Z pomalého běhu se stává chůze pochroumaného zvířete. Projektily zaryté v mém těle podporují svalovou horečku ještě víc než námaha. Skoro nemůžu popadnout dech, jak mám sucho v hrdle. Umírám žízní. Náplast, kterou mi doktor přilepil na zašitou ránu, už dávno nedokáže držet krev. Ta mi teď v malých čůrcích stéká zpod zakrváceného obvazu po noze až na kotník. Nasakuje se do kombinézy a lepí ji k mé pokožce. Je to k vzteku nepříjemné.

Belhám se skrz rozlehlou step, na které se střídá seschlá tráva s vyprahlou půdou. Ta monotónnost je skoro k zbláznění. Roztřeseně vydechuji a skoro se svaluji na zem, když mi do lýtka vystřeluje křeč. Zatínám zuby a snažím se dostat do malého remízku, co se náhle, jako by prostě vyrostl z ničeho, objevuje přede mnou. Oddechuji si úlevou, když mi dochází, že se jedná o začátek dalšího biomu.

Do nosu mě udeřuje čerstvá vůně pravého lesa a pod nohama mi začíná křupat rezavé jehličí a větvičky spadané ze stromů tyčících se nade mnou. Kdybych nebyla celá rozbolavělá a unavená, jisto jistě bych začala štěstím skákat. To ale právě nepřichází v úvahu, a tak se raduji pouze v hlavě. Za celý svůj život jsem snad ještě nikdy nezažila takový nával štěstí jako právě teď.

Jsem na útěku.

Když mi dochází ten fakt, házím radost někam do ústraní a dávám se znovu do rychlejšího pohybu. Tedy pokud se k tomu moje plahočení dá nějak připodobnit. I přes to, jak moc se snažím, a že opravdu hodně, moje nohy se podlamují v kolenou. Už skoro nemůžu chodit. Jediná slunná stránka toho je, že vím, za jak dlouho jed odezní a já se tak budu moct dát znovu do plnohodnotného úprku. Zatím mi ale nezbývá nic jiného než se s oporou stromů, ať už tlustých, hubených, vysokých nebo nízkých, pomalu plahočit klidným lesem. Kůra se pod mými dlaněmi strhává. Její hrubý povrch mě škrábe.

Jsem hluboko v lese. Stromy kolem mě se pohupují ve větru, vržou a vytváří tím strašidelnou atmosféru. Kousek ode mě se něco hýbe vysoko ve větvích. Zastavuji se.

Až teď se stíhám porozhlédnout kolem. V celém hvozdu je lehce potemnělé světlo, jak skrz husté koruny smrků a jedlí neprochází skoro žádné paprsky slunce. Na zemi vidím kromě jehličí taky spousta mechu a kapradin.

Ta myšlenka ke mně přichází stejně rychle, jako se světlo pohybuje. Shýbám se k zemi. To však má kolena již nejsou schopná snést, a tak se kácím do vlhkého mechu. Hlavu únavou nechávám ležet na jednom ze zelených polštářků. Chce se mi tak strašně spát.

Polykám, malátně zvedám ruku ze země a pomalu odtrhávám část nadýchané rostliny. Chvíli ten kousek převaluji mezi prsty, pak se ale vracím k prvotnímu záměru a dlaň svírám. Do pusy my stéká úzký pramínek lehce špinavé vody. Hlínu ale neřeším.

Průhledná tekutina jako by mi dodala energii. Je to jak kdybych se dostala do extáze. Trhám tentokrát větší kus a opakuji to samé jako s předchozím. Za chvíli se cítím jako šílená. Jako hladová šelma cupující svou oběť na kousíčky.

Vyškubávám velké kusy a mačkám je ve dlaních. S vodou se mi do úst dostává i kus těchto rostlinek. Nehledím na to. Nehledím na nic. Každý nerv v mém těle jako by znovu ožil. Nevnímám žádnou bolest. Nevím, čím přesně to je. Připomíná mi to chvíle, kdy mým tělem proudí adrenalin. Možná se má mysl snaží díky nabyté energii zasunout bolest do ústraní?

Pak ale přichází šok. Dokážu postřehnout i sebetišší zvuk. Je to tak podobné tomu snu. Uklidňuji svou touhu po vodě a zvedám se do stoje, ale hned se kárám za tu nováčkovskou chybu a krčím se před zraky všech, co by mě mohli vidět.

„Jsou tu zlámané nějaké větve," slyším tlumený rozhovor. Polykám a pak se probírám z onoho šoku a rozebíhám se opačným směrem, než jsem přišla.

Snažím se došlapovat na co nejmíň větví, ale ani to mi nezaručuje dostatečný klid. Dokážu rozeznat to, jak se za mnou s hlukem žene celá četa. Přijdu si jako vystrašená laň utíkající před myslivci. Jako laň se sluchem vlka. Ale kvůli zranění nejsem dostatečně rychlá. Vím, že se přibližují.

A pak mé uši zaslechnou i jiný zvuk. Slyším, jak někde v lese šumí potok.

Neotálím ani sekundu a vydávám se za tím příjemným bubláním. Čím víc se blížím, tím víc zvuky zurčící vody sílí. Míjím skalku porostlou zelenými rostlinami, za kterou se objevuje široká řeka. Už mě od ní dělí jen malý svah dolů.

Boty mi na vlhkém podloží kloužou, občas spadnu na koleno nebo dlaně, ale stále ještě běžím. Už jsem skoro u koryta. Bez zaváhání do něj skáču.

V první chvíli mě obaluje chlad, který prostupuje celým mým tělem. Pak cítím, jak se mi v prsou tvoří palčivá bolest a spolu s nedostatkem vzduchu mě táhne k hladině.

Riskuji, ale bez ohledu na to plavu výš, až jsem nakonec schopná dýchat úplně normálně. Zkoumám svou hruď. Kombinéza není porušená, ale i tak mě pod ní kůže pálí jako žhavé uhlíky. Musela jsem se odřít o dno.

Cukám sebou, když si všímám lovců vybíhajících zpoza oné obrostlé kamenité skalky. Zhluboka se nadechuji a znovu se nořím do ledové říčky.

Kůže na odhalených místech mě začíná zimou pálit. Otevírám oči. Vidím sice rozmazaně, ale aspoň se můžu pohybovat, aniž bych nevěděla, kam plavu. Dělám první tempo, ale díky proudu jsem mnohem rychlejší než normálně.

Prosmýkám se pod dřevěnou kládou zaklíněnou mezi kamenem a břehem a stáčím svůj pohled nahoru. Vidím modrou oblohu a vysokou trávu lemující řeku. Začínají mě pálit plíce. Nutně potřebuji nabrat dech, ale strach ze smrti způsobené náboji je větší.

Pokračuji dál. Mé tělo se začíná vzpírat. Je to lidský pud, který mě nutí se zachytit za kořen a vynořit se mezi rákosím. Klepu se zimou a hlasitě a sípavě se nadechuji, až se divím, že si mě ještě nikdo nevšiml.

Krev mi tuhne v žilách, když se za mnou ozývají výstřely mizící v peřejích. Modlím se, aby nikoho nenapadlo střílet i do rákosí, a radši se nořím zpět do ledové bystřiny. Kulky jsou pod vodou přece jenom pomalejší, nemusely by způsobit moc velké škody.

Tisknu se co nejvíce k zablácenému břehu. Bahno mi klouže mezi prsty, mám tak problém se udržet na jednom místě. Proud, ač není v těchto místech tak silný, mě s sebou stahuje do divokého víru. Země nade mnou duní, jak se po ní prohání tolik těl z těžkých svalů a kostí. A pak mou dlaní projíždí zpomalená kulka.

Otvírám pusu a místo křiku do svého okolí vypouštím spoustu bublinek. Z dírky na ruce vytéká krev, která se teď mísí s vodou v elegantním tanci. Nenapadá mě nic jiného, a proto strkám zraněnou paži do bahnitého břehu. Vyteklá krev odplouvá a s ní odchází i dusot vojáků.

Pusu mám plnou vody, ale i přesto ještě zůstávám schovaná pod hladinou. Nakonec vystrkuji na vzduch celou hlavu a hluboce se nadechuji. Přes okraj nevidím, a proto vsázím na svůj instinkt a škrábu se nahoru na břeh.

Jakmile ležím na trávě, ovívá mě lehký větřík. Na pokožce se mi vytváří husí kůže. Teď je mi snad ještě větší zima než ve vodě. Drkotám zuby, ruce mám spojené v kalíšek, do kterého foukám teplý vzduch. Štiplavou bolest v ráně na pravé dlani nevnímám. Sleduji malý proužek krve, jenž se pomalu valí přes mé zápěstí a v kapkách dopadá na zem.

Rozepínám si kombinézu a vyhrnuji tričko nasáklé vodou. Sundávám si ho z těla a ždímu ho vedle sebe. Nakonec ho párkrát jen tak protřesu ve vzduchu.

Shlížím na svou hruď. Tam, kde jsem ještě dnes ráno měla jen bledou kůži, se teď objevilo nespočet škrábanců. Rozředěná krev, která se mi doteď vsakovala do trička, stéká mezi mými prsy až na břicho. Hřbetem zdravé ruky ji stírám, ale červená tekutina na sebe nedává dlouho čekat a znovu tvoří pramínky. Kroutím hlavou a natahuji na sebe triko zpátky.

I když se mi zpátky do rozbouřené bystřiny nechce, vím, že je mnohem bezpečnější přejít na protější břeh. Celá se klepu, když znovu lezu dovnitř. Nemusím se na sebe koukat do zrcadla, abych věděla, že mám úplně fialové rty a pokožku ještě bělejší než normálně.

Už je to asi hodina od toho incidentu u řeky. Začíná se stmívat a rychle klesat teplota. Uniformu mám stále ještě vlhkou, navzdory tomu ale plní svůj účel a hřeje. Svaly zasažené jedem napuštěnými kulkami mě již nebolí, zato se na mě sápe únava a hlad.

Zastavuji se na malém paloučku. Na tmavé obloze je již vidět měsíc, který teď zalévá celý plácek beze stromů studeným světlem. Rozhlížím se kolem. Celé prostranství je obložené sytě zeleným nadýchaným mechem, který vás přímo láká, abyste do něj složili svou hlavu. Kousek od placatého kamene rostou malé keříky obsypané žlutými a oranžovými kuličkami.

Ihned v nich rozeznávám megy a quilík. Učili jsme se o nich na lekcích přežití v lese. Jsou to jedny z nejrozšířenějších jedlých bobulek v jehličnatých lesích a zároveň jsou velice syté. Vydávám se k nim a klesám na kolena. Zaplavuje mě jejich sladká vůně. V břiše mi kručí hladem, až se mi z toho třese celý trup, a tak neváhám a cpu si lesní ovoce do pusy. Mé chuťové pohárky se radují a tancují spolu s tou sladkou šťávou.

Úlevou vydechuji, když se po půlhodině svaluji do měkkého mechu mezi keříky. Nebe je teď už úplně černé. Svítící měsíc a hvězdy jen doplňují tu krásu. Popravdě jsem nikdy neviděla tak krásnou noční oblohu. Ve městech jsem byla ráda, když jsem někdy zahlédla měsíc.

Mé tělo zaplavuje klid. Mísí se mi s krví. Prochází plícemi se vzduchem. Tam a zpátky. Ale nehledě na to, jak se cítím klidná, mi srdce bije jako o závod. Otřásá celým mým tělem. Víčka se mi zavírají. Slyším jen šum lesa a mé klidné výdechy. A občasné zahoukání sovy.

Probuzení přichází stejně jako usnutí. Zcela nečekaně. Mírumilovně. Teplé sluneční paprsky připomínající roztavené mandarské zlato, lehce naoranžovělé, dopadají na mou tvář, trup i končetiny. Příjemně hřejí. Připomíná mi to časy, kdy jsem ještě bydlela s rodiči. Celý dům byl plný oken, a tak jsem se do takovýchto paprsků probouzela každé ráno.

Rozlepuji víčka, ale jakmile se koukám na nebe, musím je pod tou září přivřít. Stromy se nade mnou kývají do rytmu větru, který s sebou přináší i čerstvý voňavý vzduch. Zhluboka se nadechuji nosem. Zpoza víček hledím na veškerou tu nádheru.

Je to moment, jaký jsem vídala jen ve starých filmech. Je to, jako kdybych byla holubice, kterou pustili z klece. Konečně se cítím volná. Natahuji před sebe ruce, ale ihned se zarážím, když si všímám pravé dlaně.

Je naprosto čistá a neporušená. Nevidím na ní ani stopy po průstřelu kulkou.

Převaluji se na břicho a ruku zkoumám zblízka. Hřbet kryje hladká kůže, skrz kterou prosvítají modrozelené žilky.

Co se to se mnou děje?