Znělo tak chladně a sebejistě. Jak se zdálo, užívání magie opravdu lidi mění. Nebo je to nutnost dělat druhé svědomí svému bratrovi, co ji nutí čas od času přecházet do tohohle vypočítavého chladu? Co mě ale v tuhle chvíli zajímalo nejvíc, bylo, jestli blufuje, nebo vážně věří, že dokáže překonat magii někoho, s kým měl problémy i Merlin. Stejnou otázku si zjevně kladla i Morgana, podle dlouhého, podmračeného pohledu, který jí věnovala.

„Cítím z tebe větší moc, než bych čekala," přiznala po chvilce neochotně. „Což ovšem nutně neznamená, že jsi mocnější než já. Opravdu chceš pokoušet svoje štěstí v souboji?"

„Chceš ho pokoušet ty? Protože mě nic jiného nezbývá, víš. Nehodlám tu ztvrdnou, dokud mám jinou možnost, jakkoliv malou."

Morgana se pustila na pomalou obchůzku mýtiny, ale po pár krocích se zastavila a znovu se obrátila na Lucii.

„Dobrá, malá tvrdohlavá čarodějko. Líbíš se mi i se svým odhodláním. Připomínáš mi mě samou, když jsem ještě byla malá. Můžeš jít a klidně si s sebou vezmi i svou, vyplašenou společnici, co se tak usilovně snaží na mě nezírat. Ale muži jsou moji. Pro ně tohle místo bylo postaveno."

Polkla jsem námitku, že se o nic nesnažím a raději jsem sklopila oči k zemi, aby si to ještě nerozmyslela s propouštění. Tedy sklopila, asi tak na celou jednu vteřinu, než mi došlo, co řekla na tu část o mužích.

„Tak to ne," vzepřela jsem se, než mi došlo co dělám. „Tohle místo jsi udělala pro muže nevěrné, ne pro všechny."

Pod palčivým Morganiným pohledem jsem okamžitě zase zmlkla a raději se schovala za Lucii. Co mě to sakra napadlo, hádat se s někým, kdo mě může na místě přečarovat, já nevím, na muchomůrku? Ale stejně to ve mně vřelo. Všechny pověsti říkají, že tady Morgana lape nevěrníky, tak co si brousí zuby na nás?

„Ty jsi ale drzá osůbka," zapředla Morgana zle a já se za Lucčinými zády ještě o kousek přikrčila. Ještě že je ta holka tak vysoka, jen kdyby byla ještě o kousek širší, za její atletickou postavou se moje špeky, co jsem si stačila vypěstovat sedavým životem dobře živené lékařky, neschovají.

„Já bych spíš řekla upřímná," zastala se mě Lucie. „Navíc má pravdu. Z jakého práva si činíš nárok na naše společníky?"

„Jsou to muži. Žádný muž není stoprocentně věrný. Stačí, abys mu nabídla dostatečnou příležitost. Nevěříš? Tak se dobře dívej."

Opatrně jsem vyhlédla z poza Lucčiných zad, abych zjistila, na co že se to má dívat a málem mi zaskočilo. Morgana se široce usmívala a kolem ní se doslova chvěl vzduch přitažlivostí. I já jsem to cítila a to rozhodně nejsem na holky. Co to musí udělat s chlapem, navíc s chlapem, jehož smysly jsou několikanásobně zbystřené tou zatracenou změnou jsem si netroufala odhadovat. Skoro jsem se divila, že po ní ještě neskočili. Rychlým pohledem jsem je zkontrolovala.

Dan zavrtával pohled do země a těžce dýchal, ale jinak vypadal spíš, že ho bolí zuby, než že by s ním zmítala neodolatelná touha. Možná za to mohla i Lucčina ruka, jemně položená na jeho zápěstí. Zato Derek se tvářil vyloženě mlsně. Morgana si toho zjevně všimla a vítězně k němu mávla rukou.

„Vidíš? Stačí nabídnout příležitost a zapomenou na věrnost, na sliby, na celý svět. Stačí mi kývnout, a půjde za mnou jako pejsek."

„Nevsázel bych se."

Derek naklonil hlavu ke straně a dál Morganu doslova svlékal pohledem, ale z místa se nehnul a jeho hlas zněl spíš pobaveně, než roztouženě.

„Nevsázel bych se," zopakoval. „Tak moc mě zase neberete, krásná čarodějko. Pokud naše velitelka vydá rozkaz k odchodu, poslechnu ji bez váhání. Nicméně, pokud tu ještě nějakou dobu zůstaneme, klidně si nechám říct. Abyste rozuměla, s mou podstatou je příliš nebezpečné si začínat s lidskými ženami. Jsou jaksi příliš křehké. Tady náš mladý přítel by mohl vyprávět, jaké mu to dělá starosti, ale on po vás nepůjde. Na to má svou malou zrzku až moc rád, i když věřím, že by pochopila, kdyby jednorázově podlehl čistě sexuální touze. Na druhou stranu já nejsem aktuálně vázán k žádné ženě, rozhodně ne tímhle intimním způsobem, takže nemám důvod odmítnout."

„Marná snaha, Morgano, nehraješ fér a stejně prohráváš," přisadila si Lucie s netajenou škodolibostí. „Být tebou, nepokouším štěstí ani v magickém souboji, kdo ví, jak bys nakonec dopadla. Anebo víš co? Zkus to, prosím. Myslím, že by se našlo pár lidí, kteří se výjimečně pobaví, až jim budu vyprávět, jak jsem s tebou vymetla tvoje vlastní údolí."

Morgana vypadala, že jí za chvíli začnou šlehat z uší plameny a kdyby dokázala vraždit pohledem, jsme na místě mrtví.

I když zpět, opravila jsem se v duchu, vraždit pohledem dost možná umí. Nebo něco hodně podobného. Co ji ale v tom případě drží zpátky? Že by se opravdu bála změřit síly s Lucií? A co když ji naštvou tak, že na to přestane brát ohledy?

Než jsem dokázala domyslet, svět kolem nás se zavlnil a přepnul obraz z listnatého, středoevropského lesa do svěžího olivového háje. Lucie pustila Danovo zápěstí.

„Ta ženská má sakra vůli,na to že je jenom legenda," vydechla vyčerpaně