Z pohledu Rebecci:

Vzbudila jsem se kolem páté ráno, ale byla jsem natolik rozrušená z prvního vyučovacího dne, že už jsem neusnula, tak jsem jen tak ležela a rozhlížela se po pokoji, jelikož jsem v noci byla tak unavená, že jsem se stěží zvládla převléknout do pyžama, padla na postel, hned usnula a nestihla si ho pořádně prohlédnout.
V místnosti byly čtyři postele s nebesy ve zlaté a červené barvě, u každé postele byl noční stolek a okno, tudíž sem pronikalo hodně světla. Nejúchvatnější byl ale výhled z nich na pozemky, jezero a šedé hory, které mě uchvacovaly i děsily zároveň.

Po chvíli mě ale zírání kolem sebe přestalo bavit, tak jsem vstala, velmi potichu, abych nevzbudila holky, se umyla a oblékla, a šla se jen tak projít po chodbách.

Opravdu jsem se snažila nechodit moc daleko, protože jsem zatím hrad moc neznala a nechtělo se mi hned se ztratit, no, samozřejmě se mi to do pěti minut povedlo, a když mi došlo, že absolutně netuším kde jsem, potichu jsem zaklela a snažila se najít cestu zpět na kolej, když najednou jsem uslyšela ve vedlejší chodbě dívčí hlas, jak si tiše zpívá.
Když jsem nakoukla do chodby nakoukla, na parapetu jednoho z oken opravdu seděla dívka s černými vlasy pod ramena, jak si čte knihu, byla ke mně otočená zády, takže jsem jí neviděla do tváře.

,,Psst, neruším?" špitla jsem na ni trochu víc nahlas.
Dívka sebou škubla a otočila se, když mě ale uviděla, úlevně vydechla.

,,Lekla jsem se, že jsi nějaký učitel" usmála se ,,nechceš si sednout?" odložila knihu a posunula se na širokém parapetu a udělala mi tak místo.

,,Jasně, proč ne" pokrčila jsem rameny, šla si sednout podívala se jí do, jal se ukázalo, modrých očí.

,,Ty jsi Rebecca Winterová, že ano?" usmívala se vlídně.

,,Ano, jak jsi to poznala?" zamrkala jsem překvapeně, i když mi to hned došlo, protože podle znaku na hábitu, který už měla na sobě, jsem poznala, že je z Mrzimoru, koleje mé sestry.

,,Tiffany se o tobě zmínila" pokrčila rameny ,,navíc, vypadáte stejně"

,,Aha, a co tady děláš tak brzo ráno?"

,,Většinou jsem ranní ptáče, ale někdy spím klidně deset hodin a stejně jsem unavená" odpověděla prostě.

Chápavě jsem přikývla ,,taky to tak občas mám" v tom mě něco napadlo ,,a co kdybychom se tu občas scházely? Na tomhle místě? Bylo by fajn si občas pokecat s někým, kdo není z mé koleje nebo má příbuzná"

,,Tak to beru všemi deseti!" a samým nadšením se jí trochu zbarvily na blond. Když si toho všimla, vyjekla a hned se jí zbarvily zpět na černou.

,,Ty jsi Metamorformág?" vydechla jsem překvapeně.

,,Je to tak" zasmála se ,,jen to moc nevyužívám, tenhle vzhled mi vyhovuje, jen občas, když jsem rozrušená, tak se mi udělá drobná změna, jako třeba teď"

,,U Merlina, nikdy bych neřekla, že se někdy setkám s Metamorformágem" vydechla jsem znovu ,,už jsem o vás něco málo četla, ale zeptat se prostě musím, je pravda, že svůj vzhled můžeš měnit, jak se ti jen zlíbí?"

,,Ano, barvu a délku vlasů, výšku, nos, všechno" odpověděla a bylo vidět, že tuhle otázku rozhodně neslyší poprvé ,,kromě očí, ty zůstávají stejné, jednou chci být bystrozorkou a tahle schopnost je vlastně velmi výhodná"

,,To rozhodně" přikývla jsem ,,zapomněla jsem se tě zeptat na jméno"

,,Hayley Mansfieldová"

V tu chvíli se začal z dálky ozývat dusot nohou studentů, kteří už pomalu šli na snídani.

,,Ráda jsem tě poznala, tak zase někdy" rozloučila se Hayley, vzala knihu a vydala se k odchodu.

,,Počkej! Jak se dostanu ke schodišti?"

Hayley se otočila ,,touhle chodbou doprava, pak kousek rovně a hned doleva, měj se" zamávala mi.

Ještě jsem na ni chtěla zavolat, že jde vlastně opačným směrem, ale nejspíš se dobře vyznala v cestách po hradě.

Zvedla jsem se z parapetu a vydala se popsanou cestou do Velké Síně na snídani.

Nová kapitola🙂
Jako na potvoru se mi nějak zrušila publikace předchozí kapitoly, takže jsem jí musela zveřejnit znovu😅, díky Bohu se úplně nevymazala, to bych asi dostala záchvat, kdybych ji musela celou psát odznova😂

Mějte se👋