Z pohledu Remuse:

Už od rána jsem se cítil divně, věděl jsem proč, a už dávno jsem se naučil to skrývat před ostatními. Dnes tomu nebylo jinak. Aspoň, že to tentokrát vyšlo na poslední zářijovou sobotu.

,,Reme, jsi v pohodě?" zeptala se Rose při snídani a v očích se jí zrcadlila starostlivost. Překvapilo mě, že si toho všimla, i když popravdě, až po příchodu Rebecci se naše parta začala bavit s holčičí, a byl jsem za to rád.

,,Jo, jasně že jsem, to je jen tou změnou počasí"

Rose se trochu nedůvěřivě zamračila ,,dobře, možná si zajdi na ošetřovnu" doporučila mi.

,,Ty jsi nějaká zvědavá, a vůbec, kde jsou ostatní holky?" ozval se Sirius, sice jsem si oddechl, že mi chce pomoct, jeho hloupé poznámky mě štvaly.

,,Siriusi, za prvé, holky ještě spí, za druhé, mému kamarádovi očividně není dobře, jen jsem chtěla vědět proč" nedala se vyvést z míry Rose.

Sirius se spiklenecky usmál ,,vážně? Kdybych tě neznal, řekl bych, že se ti Remus trochu líbí"

Rose najednou trochu zrůžověla ,,nevím, co tě to napadlo Blacku, a mimochodem, nejde tamhle nějaká tvoje další oběť?" ukázala ke dveřím a k nám opravdu mířila nějaká holka z Havraspáru. Sirius se otočil a ihned nasadil ten svůj ,,neodolatelný" úsměv.

,,Ahoj zlatíčko" zacvrlikala ta Havraspárka ,,půjdeme?"

,,Ahoj, jasně, půjdeme" a v ruku v ruce zamířili pryč ze síně.

,,A to jsem si vždycky myslela, že Havraspárští jsou chytří" poznamenala Rose.

,,Zrovna jsem to měl na jazyku" přitakal jsem ,,určitě do pondělí bude někde brečet" nepřál jsem jí to, ale znal jsem Siriuse až moc dlouho a dobře. Najednou mi na klíně přistál dopis. Písmo na obálce jsem poznal, tak jsem ho otevřel a dal se do čtení.

Náměsíčníku,
Asi se divíš, proč ti posíláme dopis poštou a nedali ti třeba vzkaz do tašky nebo něco, ale věř, že takhle je to nenápadnější.
Ale k věci, dneska před soumrakem sraz u vrby Mlátičky, do té doby nás prosím nehledej, musíme ti něco ukázat.

Dvanácterák a Tichošlápek

,,Kdo ti píše?" zajímala se Rose.

,,Nic, neřeš to, měj se" vyhrkl jsem na jeden nádech a rychle uličkou utíkal pryč.
_______________

Večer nastal rychleji, než jsem si přál a když slunce kleslo k horám, jsem se vydal k vrbě.
Celý den mi hlavou vířily myšlenky, na Rose a na Siriusova slova, ale hlavně na to, co mi chtějí ukázat kluci.

Najednou se ze křoví vynořil James a Sirius.

,,Kluci!" vyhrkl jsem ,,tak co se děje? A nemáme moc času" nervózně jsem se podíval na západ, slunce už nebezpečně rychle zapadalo.

,,Reme, jistě víš, jaké máme přezdívky a proč" začal James.

Jak bych tohle mohl nevědět ,,jasně, protože tvůj patron je jelen a Siriusův pes"

,,Ano, a o to tady jde, víš, když jsi nám v prváku řekl, že jsi vlkodlak, tak jsme se snažili najít nějakou metodu, jak ti pomoct, nebo ti ty hrozné noci alespoň ulehčit" vysvětloval Sirius ,,a jednu nadějnou jsme našli"

,,Cože?!" kdyby tohle setkání nebylo tajné, asi bych to slovo zařval"

,,Studovali jsme čtyři roky, a letos v létě se nám to konečně podařilo" pokračoval James, nejspíš si tu řeč trénovali, napadlo mě, když najednou přede mnou nestáli dva chlapci, ale velký černý pes a majestátní jelen.

,,To nemůže být..." ztratil jsem slova, když se změnili zpátky.

,,Ale ano, jsme neregistrovaní zvěromágové" řekl James a upravoval si brýle ,,jak víš, tak pokud jsou s proměněným vlkodlakem zvířata a neohrožují ho, neútočí na ně"

,,Takže s tebou budeme chodit každý měsíc do Chroptivé chýše a hlídat tě" zakončil promluvu Sirius.

,,Ale to po vás nemůžu chtít" zavrtěl jsem hlavou ,,kdybych někomu z vás vážně ublížil, nikdy bych si to neodpustil"

,,A my bychom si zase nikdy neodpustili, kdyby jsi někdy v noci utekl z chýše, ztratil se v horách a něco se ti stalo" utnul mě Sirius "vím, že jsme známí svojí odvahou a v tomhle tě nenecháme samotného"

Svěsil jsem hlavu ,,asi máš pravdu, a umí se proměnit i Peter?"

,,Ano, do krysy, a nekoukej tak na mě, je to jeho patron" podotknul James.

,,Asi už bychom měli jít, stmívá se" přerušil jsem ho, když jsem začal cítit to důvěrně známé chvění, Sirius mě podepřel pod ramenem a všichni tři jsme vlezli do vchodu pod zmrazenou vrbou.

_____________

Z pohledu Rebecci:

,,haúúúúúú"

S výkřikem jsem se probudila, prudce se posadila a zmateně se rozhlížela. Do háje, pomyslela jsem si, co to bylo?

,,Becco?" ozvalo se z vedlejší postele ,,co tady křičíš?" poznala jsem hlas Mayi.

,,Mayo? Co to sakra bylo?" moje oči si přivykly tmě a já uviděla, že i Maya sedí na své posteli.

,,Co myslíš?" naklonila hlavu na stranu, najednou se to ozvalo zase, to vzdálené, dlouhé, bolestné vytí.

,,Jo tohle? Toho si nevšímej, to je jen vlkodlak, opakuje se to každý měsíc, už od prváku" mávla rukou.

,,JEN VLKODLAK?" zhrozila jsem se tiše ,,Mayo, víš ty vůbec, jak dokážou být krvežízniví?"

,,Samozřejmě, že to vím, ale tady jsme v sedmém patře věže dobře chráněného hradu, navíc, rozhodně je mimo pozemky" hlasitě zívla ,,kolik je hodin?"

Mrkla jsem na budík ,,půl třetí ráno"

Maya si lehla zpět do postele se slovy ,,bezva, dobrou noc" a okamžitě usnula,tak jsem ji napodobila, ještě jednou se ozvalo vytí, které už jsem vnímala jen matně, protože jsem se nořila zpátky do říše snů.

Po necelých dvou týdnech konečně nová kapitola, už mi to chybělo:D
Teď vážně, měla jsem menší tvůrčí krizi a absolutně nevěděla, co mám napsat, naštěstí, krize je zažehnána a já se opět můžu vrhnout na psaní:D

Mějte se👋