Následovala jsem Sebastiana do společenské místnosti a snažila zklidnit zběsilý tlukot svého srdce.

Když se zastavil, tak se ke mně otočil a vzal mě kolem ramen. Překvapeně jsem sebou trhla, ale zůstala stát na místě, překonávajíc nutkání se mu buď vrhnout kolem krku, nebo vzít nohy na ramena.

,,Mám dobré zprávy."

S očekáváním jsem zvedla hlavu. ,,Ano?"

,,Kayla Priceová letos končí sedmý ročník, víš co to znamená?" zeptal se mě nadšeně ,,uvolnila se po ní pozice střelce ve famfrpálovém týmu! Mohla bys zkusit se o to místo v září ucházet!"

Trochu zklamaně jsem svěsila ramena. ,,Aha, to zní... úžasně, určitě to zkusím," k úsměvu jsem se musela donutit.

,,Už jsem mluvil s Lenou, byla nadšená, ještě je volné jedno místo brankáře, kdybys chtěla."

,,Ale já už famfrpál nehrála rok, určitě budu hrozná," protestovala jsem.

Mávl rukou. ,,Prosím tě, to se přece nezapomíná, ale jestli chceš, můžeme se během prázdnin sejít a..."

,,Beru!" vyhrkla jsem, ještě než stihl domluvit. Věděla jsem, že bych si zrovna neměla dělat velké naděje, ale famfrpál by pro mě mohla být skvělá možnost, jak s ním trávit čas, a proto jsem se potřebovala dostat do kondice, navíc vědomí, že bych musela čekat dva měsíce, než bych ho znovu viděla...

Povytáhl obočí, ale usmál se. ,,Rád vidím tvůj zápal, napíšeme si a blíže si domluvíme datum a čas srazu, jak ti to bude vyhovovat."

,,To budu moc ráda, ale my doma úplně nemáme na famfrpál prostor," na zahradě to u nás bylo samý strom, keř, nebo babiččin záhon.

,,Nevadí, s klukama u nás na vesnici máme provizorní hřiště, to víš, není to jako školní, ale postačí, dám adresu."

Když jsem pak stála u sebe v pokoji a držela v ruce ten malý kus papíru, ani jsem se vzrušením nemohla pořádně nadechnout.
Dal mi svou adresu!

Chtěla jsem běžet za Rebeccou a všechno jí říct, ale pak mi došlo, že spolu nemluvíme. Smutně jsem si sedla na postel, jak jsem z toho mohla mít radost, když jsem se s tím nemohla podělit s vlastním dvojčetem?

Potřebovala jsem se trochu uklidnit. A nenapadlo mě nic jiného, než si sednout ke stolu a začít psát.

Milá Monigue,

Omlouvám se, že píšu až teď.
To s Rachelle mě moc mrzí a doufám, že už je v pořádku tak jako ty dvě dívky od nás.

Pamatuješ na to, jak jsem ti říkala o našem přestupu do Bradavic? Tak jsi měla pravdu, je to tu úžasné, úplně jiné než Krásnohůlky, tobě by se tu určitě líbilo. Moc bych si přála znovu vidět tebe, Laetitiu a všechny ostatní.

Musím se ti s něčím svěřit a nech si to prosím jen pro sebe. Tak trochu jsem se tady zakoukala do jednoho kluka. Nebo ne trochu, ale vlastně docela dost a absolutně netuším, co dělat. Nějaká rada od naší lovkyně Monigue by se mi určitě hodila.

Měj se,
Tiffany

,,Co píšeš?" ozvala se Madeline za mými zády a vytrhla mi list z pod rukou. V jedné ruce přitom držela sendvič a při čtení si ukusovala.

,,Přátelům v Krásnohůlkách," vysvětlila jsem, nemusela jsem se bát, že by na něco přišla.

,,Nerozumím ani slovu," ušklíbla se Madeline s plnou pusou a vrátila mi pergamen zpátky.

Když jsem se na ni dívala, dost mi moji kamarádku z bývalé školy připomínala. Tou svou bezstarostností, účesem, který se jí většinou nepodařilo zkrotit. Tedy až na to, že Monigue byla z části Španělka a po své babičce zdědila tmavé vlasy a olivový podtón pleti, zatímco Madeline byla někdy až nezdravě bledá blondýnka.

,,Hele, myslíš, že bude příští rok Vánoční ples?" zeptala se Madeline a plácla sebou na svou postel.

,,Vánoční ples?" o tom jsem slyšela poprvé.

Madeline se otočila na posteli a podepřela si bradu rukou.

,,Koná se dost nepravidelně, naposledy byl, když jsem byla ve druháku, takže jsem tam nesměla. Ty jsi o něm neslyšela? To se divím, protože zrovna od Krásnohůlek bych čekala každou chvíli nějakou akci, abyste mohli zužitkovat své dovednosti v oblasti vybraného chování."

Zamyslela jsem se a opřela se do židle. ,,Jednou jsme měli jarní slavnost, ale konala se v zahradách a přišli i rodiče, takže nic podobného plesu," zúčastnila jsem se tehdy soutěže o nejhezčí kytku, povinné pro všechny třeťáky a skončila na třetím místě. Rebecce její květina uschla, a stejně tam stála s bradou hrdě vztyčenou, jako by o nic nešlo.

Začínala jsem si uvědomovat, jak moc jsme rozdílné a jak moc mi chybí, i když od naší hádky uběhla ani ne hodina. Tak jsem vzala další pergamen.