Sedím na lavičce, která je schovaná ve stínu, a hraji si s nožem v ruce. Pozoruji skupinky lidí, které se na prašném cvičišti věnují různým aktivitám. Někteří se perou mezi sebou, jiní zase zkouší své dovednosti se zbraní.

Na jeden z pohyblivých terčů právě Gora hází vrhací nože. Ničemu jinému při tom nevěnuje svou pozornost. Pořád hází. Svaly na rukou se jí napínají snad k prasknutí, když se zrovna trefuje jedním nožem přímo do středu hlavy. Je v tom hodně dobrá.

Všude tu panuje klidná atmosféra, což vzhledem k včerejším událostem nechápu.

„Co se tu tak flákáš?" ozývá se vedle mě, načež kroutím obličej v otrávené grimase a vydechuji vzduch.

„Ach můj bože," kňučím si pod nos a dál ho nevnímám.

„Na něco jsem se ptal," vrčí a strká mě do ramene. Odsedávám si od něj co nejdál a pak zvedám pohled ze země.

„Kde máš toho nováčka?" popichuji ho s úšklebkem. Nevím, jestli jsem nezašla až moc daleko. Napjatě sleduji jeho mimiku. Nejdříve se mračí a vypadá to, že mě chce vykuchat zaživa, ale nakonec se ušklíbá také.

„Na výletě v krematoriu," naklání Wisen hlavu a znovu se ke mně po kluzké lavičce přisunuje. Mračím se. Já zašla daleko, ale on ještě dál. Zvedám se na nohy.

„Jsi hroznej bezcitnej sráč," poznamenávám a dělám krok vzad. Wisen se tváří potěšeně a zatímco dál couvám, jeho úsměv se rozšiřuje. Nechápavě zvedám obočí a pak do někoho vrážím.

Rychle se otáčím a lehce blednu, když vidím, kdo to je. Naproti mě stojí vysoká dívka s černo žlutými vlasy a pronikavě modrýma očima. Jaké to mám ale štěstí. V duchu proklínám všechny bohy světa.

„Děláš si srandu? Kvůli tobě jsem to pokazila! Vždycky všechno kazíš," píchá mě do hrudi, až jsem nucena poodstoupit.

„Nešahej na mě! Neudělala jsem to schválně," vrčím a zakládám si ruce na prsou. Jafrine se na mě dívá velice opovržlivě. Z jejího výrazu se dá jasně rozeznat, že mě má chuť zabít. Vždycky to tak bylo.

Potřebuju vůbec, aby mě měla ráda? Nadhazuje hlodavý hlásek v mé hlavě otázku. Nakláním hlavu na stranu a propaluji dívku naproti mně pohledem. Ne, nepotřebuju.

„A to ti mám věřit? Jsi akorát nicka, co má moc citů a která nikdy nebude tak dobrá jako já!" plive mi k nohám. Zvedám jedno obočí, snažíc se uklidnit. Vždyť se chová jak malá, proč bych nemohla jen odejít?

„Trošku to přeháníš, Jafrine," poznamenávám. V jejím obličeji jde poznat, jak moc ji vytáčím.

Postupně si nás začínají všímat i ostatní. Zanechávají svých činností a buďto jen tak stojí a sledují nás, nebo se pomalu přibližují k naší dvojici.

„Nemyslím si," zatíná pevně zuby, až se jí rýsuje ostrá čelist na lících. Vzdychám si, zastrkávám si vlasy za ucho a otáčím se k odchodu.

„Já myslím, že jo," funím si pro sebe a pomalu se rozcházím ke střelnici. Hlavu mám sklopenou k zemi, pozorujíc obláčky prachu, které se zvedají kolem mých nohou. A pak pociťuji tupou bolest v bedrech.

Hbitě se otáčím a jen tak tak se vyhýbám zatnuté Jafrinině pěsti mířící mi na nos. Také zatínám pěsti a stavím se do standardního postoje, který se používá při soubojích na blízko. Mhouřím oči. Lehký větřík mi vhání vlasy do obličeje. Rychle si je sfoukávám na stranu a přibližuji se k Jafrine. Šklebím se na ni.

„Jsi mrcha," poznamenávám, míříc tím na onu ránu, co mi zasadila do beder. Jafrine se pouze zákeřně směje.

„Jen mrchy přežijou," naklání hlavu a jedním velkým krokem je u mě.

Pod jejím úderem do mé čéšky se mi podlamuje koleno. Loktem mě chce udeřit do tváře, já se ale shýbám a kutálím se do bezpečné vzdálenosti od ní. V koleni mi nepříjemně tepe, ale i přes bolest se stavím na nohy a pěstí jí vrážím do boku.

Jafrine lapá po dechu a kašle. S adrenalinem odstupuje všechna moje bolest stranou. Znovu ji udeřuji do tváře, na které se jí vytváří odřenina od kovových chráničů na mé rukavici. Potěšeně se usmívám, když na zem plive krev.

Mhouřím oči a ďábelsky se ušklíbám. Rukou vykrývám její útok a poskakuji víc dozadu. Přibližuje se ke mně a natahuje se levačkou, že mě praští do tváře. Díky reflexu se vyhýbám jedné její pěsti. Ta druhá se však střetává s mou bradou, až mi zapraská v čelisti. Před očima se mi na chvíli zatemní, ale nakonec vidím všechno kolem a k tomu ještě bílé tečky.

V hrdle cítím krev, kterou stejně jako Jafrine před chvílí plivu na udusaný prach. Jeden pramen mých šedých vlasů se mi lepí na krvavou slinu a nasává do sebe červenou barvu. Zhluboka dýchám a pohledem propaluji dívku stojící opodál.

Rozbíhám se a srážím ji k zemi. Sedám si na ni obkročmo a přisedávám jí ruce tak, aby se nemohla bránit. Pěstmi začínám narážet do jejích tváří, které postupně červenají. Na některých místech z nich začínají vytékat potůčky krve.

A pak, v jedné sekundě mé nepozornosti, se mi do masa na stehně boří ostrá čepel malé dýky.

Bolestí křičím a svaluji se vedle Jafrine na zem. Toho ihned využívá a sedá si mi na bedra, tak jako já chvíli předtím na její břicho. Popadá mé vlasy do pěsti a začíná mi mlátit hlavou o zem. Bolestivě se šklebím stejně jako otevřená rána v mých vlasech. Ve spáncích mi nepříjemně tepe a píská. Cítím, jak mé tělo prostupuje zoufalství, ale já se nehodlám vzdát. Snažím se jí jakýmkoliv způsobem vysmeknout.

„Tak už máš dost, ty krávo!" dostává se ke mně vzdáleně. Nejsem schopná byť jen promluvit. Mám sílu pouze na vzpírání se jí.

Kolem je vidět spousta bot, ale ani jedny se nehýbají. Jen tam stojí a pozorují nás, jak se pereme. Vzmáhá se ve mně vztek. Vymršťuji nohu tak, že se strefuji Jafrine do zad. Svaluje se na mě a v tu chvíli ji podtáčím pod sebe, zasedám ji, ze stehna si vytahuji kudlu a přikládám ji k jejímu krku. Lehce na ni tlačím, takže se pod už tak zakrvácenou čepelí leskne další, čerstvě vytékající krev. Jafrine se sípavě nadechuje, jelikož ji druhou rukou držím nad řeznou ránou.

„Tak to udělej, ty citlivko! Zabij mě!" vrčí mi do tváře téměř nesrozumitelně. Polykám a pozoruji její opálený obličej. Její velké modré oči těkající všude kolem. Její pootevřené rty, skrz které zběsile dýchá. Na bradě má zasychající krev.

Nedokážu to udělat. Tohle nejsem já a nikdy ani nebudu.

Shlížím znovu do její tváře, ale to už mi v obličeji přistává hlína a písek. Začínají mě pálit oči a pak už jsem zase já ta, co leží na zádech v prachu. Jafrine se tyčí nade mnou. Obkročmo sedí na mém břiše a ruce mi nohama tiskne k bokům. Chraplavě se směje a tiskne mi špinavou dýku k hrdlu jako já před chvílí jí.

„Bylo mi jasný, že to neuděláš. Jsi jen měkká holčička," šišlá na mě a tiskne ostří ještě víc k mé kůži. Oči mě začínají hrozně pálit kvůli písku v nich a štiplavá bolest na krku mě neudržuje v úplně slunných výhledech na zítřek.

„Jafrine, slez z ní. Tohle už je moc!" řve někdo z hloučku kolem. Kysele se chechtám, ale asi to spíš zní jako bublavé chrčení. Nic nevidím, ale je mi jasné jak se Jafrine rozlévá na tváři škodolibý úsměv.

„Copak, nějak ti došla řeč, ty cour–" větu nedokončuje. Slyším jen tupou ránu a pak cítím, jak na mě padá bezvládné tělo. Odstrkuji ho stranou. Až teď si uvědomuji, že mi z nohy vytéká teplá krev.

Sedám si a sahám na ránu ve stehni. Prsty se mi k sobě lepí pod nánosem červené tekutiny. Kolem rány mám nalepený prach, jenž spolu s krví tvoří červené bahno. Mělce dýchám. Hlava mi třeští od střetu se zemí a očima už skoro nevidím.

Potřebuju zašít a vyčistit tu ránu, probleskává mi v mysli.

„ Někdo odneste Nadidah na ošetřovnu," vrčí mně známý hlas. Lehce se pousmívám a s radostí, která mi vytváří tlak na hrudi, se nechávám vzít do něčí náruče. Díky přebývajícímu adrenalinu nevnímám ještě žádné zranění, pouze nepříjemné pálení v očích.

Cítím, jak jde ten muž do schodů. Jak zhluboka dýchá pod mou vahou. Hlavu mám položenou na jeho hrudi, která se zvedá a zase klesá v rychlých intervalech. Když se ocitá v budově, nastupuje i se mnou do výtahu.

„Sedmé patro," pronáší lovec, jenž mě drží na rukou. Pak mě k sobě tiskne jednou paží a já odhaduji, že přikládá identifikační kartu ke skleněnému terminálu. Malým kovovým prostorem se ozývá pípnutí v nepříjemně vysoké tónině.

Síla výtahu působí na naše těla. Mám pocit, že se za chvíli pozvracím, když slyším dopadnout kapku mé krve na podlahu sterilního výtahu. Není to představa špíny, ale spíš mlaskavý zvuk, jenž mě k tomu pomalu dohání.

Výtah se zastavuje a muž vystupuje. Chvíli jde po chodbě, ale mně se to zdá snad jako věčnost. Začínám pociťovat bolest, jak postupně adrenalin ustupuje.

Lovec se konečně zastavuje a nohou otevírá dveře do ošetřovny. Pokládá mě na tvrdé lehátko a v rychlosti vysvětluje ošetřujícímu, co se stalo. Potichu naslouchám, ale zároveň ve mně vře vztek.

Klábosit můžete pak, já mám ve stehni díru, takže je snad jasný, co máte dělat! Chce se mi vykřiknout, ale mlčím. Lovec konečně odchází a doktor se dává do pohybu.

„Sestři, podejte mi jehlu a nit," rozkazuje mužský hlas ve chvíli, kdy mi lehce rozřezává koženou nohavici kolem rány na stehně. Zatínám svaly a v tu chvíli cítím, jak mi po kůži stéká nově vytlačená teplá krev. Oplachuje mi ránu, aby na ní nezůstalo ani jediné smítko.

„Morfium ne?" ptá se zřejmě nová sestřička nesměle. Chce se mi smát a brečet zároveň.

Ty jsi to do včerejška taky nevěděla, tak nevím, co řešíš, okřikuji se v duchu. Na tváři se mi formuje slabý úsměv.

„Morfium není určené pro modrooké," vrčí doktor. Teď už se přímo šklebím, nechci skrývat svoje opovržení.

„Jo, má pravdu. Morfium je jen pro ty zelenooký parchanty, aby se měli čím sjet. Ne pro ty, co za ně pokládají životy," chechtám se. Už mi je zle z toho, jak všichni ti zbohatlíci, co většinu času nic nedělají, mají veškeré výhody.

Je mi jasné, že na mě teď oba koukají velice naštvaně. Minimálně ten doktor je zelenooký. Už jsem schopná to rozeznat jen podle toho, jak mluví. Do stehna mi bodá jehlu tak prudce, až vykřikuji, a ani na zbylých stezích není něžnější. Nakonec mi zašitou ránu desinfikuje a přelepuje.

„Pak jí to ještě obvaž a vypláchni jí ty oči. Já si jdu něco vyřešit," rozkazuje lékař a zavírá za sebou dveře. Sestřička mi obvazuje stehno a pak se přesunuje k mému obličeji. Cítím její mentolový dech na své tváři. Násilím mi otevírá jedno oko. Chvíli nic nevidím kvůli přebytečnému světlu.

„ Tady toho moc nemáš," lehce se na mě pousmívá a kape mi do oka jednu kapičku průhledné tekutiny. Pouští mi víčko a přesunuje se k druhému oku. Kouše se do rtu a mračí se.

Když se ke mně obrací zády a začíná něco hledat v políčkách, mračím se i já. Hned ale svaly povoluji, jelikož mi písek pod víčkem dře do oka.

„Tohle budu muset vypláchnout," oznamuje mi a otáčí se ke mně s malou průhlednou hadičkou. Prudce vydechuji, když mi znovu rozevírá oko a pouští do něj roztok na čištění očí.

Postupně cítím, jak se z mého oka vyplavuje veškerá hlína a písek, až je úplně čisté. Sestřička se usmívá a otáčí se, aby uklidila hadičku. Pak se natahuje pro kapičky a dívá se mi do očí. A celá najednou bledne a zamrzá na místě.

Zvedám jedno obočí. Požaduji po ní odpověď na to, co se stalo.

Natahuje ruku k mé tváři a mezi prsty bere něco malinkého průhledného. Kulím oči do těch jejích, modrých a stejně vyvalených.

Právě v ruce drží mou čočku.

Polykám.