Z pohledu Tiffany:

Kluci na chvilku vypadli z kupé a my holky se mezitím převlékly do hábitů. Můj a Rebečin měl zatím jen černou kravatu se znakem školy, všichni ostatní měli kravaty v nebelvírských barvách, Lily a Remus navíc měli prefektský odznak.

Když vlak zastavil a my z něho vystoupili, jsem se já a Rebecca rozloučily s ostatními, kteří jeli do školy kočárem. Na nás zavolal jakýsi poloobr s lucernou.

,,Prváci, za mnou! A vy dvě nové taky!"

Asi Hagrid, pomyslela jsem si při vzpomínce na tetino vyprávění o Bradavickém hajném.

Ruku v ruce s Rebeccou jsem došla ke břehu jezera, kde už čekali ostatní nováčci.

,,Do lodiček si sedejte po čtyřech, ale vy dvě pojedete spolu sami, všem jasný?" všichni prváčci jen svorně kývli hlavami a všichni jsme nasedli do lodiček.
___________________

Pohled na Bradavice mě uchvátil.
Krásnohůlky jsem vždycky považovala za krásné, protože to byl zámek v malebné krajině, jakmile jsem ale uviděla ten majestátní hrad s nespočtem věží a věžiček na skále u břehu jezera... jen jsem seděla a zírala s otevřenou pusou, ne že by na tom Rebecca a ostatní na lodičkách byli jinak.

Přistáli jsme v loděnici, kde si nás vyzvedla přísně vyhlížející profesorka v zeleném hábitu a s šedivými vlasy staženými do drdolu a zavedla nás po schodišti před velké dvoukřídlé dveře.

,,Vítejte v Bradavicích jsem profesorka McGonagallová, učím přeměňování a jsem ředitelkou nebelvírské koleje" řekla a všechny si nás prohlédla ,,za moment vás zavedu do Velké síně, kde..." v ten moment jsem přestala poslouchat, všechno jsem znala z vyprávění, pozor jsem začala dávat, až když se podívala na nás dvě.

,,Slečny Winterové půjdou v řadě poslední, aby prváci něco viděli, ale zavolám vás jako první, jasné?" přeměřila si nás přísně, pak se otevřely dveře a profesorka nám pokynula, ať jdeme.

Z pohledu Rebecci:

Všichni se na nás dívali, hlavně na mě a na Tiffany, a já se společně s prváky fascinovaně dívala na začarovaný strop, který vypadal úplně jako noční obloha venku.

Došli jsme až ke schůdkům vedoucím k dlouhému učitelskému stolu a malé stoličce, na které byl položený starý otrhaný klobouk. Profesorka krátce zopakovala věci ohledně zařazení a vytáhla pergamen.

,,Rebecca Winterová"

Zhluboka jsem se nadechla a děti přede mnou se rozestoupily, tím mi utvořily uličku, kterou jsem prošla, posadila se na stoličku a profesorka mi nasadila na hlavu klobouk.

,,Vida, Winterová" ozval se mi v hlavě hlas ,,jak ti tak koukám do hlavy, tak vidím, že máš předpoklady pro všechny koleje, jsi trochu lstivá a ctižádistivá, ale ne moc, jsi přátelská a věrná, ale taky chytrá, nejvíc jsi ale jako tvoje teta, po které máš druhé jméno, jsi statečná, vždy se zastáváš druhých a své názory se nebojíš říkat nahlas, proto říkám
NEBELVÍR!"
Poslední slovo zakřičel přes celou síň a od druhého stolu vpravo se ozval potlesk.

S úlevou jsem si sundala klobouk a zamířila za svými novými přáteli.

Z pohledu Tiffany:

Když Rebecca procházela okolo, povzbudivě se na mě usmála, což bylo jasným signálem, že to zvládnu.

,,Tiffany Winterová"

Vyšla jsem uličkou, kterou mi stejně jako předtím Rebecce utvořili prváci, posadila se na stoličku a nechala si nasadit klobouk.

,,Další Winterová" ozval se v mé hlavě hlas  ,,Zajímavé, jsi tak podobná své sestře, stejně jako ona, tak trochu by ses hodila do všech kolejí. Jsi velmi inteligentní, umíš si vytvořit vlastní názor, a také máš většinou dost kuráže ho vyjádřit, a i když si to neuvědomuješ, máš i trochu té ctižádosti a lstivosti"

,,Cože? To ne, nejsem ctižádostivá lstivá" bránila jsem se v duchu.

,,Ale jistě že jsi, akorát ne natolik, aby jsi zapadla ve Zmijozelu, tvou nejdůležitější vlastností, kterou jsi zdědila hlavně po svém otci, je totiž to, že máš dobré srdce, vždycky pomáháš druhým, zastáváš se slabších a vždycky stojíš při těch, které máš ráda a věříš jim, máš ráda i zábavu a nechceš, aby se cítili špatně nebo smutně lidé okolo tebe, občas se ale lehce projeví i tvá skrytá lstivost, prosto je to jasné, MRZIMOR!"

Když jméno koleje zakřičel přes celou síň, stůl z mého pohledu nalevo od nebelvírského se dal do nadšeného potlesku a jásotu, profesorka mi sundala klobouk a já se po stále ještě trochu roztřesených nohách vydala se posadit.

Hned jak jsem si sedla, se ke mně přiklonila dívka s blonďatými vlasy a hnědýma očima.

,,Ahoj" pozdravila  ,,vítej v Mrzimoru, jsem Madeline Battleová, pátý ročník"

,,Děkuju, já jsem Tiffany Winterová, taky pátý ročník" usmála jsem se.

,,Já vím, jo a říkej mi Madli nebo Maddie"

,,Dobře Maddie, budu ráda" byla jsem potěšena tím, že chce, abych jí říkala zdrobnělinou.

Z pohledu Rebecci:

Sledovala jsem, jak se jde Fanny usadit k mrzimorskému stolu, hned se s ní začala bavit nějaká blondýnka, vypadala docela sympaticky a já Fanny přála, ať si najde v mrzimoru kamarádky, na druhou stranu mě ale trochu píchlo u srdce, že nebudeme ve stejné koleji společně s Rose, Lily a Mayou, ale věděla jsem, že nám nebude nic bránit v tom se vídat na pozemcích.

Mezitím byl zařazen poslední prvák, který šel do Havraspáru a když dozněl potlesk, se zvedl ředitel Brumbál.

,,Vítejte v Bradavicích, někdo je tu letos poprvé a někdo naposledy, vítám tu i dvě nové studentky pátého ročníku" pokývnul nejdřív na mě a pak k mrzimorskému stolu na Tiffany ,,nyní bych chtěl zopakovat pár pravidel..." a začal vyjmenovávat pravidla, že nesmíme do Zapovězeného lesa, pokud tam nebudeme mít trest, že jsou zakázány žertovné předměty od Taškáře a tak dále.
Pak ale tleskl a na stolech se objevily hory jídla. Hned jsem si naložila na talíř a pustila se do toho.

Krásný pozdní večer přeji, je tu nová kapitola😊
Popravdě jsem hned věděla, kam holky pošlu, tak doufám, že jsem nikoho moc nezklamala😁.

Mějte se👋