Když Lucka mluvila o jízdě, myslela to vážně. Ještě, že klobouky nenosím, protože při tom, co následovalo bych ho zaručeně ztratila, ať už bych si ho držela nebo ne. Obrazy se kolem nás měnily rychlostí snad ještě větší, než když se kalibroval ten zatracený magický kompas, podle kterého jsme se orientovali doposud.

Dobře, to přeháním, ale rozhodně jsme se ale přesouvali tak rychle, že než jsem stačila zaostřit na právě objevenou krajinu, už se měnila v jinou. Než abych to sledovala, raději jsem zavřela oči a zabývala se úvahami, proč jsme se vůbec snažili na tu Regininu blbůstku spoléhat, když je Lucie v přesunech zjevně rychlejší. A taky, kde asi skončíme, až jí dojde dech.

Skončili jsme na místě na první pohled docela nudném. Samé skály a písek, a ty skály byly navíc všude okolo a ošklivě se tyčily. Rozhodně to nebylo místo, kam bych si dobrovolně zajela na dovolenou. Na druhou stranu, nikdo se nás tu nepokoušel zabít, to jsem musela tomuhle místu rozhodně přičíst k dobru, ale i tak jsem se rozhlížela kolem sebe se značnou nedůvěrou.

„Nechci znít nevděčně, ale opravdu nebylo ve výběru něco jiného, než tahle... soutěska?"

Na poslední chvíli jsem spolkla spojení zatracená, bohem zapomenutá díra, i když z mého pohledu by naše okolí popisovalo velice přesně.

„Spousta míst." Lucie se kolem sebe na rozdíl ode mě rozhlížela s netajenou spokojeností. „A pro přesnost, jestli jsem se trefila, kam jsem chtěla, tak to není soutěska, ale údolí. Přesně řečeno Údolí půlměsíce."

„To je nepochybně skvělé. Ještě skvělejší by ovšem bylo, kdybych tušila, co to znamená."

„To znamená, že slečna Holmanová dává přednost moderní videoprodukci před starými legendami."

Derek se během řeči pohodlně uvelebil na písčité zemi a zády se opřel o skálu. Dokonalý obraz příjemného pohovení, kdybych neměla neodbytný pocit, že se na tu zem svezl až příliš vděčně na někoho, kdo je normálně k neutahání. A i ten jeho provokativní úsměv vypadal tak trochu uměle.

„Poslyšte, Derku, jen tak ze zvědavosti -"

„Viděla jste někdy onen, dalo by se říci kultovní, film Indiana Jones a poslední křížová výprava?" nenechal mě domluvit. „Tak podle mých odhadů jsme v něm. Přinejmenším v jedné z jeho scenérií, pokud se nemýlím, tak v té docela závěrečné, mám pravdu slečno Lucie?"

No ano, tenhle film jsem kdysi viděla, pravda. Dost dávno, takže už jsem si ho moc nepamatovala, ale na konci se přeci objevil i Grál, ne? Zvědavě jsem se obrátila na Lucii.

„Je to tak," vyzvídala jsem. „Vzala jste nás rovnou ke Grálu?"

„Kojím se jistou nadějí, co se jeho přítomnosti týče, ano," kývla Lucka, zatímco očima těkala kolem sebe. „Otázka za zlatého bludišťáka zní, na kterou stranu od naší současné pozice byste tipovali vchod do jeskyně, ve které by měl být uložen?"

Znovu jsem si prohlédla okolí.

„Tam," ukázala jsem. „Vstup bude v nejširší části údolí a na druhou stranu se prostor rozhodně spíš zužuje."

„Myslím, že doktorka trefila hřebíček na hlavičku," kývl Dan. „Taky bych to zkusil tamtím směrem."

„Fajn, proč ne. Tak jdeme?"

„A co kdybyste to zašli zkontrolovat beze mě a já tu prostě počkala?"

„Vivian, prosím, nehodlám vás tu nechat samotnou. V čem je problém?" zamračil se Daniel.

„Jak bych to řekla... Asi takhle, jestli si dobře vzpomínám, tak v té filmové jeskyni bylo zatraceně moc pavučin. A jsem si jistá, že si vzpomínám zatraceně dobře, protože přesně kvůli tomu jsem od závěrečné scény utekla. Nesnáším pavouky. A pavučiny. Nesnáším vlastně cokoliv, co má víc jak čtyři nohy, ale v přítomnosti pavouků bez výjimky zpanikařím."

„Pavučiny jsou až v chodbě. Ve vstupní jeskyni ne."

„A to mě má uklidnit? A vůbec, chcete říct, že tady mě samotnou nenecháte, ale ve vstupní jeskyni ano?"

Sourozenci si vyměnili krátký pohled.

„No..." protáhl Daniel.

„Aha. Je mi to jasné. Ne, ne, dekuju pěkně, ale já počkám tady. Jestli vás to trochu uklidní, můžete mi tu nechat Derka, on už mě ohlídá."

„Derku?"

„Jasně, dám na doktorku pozor," mávl oslovený rukou. „V klidu rekognoskujte terén a pak uvidíme co dál."

Lucie s Danem zmizeli za ohybem a já osaměla s Derkem uprostřed ničeho. Nebo spíš uprostřed údolí tak úzkého, až se mi z toho dělalo úzko. Netrpím klaustrofobií, ale z nějakého důvodu mi po chvilce přišlo, že se kamenné stěny kolem nás začínají stahovat blíž a blíž.

„Jste v pohodě, Vivian? Vypadáte, že za chvíli začnete hyperventilovat a pochybuji, že bych tu někde sehnal papírový sáček?"

Normálně mě Derkovo rýpání zatraceně štve, ale zrovna teď jsem byla ráda za jakékoliv rozptýlení.

„Ani bych se nedivila, kdyby byl někde na dně mého báglu," zabručela jsem. „A vůbec, nestarejte se o mě, já si poradím. Raději mi řekněte, co dělá vaše rameno."

„Nic nečekaného. Trochu bolí a ruka asi moc pohyblivá nebude, ale naštěstí jsem pravák, takže celkem bych to hodnotil jako pohoda."

Rameno roztržené skoro na kost hodnotí jako pohoda. No bezva. Ale tak jeho věc, že? Koneckonců je dospělý a svéprávný. Pak jsem si ale vzpomněla, jak na unaveně na mě působil chvilku po našem přistání tady a pozorněji jsem si ho prohlédla. Ano, tvářil se, jako že se nic neděje, ale pod očima se mu začínaly dělat zřetelné kruhy a jak se zdálo, udržet svůj obvyklý přidrzlý úsměv mu dělalo tak trochu problém.

„Pohoda jo? Jste si tím jistý? A nezkoušejte na mě něco hrát. Ta rána byla zatraceně hluboká. Dost na to, aby slušela sešít, kdybych tu na to měla vybavení."

„Už jsem přežil horší rány," trval Derek na svém, nicméně do očí se mi při tom nedíval.

Lže mi? Pokud moje paměť sahala, nikdy mi nelhal. Přišlo mi myslím, že se plnohodnotné lži obecně snaží vyhýbat, což ale neznamenalo, že jeho odpověď bude pravda, nic než pravda a celá pravda. Vlastně tu část s celou pravdou vynechával docela rád, když jsem tak nad tím přemýšlela a nejspíš přesně tohle dělal zrovna teď. Což by znamenalo, že rána jako taková mu starosti nedělala, ale něco jiného ano. Něco, co s ní souvisí. Co by tak mohlo...? Ale dopr...! Jasně, že mi to nešlo hned. Jenže beru tu jeho nadlidskou odolnost už tak samozřejmě, že mě to ani nenapadlo.

„Ten jed!" vylétlo ze mě. „Nedokážete si poradit s tím jedem. Jsem pitomá, že mi to hned nedošlo. A vy taky mlčíte jako pod přísahou, nechápu proč."

„Jednak vám to nemělo co docházet – podle všeho bych měl být proti jedům imunní, a jednak proč bych něco říkal? Abyste si dělala zbytečné starosti? Co chcete dělat, hmm?"

„Co asi?" odsekla jsem, sápajíc se do svého batohu. „To samé co u Mordreda. Navíc tentokrát tu máme jedno plus – už vím, že to funguje."

„Fungovalo to celkem obyčejného mladíka. Je velmi pravděpodobné, že můj metabolismus sérum odbourá dřív, než stačí zapůsobit. Už teď je v mírně hysterickém stavu, jak se snaží porazit ten jed."

Zarazila jsem se, s vybavením v ruce, a zpražila ho pohledem.

„Takže co? Ani to nezkusíme?"

„Ano, to je jedna z možností. Koneckonců, třeba to nakonec nějak zvládnu sám, jen to bude trvat déle."

„Nebo to taky nezvládnete. Jistotu nemáte, to mi nenamluvíte. A já nenávidím pohřbívání přátel. Abych byla přesná, nenávidím pohřby obecně."

„Beru na vědomí. Kdybych to nezvládl, nebudu vás na svém pohřbu čekat."

Skoro bych se vsadila, že ta facka překvapila i Derka a toho překvapíte opravdu těžko. Mě tedy překvapila určitě, především proto, že jsem vůbec nečekala, že se trefím. Teď jsem si usilovně snažila vmasírovat ro ruky trochu citu, zatímco Derek se lehce prsty dotkl rudnoucí tváře, jako by se chtěl přesvědčit, že se mu to nezdálo. A pak se k mému překvapení upřímně rozesmál. Zírala jsem na něj jako na zjevení a přemýšlela, jestli to nemůže být nějaký vedlejší efekt té otravy. Lidé obvykle neupadají do záchvatů smíchu, když je praštíte.

„Vy se nezdáte, Vivian," dostal ze sebe nakonec, když se trochu uklidnil a nabral zase dech. „Takovou razanci bych od vás opravdu nečekal."

„Omlouvám se, ale nebudu poslouchat takové nesmysly. Ne, když mám v ruce možné řešení. A že ho mám, to mi nevymluvíte. Čert vem váš praštěný metabolismus a vůbec. Tak vám to budu prostě dávkovat postupně. Jednu dávku teď, další třeba za deset minut a tak pořád dál, dokud nebudete v pohodě."

Už jsem nedodala: Nebo dokud nedojde sérum. O téhle variantě jsem si raději ani netroufala uvažovat. Musí stačit, nebo přinejmenším vystačit do té doby, než se vrátíme do Prahy, kde ho máme zásoby. Prostě musí.

„Dobře, dobře, když po tom tak toužíte, tak to zkuste," vzdal se Derek. „Ale sedativum vynechte, nechci riskovat-"

„Otupělost, vím. Ale ono to opravdu není nic příjemného, když začne sérum působit. Alespoň do první dávky bych měla trochu přidat."

„Ne. Ani do první. Zvládnu to."

Chlapi. To si potřebují pořád něco dokazovat nebo co? Ale podřídila jsem se, v obavách, že když budu trvat na svém, odmítne pro jistotu i to sérum.

Zvládl to. Dokonce se i zvládl tvářit, jako že to není tak zlé, ale na to jsem mu neskočila. Každopádně když se vrátila dvojčata, byl už zase v pořádku. Tedy v pořádku z mezích možností, což v překladu znamená, že se mu začínala vracet barva do obličeje a dokonce sebral dost energie na to, aby je uvítal ve stoje.

„Našli jste jeskyni?"

Jo, jsem netrpělivá. A taky už jsem sakra chtěla domů, teď už nejen kvůli sobě. A na svou obhajobu musím doplnit, že jsem se na ně ani nevrhla a nepokusila jsem z nich odpověď vytřást.

„Našli."

Super, skvělé a tak dále. Takže jsme u cíle. Teď už jen popadnout grál a nazdar bazar. Jenže Lucie se vůbec netvářila jako někdo, kdo dorazil do cíle. Spíš jako někdo, kdo právě zjistil, že zatímco utíkal, cíl někdo přemístil neznámo kam.

„Jeskyni ano, Grál ne," upřesnil sestřinu odpověď Daniel. „Nedostali jsme se dál než k ústí chodby s pastmi. Z té je vidět tak půl metru a pak mizí v mlze."

„V mlze? Kdyby mizela v pavučinách, to by dávalo smysl. Alespoň v tom filmu, jestli si dobře vzpomínám-"

„V mlze. V husté, bílé mlze. Pokusil jsem se skrz ni projít, ale po prvním kroku jsem se ocitl znovu u vstupu do jeskyně. Lucka skončila stejně."

„Takže jsme pár kroků od Grálu a nedostaneme se k němu?"

„Myslí, že tu vůbec není," povzdechla Lucie. „Ne pro nás. Tohle prostě není TO místo."

Ta velká písmena jsem slyšela. Zapadly do věty jak dva kameny na pohřební mohyle mojí naděje.

„Když ne pro vás, co pro někoho jiného?" nadhodil Derek z poza mých zad.

„Pro někoho možná," pokrčila Lucie rameny. „Chceš to zkusit?"

„Já? Ani ne. Já nejsem zrovna Grálový typ. Ani filmový, když tak na to přijde."

„Jinými slovy, ty bys ho tady nehledal. Tudíž pro tebe tu nebude už vůbec. A co vy, Vivian? Vy byste ho tu hledala?"

Vážně jsem toužila říct, že ano, zvlášť pokud jeho přítomnost záleží na něčem takovém. Chvíli jsem se pokoušela přesvědčit, že tohle je to jediné pravé místo, ale marně.

„Je mi líto, ale ne. Tady prostě ne."

„Myslela jsem si to. No nic, pokus dobrý, výsledek už tak ne. Pořád to alespoň vypadá, že jsme setřásli našeho nežádaného následovatele. Každopádně, tady už není co dělat, sbalíme fidlátka a popojedem."