Oči jsem otevírala opravdu hodně opatrně, protože kde se tak člověk může ocitnout po tom šíleném kaleidoskopu, který kolem nás lítal během zaměřování, že? Jak se ukázalo, stáli jsme na docela obyčejné mýtině, uprostřed docela obyčejného lesa. Alespoň na první pohled to tak vypadalo. Rozhlédla jsem se kolem sebe.

Lucie už seděla uvelebená opodál a cosi lovila z kapsiček svojí taktické vesty. Co, to jsem neviděla, protože ke mně byla otočená zády. Dan se opíral o strom kousek od ní, ruce založené na hrudi, ve tváři neproniknutelný výraz. Očima těkal s nepolevující pozorností kolem, ale jinak vypadal docela uvolněně. Stejně jako Derek, který se ani nesnažil pozorovat okolí. Místo toho zíral na mě, s takovým zájmem, až mi to bylo nepříjemné.

„Co je? Roste mi druhá hlava?"

„Vůbec ne, máte pořád tu jednu, co jste se s ní narodila," zazubil se překvapivě vesele. „Jen mě zajímalo, jestli vás po tom přesunu neklepne."

„Abych neklepla já tebe," zamumlala jsem si pod nos. Ta poznámka byla určená čistě pro mě, ale to jsem zapomněla, jak dobrý sluch Derek má.

„Klidně si poslužte," nabídl mi úslužně větev, která se příhodně válela kousek od nás. „Napětí je potřeba ventilovat, jinak může způsobit vleklé psychické problémy. To byste jako lékařka měla vědět."

Sebrala jsem mu klacek a zahodila ho stranou. Stejně bych ho o něj akorát zlomila. Na to, aby si té rány vůbec všiml bych musela mít něco mnohem pevnějšího.

„Takže tady někde je grál?" přejela jsem mýtinu pohledem. „Čekala jsem něco mnohem... já nevím... Vznešenějšího? Působivějšího?"

„Ještě se můžete dočkat," hodila Lucie přes rameno. „Tohle místo je jen první zastávka. Ke grálu nás čeká ještě docela dlouhá cesta."

„Aha, jasně. Já myslela, že když už nás ten váš amulet tak zaměřuje, že nás hodí ozvou na místo určení."

„To bohužel nejde. Projít až ke grálu vyžaduje docela velký magický výdaj. Na to je Reginin kámen příliš malý. Tolik moci najednou nepojme. Musíme to brát krok po kroku a po každém kroku počkat, až se znovu nabije. Navíc, ke grálu vždycky vede dlouhá cesta, to je tak nějak v podmínkách."

„Takže ti ostatní, ti co musejí čekat, až se cesta otevře docela,pak taky nemůžou skočit rovnou ke grálu?"

„O nic víc než my. To, že se cesta otevře jenom znamená, že na ni dokáží vstoupit. Projít ji budou muset úplně stejně jako my. Ale teď mě prosím omluvte, musím se tu na něco soustředit. Užijte si zatím přírodu nebo tak něco."

Přírodu, hmm, no přírodu bych si užít mohla. Nedostala jsem se do lesa, ani nepamatuju. Dřív jsem strašně ráda chodila na houby, ale časem tahle záliba zapadla pod prací. Jestlipak tady rostou houby? Zkusmo jsem strčila špičkou nohy do podrostu. Obklopovaly nás různé listnáče a půda byla docela vlhká. Nějaký ten hříbek, nebo křemenáč by se najít mohl. A že by se tu proháněly davy houbařů, kteří by les vysbírali přede mnou asi zrovna nehrozilo.

„Kde to vlastně jsme?" napadlo mě.

„V severozápadní Francii? I když, některé legendy tvrdí, že Brocéliande je v Británii. Podle počasí bych tedy tipoval spíš tu Francii, ale zase kdo ví, jaké počasí panovalo v Británii za krále Artuše, že? Ono je to vlastně asi stejně jedno, vzhledem k tomu, že nejsme tak docela v běžné realitě."

Zájem o hledání hub zmizel, jak pára nad hrncem. Brocéliande? Kouzelný les z Artušovských legend? Podezíravě jsem si Derka změřila pohledem, jestli si ze mě nedělá legraci. Rozhodně nepředváděl obvyklou přísnou korektnost, kterou používal při jednání s lidmi normálně. Vlastně se choval nečekaně uvolněně. Už ta rýpavá poznámka na začátku byla v jeho případě neobvykle otevřeně provokativní, o časti s podáním větve ani nemluvím. Teď se dokonce usadil pod nedalekým stromem a jedním ze svých vrhacích nožů si vyřezával ze spadlého kusu kůry – světe div se – lodičku.

„Jste v pořádku?" nedalo mi to. Derek zdvihl hlavu od své zábavy a zatvářil se překvapeně.

„Nevypadám? Nechcete se taky posadit? Řekl bych, že tu chvíli zůstaneme, aby vás pak zbytečně nebolely nohy."

Pokrčila jsem rameny a usadila se kousek od něj na zbytek padlého kmene.

„Nevím, jestli vypadáte v nepořádku, ale rozhodně se chováte jinak," vysvětlila jsem svůj dotaz. „Uvolněněji? Otevřeněji? Normálně si udržujete dost neprostupnou fasádu, víte?"

„A co vás vede k názoru, že tohle není jen jiná verze fasády? Vhodný obličej pro vhodnou příležitost. Zkoušela jste to někdy?"

„Mockrát, ale nemám dost velké sebeovládání, abych ho dokázala udržet. Máte vůbec představu, kolikrát jsem třeba úplně nesmyslně vybuchla? Vždycky si pak připadám jako naprostý pitomec."

„To se docela máte."

Překvapeně jsem se na Derka otočila. Pořád se zabýval opižláváním kousku kůry a hlavu měl skloněnou, takže jsem mu do obličeje neviděla, ale ten záchvěv únavy v jeho hlase jsem si přece nemohla jen tak vymyslet. Pak mě to trklo, kdyby někdy vybuchl on, nejspíš by to skončilo v lepším případě zdemolovaným okolím, v tom horším ztrátami na životech.

„Můžu se na něco zeptat?"

„Právě jste se zeptala."

„No tak, víte že tak jsem to nemyslela."

„Vím? Ale dobrá, ptejte se."

„Jaké to je? Ta změna myslím. Pocitově. Lékařské záznamy mám načtené. Jak se člověk cítí, když se najednou jeho tělo tímhle způsobem změní."

„Už je to dlouho. Moc se nepamatuju."

„To vám nevěřím. Máte výtečnou paměť."

Derek na okamžik přestal vyřezávat, ale pohled nezdvihl.

„A když vám řeknu, že si to nechci pamatovat?" zeptal se po chvíli ticha.

„Tomu už bych věřila. Jestli vážně nechcete, nutit vás nebudu."

Derek kývl a vrátil se nazpátek ke své tvůrčí činnosti. Nebylo těžké si z toho odvodit, že nechce. Už jsem chystala zvednout a nechat ho jeho zábavě, když se znovu ozval.

„Představte si, že celý život máte na sobě těžký ochranný oděv a všechny vůně, obrazy, zvuky, doteky, všechno tohle k vám dorazí tlumené touhle věcí. A pak vám ho najednou někdo sundá."

„To musí být úžasné."

„Ne, vlastně není. Najednou vás zahlcují vjemy, které neumíte vyhodnotit. Možná by vás zajímalo, že minimálně polovina těch, kteří to zkusili, regulérně zešíleli. Proč myslíte, že je změněných tak málo? Pokusy o sebevraždu nejsou v přechodové fázi nic neobvyklého. Mimochodem smrtelné nehody kontrolních pracovníků, kteří si nedali dost pozor také ne."

Mluvil naprosto vážně a já cítila, jak mi po zádech přebíhá mráz.

„Nechal jste nás s Danem samotné, když se měl probrat," vypadlo ze mě.

Tahle vzpomínka mě dodneška občas budila ze spaní. Před pár lety Dana potrhal upír, který utekl právě naší organizaci. Nebo ho možná nechali utéct schválně, aby měli důvod se spojit s pražskými lovci. Tím jsem si nebyla tak docela jistá a vlastně jsem si ani jistá být nechtěla. Každopádně ho tenkrát dovezli do mé péče, protože jsme měli v držení sérum, které mohlo zastavit jeho proměnu v dalšího krvesaje. A také zastavilo, bohužel celá ta léčba nastartovala díky jisté přídavné složce Danovu proměnu v něco jiného. Nadlidsky silného a rychlého tvora, schopného holou rukou prorazit kapotu auta. Mimo jiné. Nádhera? Neřekla bych. Po dnešní promluvě s Derkem ještě míň, než dřív.

Cítila bych se mnohem lépe, kdyby ta složka byla při léčbě nezbytně nutná, ale jsem si skoro jistá, že nebyla. Skoro. Ani mě to nenechali zkusit, ale přiznejme si, že jsem se tenkrát nepokoušela hádat. Jsem srab, který sám sebe přesvědčil, že je to takhle lepší. První chvíle, kdy jsem toho začala litovat, nastala, když bylo rozhodnuto o Danově probuzení z umělého spánku, ve kterém jsme ho do té doby drželi. Derek s dalšími lovci v té době naháněl toho zatraceného upíra a já ve vile zůstala sama jen s Lucií.

Mělo to být bezpečné. Koneckonců, místnost, ve které Dan byl, měla pancéřové dveře, schopné odolat střele z pancerfaustu. Dan je prostě vyrval z pantů. Naštěstí to nakonec byla jediná věc která došla úhony – dodneška si nejsem jistá, jestli čirou náhodou, nebo díky uklidňujícímu vlivu jeho sestry. Přesto mi i teď, po několika letech od události, vyrazil na zádech ledový pot při představě, že by třeba zpanikařil. Derkovi ovšem zřejmě nikoliv, protože ani nezdvihl hlavu od své zábavy.

„Ano, omlouvám se. Neměl jsem. Na svou omluvu můžu říct, že hlavní nápor změny obvykle nastává až po několika dnech. Ihned po probuzení neměl být schopen toho, co předvedl."

„Ale byl."

„Chyba výpočtů."

Stiskla jsem rty. Tohle nemělo cenu. Kdyby Danovi přeskočilo a rozhodl se z Komořanské vily udělat kůlničku na dříví a z jeho obyvatel sekanou, měl by alespoň výčitky svědomí?

„Uklidní vás, že měl. Trochu. V mezích vlastních emočních schopností."

„To mi čtete myšlenky?" nadskočila jsem překvapeně.

„Ne, ani nemusím. Stačí se podívat, jak se tváříte. Podívejte, Vivian, fyzická změna je velká, ale nekončí to s ní. Pokud má změněná osoba být schopna relativně normálně existovat v běžném světě, musí se změnit i psychicky. Jednou z obvyklých změn je jisté sociální ochladnutí. Stručně řečeno, nemůžeme si dovolit emoční výkyvy, nemáme-li být nebezpeční pro svoje okolí. Není to jednoduché, ale když trénujete, dá se to zvládnout."

To vysvětlovalo, proč se většinu času chová jako sarkastická ledová panna. Najednou mi ho přišlo vlastně líto.

„Nenamáhejte se. Šel jsem do toho dobrovolně. A už jsem si docela zvykl. Navíc při práci pro madam Reginu se občas dostanu do míst, kde se zas tak moc kontrolovat nemusím. Jako třeba tady. Tenhle svět není tak docela reálný, takže se nemusím bát, že ho rozbiju. Navíc kdyby mě popadl amok, je tu Daniel s Lucií, ti by mě v případě potřeby dokázali zkrotit celkem rychle."

Unaveně jsem zavrtěla hlavou. To jsem vážně tak čitelná? A co se krocení týče, nějak z výčtu přítomných vynechal mě. Napadlo mě, že bych si měla alespoň ostentativně odsednou, abych mu dala najevo, že tu jsem taky, ale při tom jsem si uvědomila, že se mi nechce. Nebála jsem se, že by šel po mně. Nevím proč, ale prostě jsem si někde uvnitř byla jistá, že i kdyby mu teď a tady přeskočilo, mě se ani nedotkne. Místo odsedání jsem utrhla stéblo trávy, rostoucí vedle mojí nohy a pokusila se z něj umotat prstýnek jako malá holka, zatímco jsem nechávala hlavu, aby si přebrala nové informace.

„A co Dan?" napadlo mě po chvilce. „Dan zatím není zdaleka tak...," spolkla jsem ledový a zapátrala po jemnějším opisu. „Vyrovnaný jako vy. Chci říct, zatím se projevuje emočně relativně normálně. Přitom je mladší. Myslí změněný dřív. A nestál o to, takže nemá moc velký důvod se s tím snažit vyrovnat."

„Dan má Lucii. Ta zatím působí jako přirozený ventil. Jestli to bude do budoucna stačit, těžko říct, ale prozatím ho drží nad vodou docela dobře. Vlastně víc, než docela, abych pravdu řekl."

Nevím, jestli chtěl Derek pokračovat, ale přerušila nás Lucie, která se konečně zdvihla od vlastního kutění a vyrazila naším směrem.

„Módní doplněk," mrkla na mě, když došla až k nám a upustila mi do klína splétaný kožený náramek, ozdobený několika hlazenými kameny. Stejný hodila Derkovi, který ho obratně zachytil a bez váhání si ho nasadil. Poslušně jsem následovala jeho příkladu a při tom si všimla, že i Lucie jeden má. Vlastně i Dan. Kdy si ho asi nasadili? I když, víceméně kdykoliv během mojí rozpravy s Derkem. Zas tak moc jsem je nesledovala.

„K čemu to je?" zajímala jsem se raději.

„Univerzální překladatel a maskovací kouzlo. Nemám ponětí, kam se všude dostaneme a koho tam můžeme potkat. Tohle se postará, že se domluvíme a budeme vypadat pro dané místo vhodně."

Pátravě jsem přejela pohledem sebe i svoje společníky.

„Žádnou změnu nevidím."

„Jistě, že ne. Je to jen iluze a navíc je určená pro ostatní, ne pro nás. Na vás má navíc ještě jiný účinek. Dočasně potlačí takové pocity, jako hlad, žízeň nebo vyčerpání."

„Nádhera, to chci domů."

„Doma by to nefungovalo. Není tam dost volné magie. Jinak to dávno prodávám třeba jako přírodní léčbu obezity. To bych byla sakra v balíku," zasmála se Lucie. „Ale konec odpočinku, čas zamířit dál."

Shromáždili jsme se do jednoho hloučku, připravení na další přesun. Cítila jsem trošku zklamání, že jsem to tu nakonec neprozkoumala víc a hodně napjatou zvědavost, kam se asi posuneme teď. Jenže čas plynul a nedělo se nic a já pocítila záchvěv nervozity.

Možná to má trvat dlouho, uklidňovala jsem se. Možná musí Lucie cestu nějak připravit, než nás na ni strčí.

Něco je špatně," ozvala se v tu chvíli Lucie. Mluvila klidně, ale záchvěv napětí v jejím hlase nešlo přeslechnout.