Jedna věc je slíbit někomu, kdo vypadá, že se za chvíli sesype, že se pokusíte najít Grál, ale jak Lucku přesvědčit, že to opravdu zkouším? Zavzpomínala jsem na všechny naše předchozí skoky a hledala něco, čeho se chytit. Našla jsem jedinou věc – pokaždé se Lucie nějakou dobu tvářila velice soustředěně a tak trochu nepřítomně. To bych mohla dát.

Pokusila jsem se nasadit výraz hlubokého soustředění, ale hrozně mě rušila mrtvola stopaře, ležící kousek od nás. Postavila jsem se k ní zády, ale nebylo to k ničemu. Já prostě věděla, že tam leží. A nejen to, s neúprosnou vytrvalostí se mi vracela vzpomínka na nůž, nořící se do jeho útrob. A nijak nepomáhalo, že jsem to vlastně ani neviděla. Bujná fantazie je zatracené prokletí.

Buď jak buď, nejen že jsem se nedokázala soustředit, nedokázala jsem ani nasadit výraz, který by soustředění předstíral. Obrátila jsem se na Lucii, abych jí pokud možno jemně sdělila, že jako hledač Grálu jsem k ničemu a zastihla ji zrovna v okamžiku, kdy zastrkovala lahvičku s tím svým magenergy drinkem nazpátek do kapsy. Když si všimla, že se koukám, jen pokrčila rameny, jako by říkala „A co mám jako dělat? Vy to zjevně nedáte, takže holt budu muset zase já."

Měla pravdu. Nedám to. Jak bych asi tak mohla dokázat něco jiného, než tu stát a civět do blba? Zoufale jsem zavřela oči, jako by to mohlo nějak situaci změnit. Jako malé dítě. Když něco nevidím, tak to neexistuje. Hloupé, ale já to prostě nechtěla vidět. Nechtěla jsem to řešit. Nechtěla jsem nic jiného, než být zpátky doma, ve své ložnici. Chtěla jsem – ne, zoufale jsem si přála – otevřít oči a zjistit, že tohle celé byla jenom šílená noční můra. Že se Lucie nesnaží zabít nějakým dryjákem jen proto, aby našla jeden pitomý magický artefakt. Že se Daniel nemění v upíra a pokud možno, že se nemusí bát obejmout svoji přítelkyni, aby jí náhodou neublížil. Že Derek neumírá na otravu, kterou možná nedokážeme zastavit. Jo, já vím, že mi už roky leze krkem a párkrát jsem si tiše přála, aby zmizel v propadlišti dějin, ale kdybych měla být k sobě opravdu upřímná, už jsem si na něj svým způsobem zvykla. Nejspíš by mi nakonec ty jeho kecy i chyběly.

Vyslovovala jsem v duchu ta přání jedno po druhém, jako tichou modlitbu. Jako mantru, pořád dokola. Plus ještě jedno, aby ten zatracený stopař nebyl mrtvý. Možná si to zasloužil, možná jsem jeho zabitím opravdu zachránila kdo ví kolik lidí, ale prostě jsem se nedokázala smířit s tím, že jsem vzala život, jakkoliv byl jeho nositel sadistický hajlz.

„Grál," zašeptala jsem sama pro sebe. „Musím najít ten zatracený Grál."

Ale kde? Kde může sakra být? Hlavou mi letěly všechny legendy, které jsem kdy četla, všechno, co jsem o něm kdy slyšela. Kristův pohár, Dagdův kotel, mísa z paláce krále rybáře, dokonce i ženské lůno prý mohlo být jeho předobrazem. Pokud má v sobě každá z těch legend alespoň střípek pravdy, může ta zatracená věc být kdekoliv. Klidně i tady. Nebo taky nikde. Může se stát, že tu budeme skákat dokola jak bleší cirkus do nekonečna a ani o něj neškrtneme?

Cítila jsem, jak se mi začíná z toho všeho točit hlava a raději jsem oči zase otevřela, abych sebou náhodou nesekla. Pak jsem zavřela. Otevřela, zavřela, několikrát zamrkala a nakonec jsem se chvíli zoufale rozhlédla kolem sebe v naději, že mě prostě klame zrak. Bohužel zřejmě neklamal.

Objala mě chladná hrůza. Ne snad proto, že by mé okolí bylo nějak děsivé. Spíš naopak, bylo přímo utěšené. Pod nohama jsem měla měkký svěží trávník, protkaný drobnými květy všech barev. Kolem mě bíle a růžově kvetly ovocné stromy, snad jabloně, alespoň podle tvaru listů a přímo přede mnou z malé skalky prýštil pramínek křišťálově čisté vody a veselým šploucháním dopadal do malé, kameny roubené studánky.

Ráj na zemi, dalo by se říct, jenže mě tu něco zásadního chybělo. Nebo spíš někdo. Po Lucce nebylo kolem ani vidu ani slechu.

„Lucie!?" zkusila jsem. „Lucie!!"

Kromě tichého šumění větru v korunách stromů se v odpověď na moje volání neozvalo vůbec nic. Ať už jsem se dostala kamkoliv, dostala jsem se sem sama. Cítila jsem, jak se do mě dává zima, navzdory teplým paprskům slunce, pronikající mezi listy. Objala jsem se rukama a soustředila se na pravidelný dech. Poslední, co jsem teď potřebovala, bylo se sesypat, nebo dostat hysterický záchvat. Dostala jsem se sem, dokážu se dostat i nazpátek. Musela jsem tomu věřit. Musela, jinak bych se nejspíš doopravdy zhroutila. Už tak jsem balancovala na hraně příčetnosti.

„Co tě přivádí na půdu Avalonu?"

Prudce jsem se otočila za hlasem. Nevím kdy a jak se sem dostala, ale za mnou stála štíhlá žena, oděná v prostém bílém rouchu a dlouhých havraních vlasech. Vím, že to zní skoro básnicky a přísahám, že normálně by mě ani nenapadlo někoho popsat takhle šíleně, ale při pohledu na ni se mi ta slova samy vylíhla v hlavě.

„Co prosím?" vyhrkla jsem inteligentně.

„Co tě přivádí na půdu Avalonu, poutnice ze snů?"

Avalon? Na konci tunelu se objevilo světélko a já jen doufala, že to není protijedoucí vlak.

„Já hledám Grál. Svatý grál. Víte co myslím?"

Zatímco jsem zmateně vysvětlovala co tu vlastně dělám, těkala jsem očima po okolí v bláznivé naději, že na mě vytoužený artefakt odněkud vyskočí.

„Grál pravíš? A proč toužíš po takové věci?"

Žena mě propalovala pohledem očí tak temných, že duhovka splývala s pupilou. V životě jsem neviděla tak černé oči. Jako by ani neodrážely světlo, jako propast, do které se člověk může snadno propadnout, pokud si nedá pozor. Z pohledu do nich mi naskakovala husí kůže. Ostatně ani jejich nositelka jako taková nepůsobila zrovna uklidňujícím dojmem. Ač měla postavu na první pohled drobnou až křehkou, vyvolávala ve mně spíš pocit, že bych si měla dát zatracený pozor co řeknu nebo udělám, pokud se mi moje vnitřní orgány líbí tam, kde jsou. A za normálních okolností bych si ten pozor nejspíš i dávala, ale byla jsem po všem tom cestování, kličkování mezi magií a realitou a boji o život tak unavená, že jsem nedokázala schrastit dost vůle na diplomatické chování.

„Protože chci domů," odpověděla jsem jí stručně a pravdivě. „Chci být zpátky ve své ložnici a chci aby zase bylo všechno v pořádku. Lucie, Dan, Derek a dokonce i ten zatracený Stopař."

Žena zamyšleně naklonila hlavu na stranu. Nejspíš přemýšlela, jestli mi náhodou nepřeskočilo. Jasně, ona těžko mohla tušit, čím jsem si během posledních hodin prošla. Pro ni jsem poutnice ze snů, ať už to u všech ďasů znamená cokoliv. Mohla jsem se pokusit vysvětlit jí podrobnosti, ale nějak jsem neměla náladu, tak jsem tam jen tak stála a čekala, až si moji odpověď přebere. Nakonec jí to ani netrvalo moc dlouho.

„To je všechno, co chceš? Grál ti může dát doslova cokoliv. Moc, bohatství, slávu, co jen budeš přát."

„Fajn, já si přeju, aby už tahle noční můra skončila," odsekla jsem. Únava mě začínala dohánět a já měla co dělat, abych se udržela na nohou a na nějaké dohady jsem neměla nejmenší náladu. „Jsem utahaná, žíznivá a mám dost všech mocichtivých šílenců, ochotných pro trochu vlivu zabíjet na potkání. Jestli tu zatracenou relikvii máte, tak mi to řekněte, na nějaké slovní hrátky nemám vážně chuť."

Žena se po mé odpovědi lehce usmála.

„Je mi líto, ale já nejsem držitelkou Grálu. Jsem pouhou strážkyní pramene. Jediné, co ti mohu nabídnout je trocha vody. Nechceš se napít?" pokynula směrem ke studánce. „Čerstvá voda ti jistě uleví od mnohých strastí."

Bezmyšlenkovitě jsem pohledem následovala její gesto a poprvé jsem si všimla, že v prohlubni kamene leží hliněná miska s ouškem. Měla skoro stejnou barvu, jako kámen na němž stála, takže ani nebylo divu, že jsem ji přehlédla. Ostatně jsem beztak neměla žízeň, tudíž ani důvod po něčem takovém pátrat.

Ve chvíli, kdy jsem došla k téhle myšlence mi došlo, že to vlastně není pravda. Měla jsem žízeň. Měla jsem zatracenou žízeň, takovou, že bych snad dokázala vypít celý ten pramen. To se ale nemělo stát, ne? Kvůli tomu nám Lucie dělala ty zatracené náramky.

Mrkla jsem na zápěstí, abych se ujistila, že ho stále mám a zjistila, že Lucie není to jediné, co jsem při posledním přesunu ztratila. Tím se ovšem vysvětlovala jak rostoucí únava, tak žízeň. No dobrá, čas se vyspat asi nemám, ale žízeň koneckonců zahnat můžu, když už mi to nabízí sama strážkyně. Vzala jsem misku z prohlubně, nechala ji naplnit a zhluboka se napila.

Voda byla tak studená, že mohla klidně ze skály padat v krystalcích ledu. Mozek se mi z toho chladu na okamžik zastavil a vidění se rozmlžilo. Když jsem znovu dokázala zaostřit vidění, nebylo po strážkyni pramene ani vidu. A nezmizela jen ona. Zmizel i pramen samotný a tráva a stromy a vlastně celý Avalon.

Kolem mě panovalo šero, ze kterého jsem jen postupně vylupovala detaily. Tisíckrát známé detaily mojí vlastní ložnice, osvětlené jen slabým světlem pouličního osvětlení. Toužila jsem, aby to byla pravda, ale zároveň jsem se bála, že je to jenom halucinace, kterou mi podstrkuje moje vyčerpané tělo, abych mu už dala pokoj.

Dokázala bych věřit, že jsem se nějakým zázrakem ocitla ve své ložnici v Komořanech. Po tom, kudy všudy jsem dneska prošla úplně klidně. Dokázala bych i uvěřit, že se tam se mnou ocitli i zbylí členové naší šílené výpravy, i když kde jsme shrábli Derka s Danem, když jsem je jednou nechali za sebou byla zapeklitá otázka. Ale že s sebou potáhneme i stopařovu mrtvolu. Ani náhodou. A i kdyby, rozhodně nejsem ochotná věřit, že se ta mrtvola zdvihne ze země a vytáhne ze sebe nůž, jako by se nechumelilo. To tedy ani náhodou.

„Ty čubko!"

Stopař přestal zkoumat díru v mikině, ve které ještě před chvilkou vězela vražedná zbraň a vrhl se na mě, s mou vlastní dýkou v ruce. Z nějakého důvodu mi přišlo, že se pohybuje strašně pomalu. Nepřirozeně pomalu. I když, kde je psáno, jak rychle se mají pohybovat halucinace? Pak se na popředí mého zájmu prodrala myšlenka, že je určitá malá možnost, že jde o skutečnost a v tom případě by bylo dobré tu nestát jak idiot a nečekat, až mi oplatí mou nedávnou laskavost.

Ve stejnou chvíli, kdy se tahle myšlenka konečně dovolala mojí pozornosti, mi výhled na útočníka z části zastínila Danova záda a pak už události nabraly příliš velkou rychlost, než abych je dokázala sledovat. Když jsem konečně jakž takž zorientovala v situaci, svíjel se stopař na zemi, a vypadal že neví, jestli si má svírat rozkrok nebo nos a mezi prsty ruky, která zakrývala obličej mu vytékala krev. Dan stál nad ním a masíroval si pěst.

„Ehm, Dane, mohl byste ho nezabít?" ozvala jsem se spěšně, když mi došlo, jak daleko by mohly Dana dovést jeho ochranitelské instinkty. „Prosím, vážně nechci mít v ložnici mrtvolu. Na druhou stranu, nemám nic proti tomu, abyste mu něco zlomil," dodala jsem, nebo spíš dodala ta moje část, které obvykle říkám druhá Vivian.

„Myslím, že už mu Daniel zlomil nos, pokud mohu soudit podle reakce. Ačkoliv mě překvapuje, že mu ho tím úderem nezarazil do mozku. Musel se opravdu hodně krotit. Každopádně..."

Derek se sklonil k ležícímu muži a sjel mu prsty po krku. Tělo pod jeho rukou zvláčnělo.

„Derku!"

„Klid doktorko, ctím vaši žádost," ušklíbl se Derek a přejel pohledem okolí. „Jak se zdá, tak se vám konečně splnilo vaše přání na návrat."

„Zdá se," připustila jsem. Pomalu mi začínalo docházet, že tohle nejspíš opravdu není halucinace. V tom případě tu ale byla jiná otázka. „Jak? Chci říct, podle Lucie musí být nejprve nalezen Grál, abychom se mohli vrátit, takže -"

„Takže je zřejmé, že Grál byl nalezen."

Lucie, která se právě pohodlně uvelebila v mém oblíbeném relaxačním fatboyi – aniž by se zeptala, podotýkám – na mě vesele mrkla a své oznámení doplnila širokým zívnutím.

„No dobře, ale kdo ho našel? Já určitě ne. Vím, že jsem vám slibovala, že to zkusím, ale upřímně, nebyla jsem s to udržet jedinou myšlenku, kromě zoufalého přání, aby už to šílenství skončilo a všechno bylo nazpátek v pořádku a místo u Grálu jsem skončila na Avalu s děsivou strážkyní pramene a..."

Zarazila jsem se a pohledem sjela ke svým dlaním, které ještě před okamžikem svíraly hlinenou misku s vodou Avalonu. Jak vlastně vypadá takový Grál? Obvykle se zobrazuje jako zdobený pohár, ale rozhodně to není jediná možnost a pokud mohu soudit z toho, co jsem o něm během let četla či slyšela, nikdo doopravdy neví, jak by měl vypadat.

„Těší mě, že jste mě přes netajené antipatie k mé maličkosti, zahrnula do definice v pořádku," přerušil mé úvahy Derek, zbavuje se obvazu, kterým jsem ho opatřila. Obvaz byl zamazaný od krve, ale rameno pod ním na sobě mělo jen pár slabých jizev. Jasné potvrzení toho, že jed je pryč a tělo se tedy může napřít do léčby méně ohrožujících poškození. Jata náhlým záchvatem jasnovidnosti jsem se obrátila na Dana.

„Jak moc se spletu, když řeknu, že jste se nijak nekrotil, když jste teď šel po stopařovi?"

Daniel neodpovídal. Jen tam tak stál, pohled upřený na ruku, kterou si ještě před chvílí masíroval.

„Dane?"

„Nesnažil," zamumlal zamyšleně. Pak zdvihl hlavu a upřel na mě pohled naplněný nadějí. „Chcete říct, že...?"

„Slibovala jsem vám, že na něco přijdu... Heh. Okamžitě mě pusťte. Pořád máte zatracenou sílu, chlape."

Daniel poslušně uvolnil obětí, do kterého mě sevřel a vrazil mi pusu na čelo.

„Jste úžasná, zlatá a máte u mě, co budete chtít," vyhrkl. Pak ještě hodil přes rameno „Ne abys šmírovala, ségra." a byl pryč. Tak rychle, že jen doširoka zívající dveře místnosti dávaly tušit, že se neteleportoval. To a pak hlasité zaklení někde z přízemku, následované prudkou ranou.

„Asi bych měl jít panu Holmanovi odemknout, než nám vyrve dveře z pantů. Zase," zamumlal Derek. „Nebo se o to přinejmenším pokusí. Přeci jen, ty vstupní nejsou pancéřované, mohlo by se mu to povést i bez nadlidských schopností. Navíc bych se měl postarat o našeho hosta, než se probere a dostane chuť dělat hlouposti. A podat zprávu madam Regině, na to nesmím zapomenout."

S těmi slovy si přehodil bezvědomého stopaře přes rameno jak pytel brambor a zamířil za Danem. Dokonce za sebou na rozdíl od něj i zavřel. Unaveně jsem klesla na postel, stále ještě neustlanou po nečekaném nočním probuzení. Prvotní úlevu, že už je to za námi nahradilo chladné uvědomění, že možná ještě není. Přinejmenším za mnou ne.

Madam Regina, jasně. Ta bude nepochybně celá štěstím bez sebe, zvlášť jestli se ukáže, že jsem skutečně našla Grál a pak jsem jeho moc vyčerpala na... Na co vlastně? Bezpečný návrat? Dalo by se to tak říct a upřímně, přišlo mi to jako docela dobrý obchod, ale měla jsem vážné pochybnosti, že se mnou bude madam souhlasit. A velmi pravděpodobně mi svůj nesouhlas dá velmi jasně najevo. Alespoň můžu doufat, že mě rovnou nezabije. Asi bych ale měla začít uvažovat o novém zaměstnání. Třeba by mě vzali na tom ústavu, co dělá Lucie.

Jako by tušila, že o ní zrovna uvažuji, ozvalo se v tu chvíli od mé společnice tiché zachrápaní. Lucka se choulila v obětí polštáře a hluboce oddechovala. Měla bych ji přimět k přesunu do pořádné postele, jinak nejspíš bude po probuzení minimálně pořádně ztuhlá, možná ji i budou bolet záda. Ale vypadala tak spokojeně, že jsem neměla sílu ji budit. Koneckonců, je mladá, záda si spraví snadno. A ten spánek potřebuje.

Ústa se mi sama od sebe otevřela v širokém zívnutí, připomínajícím, že jsou tu i jíní, kteří by si trochu spánku zasloužili. Jak opadával adrenalin, tělo mi začínalo vysílat jasné signály, že už na rozdíl od Lucčina už tak mladé a že má také svá práva.

Měla bych se asi zdvihnout a zajít za madam, než se přiřítí sem, nažhavená jak plamenomet. Měla bych jí vysvětlit... No ale co bych jí asi tak měla vysvětlit? Že jsem naprosto netušila co dělám, když jsem vyvolala moc Grálu? Jo, to by byla rozhodně čistá pravda, ale bylo by takové vysvětlování k něčemu? A vůbec, proč bych se měla chodit omlouvat za něco, do čeho mě vlastně nakonec navezla sama?

Znovu jsem zívla a s tím zívnutím jsem zároveň dospěla k rozhodnutí, že na to kašlu. Mám tady krásnou, pohodlnou postel, s peřinou která jen zve, abych se do ní zachumlala a nejlepší, co teď můžu udělat, je ji poslechnout. Další budu řešit, až nebude vyhnutí.