„Uvědomujete si, že ta žádost se s velkou pravděpodobností netýkala pomoci lékařské, ale magické?"

Tichý hlas těsně vedla ucha není v žádném případě to, co toužíte z ničeho nic zaslechnout, když si to rázujete přes bitevní pole za oplechovaným rytířem. Zvlášť, když neslyšíte, že by se někdo blížil. Já se lekla tak, že jsem zakopla o vlastní nohu. Před nedůstojným pádem přímo na nos mě zachránil Dan, který měl naštěstí kromě hloupých nápadů, typu nečekaně se mi zjevit za zády, i dostatečně rychlý postřeh na to, aby mě zachytil.

„Musíte se za mnou tahle plížit?" sykla jsem naštvaně. „Co tu vůbec děláte?"

„Osobního strážce. Jeho veličenstvo král Artuš vás má za velice mocnou čarodějku, schopnou víceméně čehokoliv. Až zjistí, že na poli magie naopak nejste schopna vůbec ničeho, může být docela zklamané. A zklamat muže, ozbrojeného zatraceně ostrým mečem není zrovna zdravá zábava."

„Poslyšte, tyhle pichlavé připomínky se učíte od Derka, nebo je to nějaký vedlejší efekt všech těch změn, kterými procházíte?" odsekla jsem, ale jiskra v tom nebyla. Protože měl zatraceně velkou pravdu. Vůbec mi nedošlo, když se u nás Artuš zjevil s pokorným výrazem prosebníka a žádal si mé pomoci, že nepřišel za doktorkou, ale za paní jezera. Prostě jsem popadla svou příruční lékárničku a vyrazila.

Mrkla jsem před sebe, kde si pokojně chrastil Artuš k svému cíli. On tedy ve skutečnosti samozřejmě nechrastil. Upřímně nepochopím, jak se někdo od hlavy po paty ověšený železem může pohybovat tak potichu a nic na tom nemění, že jde o legendární postavu. Teď a tady byl nesporně hmotný, stejně jako jeho brnění a meč. Se kterým mimochodem dovede velmi dobře zacházet, jak jsem mohla vidět, když se kolem mihl v nedávné bitvě...

„Co mám dělat?" špitla jsem k Danovi zoufale, když moje úvahy dospěly do tohohle bodu.

Radu jsem v tu chvíli opravdu potřebovala, protože jediné, co napadlo mě, bylo dát se na útěk. Jenže kam bych asi tak utíkala? Dokud nebude Lucie připravená nás přenést, nehneme se odsud a nahánět se s Artušem a jeho rytíři kolem jezera mi nepřišlo nijak přitažlivé.

„Chovat se sebejistě a povýšeně," poradil mi Dan lakonicky. „A v žádném případě nedat najevo pochybnosti. Podívejte, kdyby bylo nejhůř, můžu přivolat Lucku, ale dělal bych to hrozně nerad. Aktuálně potřebuje spíš šetřit silami, než jimi plýtvat."

„Sebejistě a povýšeně?" polkla jsem nervózně. Opravdu jsem se necítila ani jedno z toho a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to dovedu předstírat.

„Hmm, přesně. Úplně nejlepší by bylo, kdybyste je dokázala přesvědčit, že s danou věcí nic neuděláte nikoliv proto, že nemůžete, ale proto, že se to všechno děje pro nějaké vyšší dobro."

„Cože?"

„Má paní? Děje se něco?"

Artuš si konečně všiml, že se za jeho zády odehrává něco divného. Aby také ne, když jsem to poslední slovo doslova vyjekla. Zase ale pochopte, že jsem takový návrh od tichého, upřímného mladíka, jakým se Daniel běžně jevil, rozhodně nečekala. Teď jsem ovšem čelila tázavému Artušovu pohledu a nutnosti se rozhodnout, jestli přiznám, že nejsem ta, za kterou mě má, nebo budu dál předstírat, v tiché naději, že se to nějak vyvrbí.

„Nic důležitého," usmála jsem se na něj. Tedy, nejsem si jistá, že mi z toho nevyšel spíš křečovitý škleb, nicméně zabralo to alespoň natolik, aby se Artuš dál nevyptával a znovu vyrazil rázným krokem vpřed. Já naopak nenápadně zpomalila.

„To myslíte vážně?" sykla jsem, když se králova záda dostatečně vzdálila.

„Máte lepší nápad?" vrátil mi Dan otázku. „Samozřejmě, pořád je tu možnost, že budete schopna Artušovi vyhovět."

Jasně, a taky je tu možnost, že jsem si Grál zapomněla v kapse županu. Bohužel, lepší nápad jsem neměla. Neměla jsem vlastně vůbec žádný nápad. Vlastně jsem zrovna měla v hlavě totálně vymeteno. Kromě touhy se někam schovat a nechat ostatní, ať si poradí sami. Lucka by to určitě nějak zvládla. Jenže co když se tím vydá z magie natolik, že nás nezvládne dostat pryč včas? Druhý podobný útok, jako byl ten co přišel trhlinou, neustojíme. To bylo jasné i mě. Nějakou pomoc jsme ale Artušovi a jeho lidem dlužili. Koneckonců, v téhle situaci jsou vlastně jenom kvůli nám.

Možná jsou, na druhou stranu, nebýt našeho příchodu, povraždili by se tu vesele navzájem, takže stávající situace je nesporné vylepšení.

Nutnosti nějak reagovat na tuhle myšlenku, která nepochybně pocházela od druhé Vivian, jsem naštěstí byla ušetřena, protože právě ve chvíli, kdy jsem se pokoušela najít nějaký protiargument se Artuš zastavil. Tak tak, že jsem do něj v zamyšlení nevrazila. Na poslední chvíli se mi naštěstí podařilo uhnout stranou, takže jsem se mu ocitla po boku.

„Dokážete mu pomoci, má paní?"

Sklopila jsem oči k zemi. U našich nohou ležel na rozložené pokrývce Mordred, hlavu a ramena podepřené druhou dekou, pečlivě srolovanou. Brnění měl sundané a druhá Vivian v mé hlavě trousila pochvalné poznámky ohledně jeho hrudníku, který měl odhalený úplně. Moji pozornost ale přivolal spíš dlouhý, krvavý šrám, který se táhl přes žebra až k pasu. A také zrychlený dech a obličej zalitý potem.

Pocítila jsem zároveň úlevu, že se Artušova prosba nakonec přeci jen týká mého skutečného oboru a zároveň obavy, že ani tak nebudu schopna muži před sebou pomoci. Poklekla jsem vedle Mordreda a uchopila jeho zápěstí. Nijak mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že jeho tep má rytmus kopyt cválajícího koně.

„Jak k přišel k té ráně?" zeptala jsem se, zatímco jsem mladíka pečlivě prohlížela. Zranění bylo hluboké, ale čisté a zasažené bylo jen svalstvo. To byla dobrá zpráva. Na druhou stranu kůže kolem rány byla napuchlá a zarudlá, jako byla zanícená. Až na to, že jsem pochybovala, že by šlo o prostý zánět. Ne že by byl v polních podmínkách středověkého bojiště něco zvláštního, jen na něj bylo ještě příliš brzy. Bohužel. Se zánětem bych si dovedla poradit celkem snadno.

„Zranila ho jedna z těch divých žen."

„Přes brnění?" pozdvihla jsem oči překvapeně.

„V té době ho na sobě neměl. Bylo to již po boji a Mordred sejmul zbroj, aby mohl spláchnout pot a krev z bitvy."

„A to na něj skočila zatímco se koupal?" nedalo mi to.

„Ne, to ne," připustil Artuš rozpačitě. „On, chtěl si jedno z těch stvoření prohlédnout zblízka. Samozřejmě předpokládal, že je mrtvá."

„Zjevně nebyla," zabručela jsem a sklonila pohled nazpátek k raněnému. Pitomec jeden. Nechat se zabít po bitvě, vlastní hloupostí, to je opravdu čin hodný balady. Jak vůbec dokázal doposud přežít s tímhle povzneseným přístupem k vlastnímu bezpečí? K jedné z rivek bych se po dnešní bitvě bez pořádné ochrany nepřiblížila ani já se svými bojovými zkušenostmi lenochoda dvouprstého a mohla by vypadat jak chce mrtvě.

„Byla v ní již jen jiskra života. Bohužel i ta stačila, aby zasekla svůj proklatý spár. Zprvu se zdál být Mordred v pořádku. Je silný muž a ty rány nejsou nijak hluboké. Pak jej však náhle přepadla slabost, která zajisté nemůže být přirozeného původu. Nepochybně nějaké zlé síly tu působí. Proto jsem se na vás obrátil, v naději že mu dokážete pomoci. Prosím. Vím, že jsme spolu měli spory, ale je to přeci jen můj syn. Má krev. A já věřím, že je v podstatě dobrý muž, jen potřebuje správné vedení."

Artuš nade mnou pokračoval v řeči, ale já jeho slova pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven, pohled upřený na mladého muže před sebou, ponořená do vlastních úvah – Nevím, co přesně mu je a nevím, jestli mu dokážu pomoct, což ovšem rozhodně neznamená, že sklapnu podpatky a odplížím se středem. Tohle je v mojí kompetenci. Přede mnou leží raněný člověk a já jsem doktorka, kterou přivolali aby mu pomohla. Což znamená, že to rozhodně zkusím. Jen potřebuji zjistit víc o tom, co s ním je. A také potřebuji klid na práci, ne nervózního otce za zadkem.

„Udělám, co bude v mých silách, ale musím se soustředit a vaše přítomnost mne ruší," obrátila jsem se na Artuše. „Nechte mne tu, prosím, s Mordredem o samotě. Až budu hotová, zavolám vás."

„Dane," kývla jsem na svého společníka, když se jeho veličenstvo nepříliš ochotně vzdálilo, „řekněte mi, co víte o rivkách?"

„No, patří k nemrtvým, stejně jako třeba ghůlové, upíři nebo naše rusalky." Dan přidřepl vedle mě a zamyšleně si prohlížel ležícího muže. „Nejpodobnější jsou právě těm rusalkám. Vznikají jako ony z utopených žen a dívek. Obvykle se pak drží poblíž místa, kde utonuly a topí nepozorné kolemjdoucí, kteří se příliš přiblíží k vodě. Vlasy při tom používají k tomu, aby svou oběť udržely pod hladinou."

„Obvyklé vysvětlení pověrčivých lidiček, které ve vodě najednou něco chytí za nohu," zabručela jsem. „Rusalka, vodník, rivka. Že to může taky být obyčejná vodní kytka je nenapadne ani náhodou."

Vedle mě se ozvalo tiché odfrknutí. Jasně, Daniel se lovením zmiňovaných potvor zabývá pomalu na plný úvazek, není divu, že mu moje prohlášení přišlo směšné. Jenže nebýt těch pověstí vznikly by někdy? Teorie o tom, jak nadpřirozená stvoření vznikla z všeobecné víry jsem slyšela víc než jednou. Ale to teď nebylo důležité.

„Co jejich drápy?" soustředila jsem se raději na podstatné informace. „Neříkejte, že je mají jen aby si měli po večerech co lakovat."

„Nemyslím, že by staří Keltové znali lak na nehty."

„Danieli!"

„Omlouvám se. Ne, na tohle je samozřejmě nemají. Podle pověstí jsou potaženy jeden, který podle okolností slouží buď k ochromení oběti, nebo v určitých případech k nastartovaní její přeměny v další rivku. To druhé tedy jedině v případě žen, o chlapy, jak se zdá, nestojí."

„A to ochromení u mužů, přejde třeba samo časem?"

„Co vím, tak ne. Oběti, které se neutopily postupně ochrnuly a nakonec zemřely buď na zástavu srdce, nebo se udusily, když jim přestaly fungovat plíce."

Raději jsem se neptala, kde vzal tak podrobné informace. Ještě bych se třeba dozvěděla, že to viděl na vlastní oči, br. Takhle jsem mohla doufat, že jen mají hodně rozsáhlou knihovnu mýtů a legend.

„A nějaký protijed?"

„O žádném nevím, ale upřímně, já nevěděl ani o tom protiupířím, který jste do napumpovali do mě, takže byste se ptát měla spíš vašich výzkumných laboratoří."

Až na to, že naše výzkumné laboratoře byly jaksi dost z dosahu a v mé příruční lékárničce se nic s nápisem Protijed na rivky nenacházelo. Pak mě ale něco napadlo.

„Chcete říct, že něco opravdu máte?" ozval se Dan, když jsem se horečně zanořila do svého zavazadla. „A že vám to navíc ještě někdo přibalil?"

„Bylo by to tak divné? Vzhledem k tomu, že tu věc nejspíš balila madam Regina, se svými věšteckými, těmihle, schopnostmi?" zahuhlala jsem nezřetelně přes igelitový obal, ukrývající sadu sterilních jehel, který jsem se právě pokoušela roztrhnout zuby.

„Náhodou bylo, vzhledem k tomu, že se naši chytří shodli, že o téhle bitvě vědět nemohla."

„Hmm, taky pravda." Navyklým pohybem jsem nasadila jehlu na stříkačku a vrazila ji skrz víčko do ampule s nažloutlým roztokem. „Každopádně, nic proti konkrétně tomuhle jedu opravdu nemám. Tohle," kývla jsem k ampuli, „je ve skutečnosti sérum proti upířímu jedu. Poněkud vylepšené, s rozšířenou působností. Je to trochu risk, ale zdá se, že oba jedy mají podobné působení, takže by mohlo zabrat."

„S rozšířenou působností?" vylovil Dan z mé odpovědi. „Znamená to že by mohlo-"

„Zlikvidovat zbytky z vašich tkání? To bohužel ne. Rozhodně ne, dokud je udržuje pasivní ona přídavná látka, která z vás dělá tak trochu supermana. Nejdřív bych musela deaktivovat tu a pak by se to dalo zkusit, nicméně pravděpodobnost úspěchu se pohybuje hodně nízko. Kromě toho vás stejně té druhé látky zbavit neumím."

Záchvěv naděje v Danově výrazu zmizel tak rychle, že to až zabolelo.

„Zatím neumím," dodala jsem, ale nezdálo se, že bych tím situaci nějak vylepšila. Raději jsem se znovu soustředila na Mordreda. Kolik může vážit? A kolik jedu se asi dostalo do krve? A kolik séra bude potřeba na dané množství jedu? Všechno, co jsem měla, byly dohady. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí jsem nabrala dávku. Dobrá, co ještě? Pohled mi padl na ampuli se sedativem. Jo, to není špatný nápad. Jestli to sérum zabere, nebude to nic příjemného. Přinejmenším u upířího jedu bývá vzájemná reakce jedu a séra dost bolestivá. A pokud to nezabere... No, alespoň se mu trochu uleví.

„Můžete ho podržet? Nerada bych, aby sebou náhodou cuknul, až do něj vrazím jehlu."

„Eh, myslíte, že by mohl?"

„Ano mohl. Co se děje Dane? Tváříte se jako já, když potkám pavouka."

„Nesnáším pohled na jehly, do se děje."

Vyjeveně jsem sledovala pomalu rudnoucího mladíka. Tenhle člověk se pravidelně zabývá honem smrtelně nebezpečných příšer a pokud mohu soudit, nemá problém je v případě potřeby naporcovat najemno, ale dělá se mu zle při pohledu na injekci? Svět se zbláznil. Na druhou, já se právě snažím zachránit život legendární postavě, kterou zranila jiná legendární postava, takže proč bych se měla vzrušovat něčím jako supermanský lovec duchů s fobií z jehel.

„Tak se nedívejte," trhla jsem rameny a sáhla po dezinfekci. „Nepotřebuju váš dohled, jen chci aby zůstal v klidu."

***

„Oceňuji vaši obětavost a ochotu pomoci bližnímu v nouzi. Vážně. I když to nejspíš byla zbytečná námaha."

Dělala jsem, že Derka neslyším. A nevidím, ačkoliv dokázat něco takového, když se na vás ten zatracený provokatér šklebí, opřený o kmen stromu, a při tom si čistí nehty jedním ze svých vrhacích nožů, je zatraceně složitý úkol. Na to, jak je malý, a obvykle i nenápadný, dovede být vidět, když chce. Jenže já zrovna teď měla bezvadnou náladu a nehodlala jsem si ji nechat zkazit nějakými přiblblými poznámkami.

„Ono je totiž velice pravděpodobné, že tahle realita po našem odchodu bryskně zanikne, i Atrušem, Mordredem a vůbec vším. To jste nevěděla?" nenechal se Derek mým přehlížením vyvést z míry.

Ne nevěděla. Jak bych to mohla asi vědět. Zpražila jsem svého protivného kolegu pohledem. Pokus jednu mu jednu fláknout byl předem odsouzený k nezdaru a kdybych na něj teď začala ječet, nejspíš bych jen udělala přesně to, čeho se snaží dosáhnout. Vyvádět lidi z míry je, pokud mohu soudit, jeho oblíbená zábava. Možná mu to pomáhá udržet si příčetnost, ale já zrovna teď neměla chuť hrát podle jeho pravidel. Namísto naštvaného odseknutí jsem se na něj jen zářivě usmála.

„Pravděpodobné není jisté. A pokud náhodou nezanikne, bude tu po našem odchodu o jednoho mrtvého méně. Za mě je to výsledek, který stojí za tu snahu a trochu času. Vy náhodou nemáte na práci něco důležitějšího, než se mě snažit vytočit?"

„Náhodou nemám. Náhodou je všechno připravené a už jen čekáme, až skončíte svou záchrannou misi, abychom mohli vyrazit dál za původním cílem naší cesty."

Šlehla jsem pohledem po Danovi.

„To jste mi nemohl říct?" dožadovala jsem se. Ani na vteřinu jsem nepochybovala, že o tom věděl. Dan se svou informovanost ostatně ani nepokusil popřít.

„Přišlo mi, že dost stojíte o to, vidět výsledek a trocha odpočinku navíc nikomu z nás neuškodí. Kdyby to bylo urgentní, tak bych vám řekl, nebojte," odpověděl mi klidně.

Měl pravdu. Přinejmenším v tom, že vědět, jestli má snaha zabrala, jsem opravdu chtěla. A nejspíš i v tom, že každá chvilka, během které mohla Lucie nabrat síly na další cestu, byla žádoucí. Zvlášť když i teď byla ještě pořád pobledlá. Vlastně byla tak bledá, že mi to dělalo zatracené starosti.

„Opravdu to zvládnete?" obrátila jsem se na ni. „Nechcete si ještě chvíli odpočinout? A pořád tu mám tu -"

„Já vaši nabídku napoprvé slyšela," přerušila mě rozhodně. „A pořád platí, že nechci, děkuji. Většina sil, které budu aktuálně vydávat beztak nebude moje, takže s mou odpočinutostí si vážně starosti dělat nemusíte."

Jasně, protože teď si můžu dělat starosti rovnou s odpočinutostí obou sourozenců, prima. A zdálo se mi to, nebo se Daniel při zmínce o jiném zdroji sil zatvářil skoro stejně nervózně, jako když jsem po něm chtěla pomoc u Mordreda?

„Každopádně, trocha odpočinku navíc byla jistě fajn, ale je čas vyrazit dál, než se náš ocásek se svým arzenálem vzpamatuje a znovu se nám pověsí za zadek," nenechala Lucie mé myšlenky dojít na konec a rozhodným pohybem nás svolávala k sobě. „Držte si klobouky, dáme si malou jízdu a jsem zvědavá, jak se nás bude snažit najít potom."