Ještě stále se mi třesou ruce. Klepou se mi kolena, takže jediné, čeho jsem plnohodnotně schopná, je ležení. V čemkoli jiném mi brání neustálý nával vzpomínek na prostřelené čelo, na tu spoustu krve a na prázdný pohled v jejích očích. Není to poprvé, co jsem někoho zabila. Dělá se mi ze mě špatně. Přetáčím se na břicho a hlavu si podkládám rukou. Ihned však ucukávám, neboť na mé dlani ještě pořád tkví puch lidského těla. Zhluboka se nadechuji, zavírám oči a pokouším se usnout.

Po dvou hodinách ustavičného převalování si nakonec unavená a nevyspalá sedám na okraj matrace. Chodidla mám volně spuštěná na chladné podlaze. Nejsem však schopná to vnímat. Roboticky se zvedám a přecházím přes celou místnost ke komodě, ve které mám uschované své barvy. Pohání mě něco spontánního.

Na starou dřevěnou parketu, kterou využívám místo palety, si vymačkávám kromě hnědé a černé také modrou a ještě se štětcem se rozcházím ke stěně. Je tojako z té vidiny včera ráno kdy na mě ze stěny koukali obličeje. Pomaluji snad celý pokoj? Obličejů bych na to měla už dostatek. Namočenými štětinkami si nejdříve předmalovávám obličej a krk a následně se pouštím do modrých vlasů. Splývají na záda v malinkých kudrlinkách, přesně jako mé dnešní oběti. Nakonec na štětec nabírám kus hnědé pasty a začínám tvořit velké oči, totožné s těmi, co jsou právě uschované ve zkumavce v laboratořích. S posledním tahem vydechuji zadržovaný vzduch a pouštím malířské potřeby na zem. Barva se rozprskává po podlaze a stříká nejen na mé nohy, ale i na zšedivělou zeď.

„Bezva," mrmlám si pro sebe a chci se sehnout a uklidit ten nepořádek, když mi do hlavy vbíhá nápad. Nechávám barvu barvou a pospíchám se převléct. Jakožto modrooká žijící v jedné ze starých částí města nemám velkou možnost ve výběru ošacení, a tak se prostě soukám do své běžné uniformy a otevírám dveře.

Vybíhám z nich, a kdyby se mi za kliku nezahákl pásek, zapomněla bych zavřít. Jako pokaždé, když odcházím pryč, sbíhám schody a samo posuvnými dveřmi vycházím na ulici. I přes to, že je něco kolem druhé hodiny ranní, po silnici stále jezdí pár aut. Nicméně na chodníku jsem sama. Stahuji si dlouhé rukávy trička přes dlaně a rozcházím se opačným směrem než včera.

Procházím dýmem, který uniká z trubky, a rozbíhám se. Nechci ztratit už ani minutu. Kdybych jen teď mohla být někde daleko odsud. Od všech těch vražd. Svižným tempem odbočuji za roh. Přede mnou se zjevuje obrovské prostranství, uprostřed kterého se tyčí monstrózní skleněná kupole. Skrz její stěnu je vidět na mohutné listnaté stromy a jeden menší kopeček, který se tyčí mezi nimi. Zírám na jeden z mnoha parků v našem městě.

Znovu se dávám do pohybu, tentokrát po obrovském náměstí složeného do šestiúhelníkového tvaru. Pod nohama mám na metr veliké čtvercové desky. Mé tempo se postupně zvolňuje, jak se přibližuji ke skleněným turniketům.

Tam, kde přes den čekají fronty, stojím nyní pouze já. Přikládám svoji identifikační kartu k vyvýšenému místu. Ze skleněného boxu vystřeluje zelený laser a přejíždí po identifikačním čísle. Chvíli vyčkávám, ale nakonec se stejně ozývá zapínání a turniket se přede mnou otevírá. Pomalu kráčím dovnitř. Za mnou se ozývá cvaknutí, když se vchod uzavírá, a já se zhluboka nadechuji.

„Vítejte v listnatém lese," ozývá se mužský robotický hlas nade mnou.

Pousmívám se a zhluboka nasávám lesní vzduch do nosu. Tento park ze všech dvanácti miluji nejvíce. Každý park představuje jeden biom schovaný za zdmi měst. Mé uši zachycují ptačí cvrlikání a pak si uvědomuji, že je tu oproti venku světlo. Hlava se mi samovolně dává do pohybu, až se koukám přímo do velkých rozsvícených světel. Krčím nad tím rameny a rozcházím se po písčité cestě vstříc zdejší flóře. Brzy se vedle pěšinky, o pár desítek centimetrů níž, objevuje malá zurčivá stroužka. Zastrkávám si ruce do kožené bundy bez rukávů, které nám byly přiděleny na chladnější počasí.

Cestou procházím kolem mnoha laviček a poznávacích tabulí, ale nakonec se dostávám až ke kamenným schodům vedoucím na vrcholek hory. Vstupuju na první a mířím nahoru. Postupně začínám vidět koruny stromů tyčících se pode mnou všude kolem hory. Přidávám na tempu. Usmívám se, když stoupám na poslední schod a náhle pod podrážkami cítím měkkou trávu.

Poodcházím k opuštěnému stromu, sedám si a zády se opírám o jeho kmen. Můj dech se po výstupu konečně uklidňuje a já zavírám oči. Jsem unavená, ale spát se mi nedaří, a tak oči znovu otevírám. Hledím skrz skleněnou stěnu. Ač nic nevidím, kvůli světlu uvnitř skleníku a tmě tam venku, dokážu zřetelně rozeznat obrysy vysoké zdi oddělující nás od možného nebezpečí, které může z periferie přijít.

Připadám si úplně sama. Kromě mého týmu a pár lidí z akademie nikoho neznám. Svážím se po kmenu tak, že teď ležím celým tělem ve vlhké trávě. Stébla mi proklouzávají skrz prsty a lechtají mě na krku. Zanechávají po sobě kapičky rosy, které příjemně chladí na mé kůži. Zavírám oči, ale místo normální tmy vidím pouze vnitřek mých víček podsvícených světly. Pootevírám ústa a silně se nadechuji.

Můj klid ruší šustění z vysílačky, kterou mám připevněnou na uniformě. Švihem se dostávám do sedu a zaposlouchávám se do šramocení v krabičce. Ať chci, nebo ne, nemůžu zachytit žádný signál. Skláním hlavu s vědomím, že se nedozvím, co se děje, když mi dochází, proč ke mně nedoputovala zpráva. Tlustá skleněná zeď musí rušit signál.

Rychle se zvedám na nohy a střemhlav se vrhám po schodech dolů. Znovu míjím stroužku, cedulky s názvy rostlin a tmavě zelené lavičky, tentokrát je ale nevnímám příliš ostře.

Konečně se dostávám k východu. Popadám dech a z kapsy se snažím vyprostit zaseklou kartu. Když se mi ji konečně daří vysoukat ze spárů látky, štěstím si skoro výskám. Vpadám na náměstí a zaposlouchávám se do ticha.

„Opakuji! Jednotka tmavě modrých se neprodleně musí dostavit do laboratoře 63BH! Potřebujeme vyřešit jeden problém," ozývá se z krabičky a mně se strachem scvrkává hrdlo. Sípavě dýchám, ale i přes to se dávám do přesunu k laboratořím. Auto nemám, a tak se musím vydat pěšky.

Za chvíli stojím před kovovými dveřmi do laboratoře. Velkým zeleným tiskacím písmem na nich je vyvedený název 63BH, takže poznávám, že jsem opravdu před správnou laboratoří. Nejsem si jistá, jestli se nespustí palba, když vkročím neohlášeně, a proto raději klepu. Kovové dunění se rozléhá po dlouhé chodbě a z jejích konců se po pár sekundách, jež se jeví jako nekonečné, ozývají ozvěny.

Dveře se hlasitě otevírají a někdo mě za ruku vtahuje dovnitř. Vůbec nestíhám postřehnout, o koho jde, ale poté, co osoba promluví, ihned vím, kdo to byl. Vytrhávám své zápěstí z Jafrinina sevření a poodcházím směrem k hloučku stojícímu opodál.

„Co se stalo?" vyhrkávám rychle a prohlížím si všechno osazenstvo. Gora se na mě otáčí a věnuje mi soucitný, konejšivý úsměv. Zvedá se mi obočí a koukám se jí přes rameno.

Zděšeně kulím oči. Na kovovém pitevním lehátku leží Mon-ré, Erosova manželka. Dech se mi zadrhává někde hluboko v plicích. Její pleť, jež byla obyčejně velice tmavá, teď pobledla natolik, že je skoro až bílá, a ostře kontrastuje s černými vlasy. Pohled má úplně skelnatý a pootevřené rty získaly fialovo modrou barvu.

Přelétávám pohledem všechny členy čety, ale Erose nikde nevidím. Vysílám němou otázku k Wisenovi, který ze mě nespustil oči od mého příchodu. Ošívám se pod tím rentgenovým zkoumavým zrakem zatímco Quisto palcem ukazuje za sebe do tmavé uličky a jde se věnovat vyklepanému nováčkovi.

Párkrát si kývám hlavou a vydávám se ukazovaným směrem. Zpoza přivřených dveří se do tmavé uličky vlévá bílé světlo. Chci vejít, ale nakonec se pouze tisknu ke zdi.

„Erosi, uklidni se!" rozkazuje jemný hlas. Vlastně to byla spíš žádost než rozkaz. Lehce se krčím a víc nastražuji uši.

„Jak se mám ksakru uklidnit, když jsi mojí manželce našel nějakej zkurvenej čip na páteři! Jak se tam vůbec sakra dostal?" bouchá pěstí do něčeho, na čem ležely kovové chirurgické nástroje. Jeden skalpel po zemi dolétá až k mým nohám.

„Prosím!" lékařovo zakňučení mě dává do pohybu. Vlétám do místnosti, kde se mi před očima zjevuje Eros, který drží nebohého muže za límec pláště. Hlasitě si odkašlávám. Eros se na mě otáčí s hněvem v očích.

„Pusť ho! On za to nemůže," vrčím, napřimuji se v zádech a bojovně vystrkuji bradu. Eros si povzdychuje a pouští postaršího muže ze svého sevření.

„Kolik jsi toho slyšela, ty nenápadná?" dotazuje se a vzdorovitě si zakládá ruce na hrudi. Z mého oslovení přímo čiší ironie. Nakláním hlavu a ušklíbám se.

„Copak sis mě všiml?" olizuji si ret a věnuji mu vítězný úsměv. Povadají mu ramena a spouští ruce podél boků.

„Omlouvám se, jsem moc rozrušený," ospravedňuje se a sedá si na židli stojící za ním. Opírá se o opěrku a kouše si ret.

„Jaký čip jste našel?" optávám se doktora, který právě pod lupou a lampou zkoumá kovový kousek. Přicházím blíž a také se dívám skrz lupu.

Na bílém stole leží stříbrný obdélník, jenž má po stranách měděné jehličky, na kterých jsou kousky masa a pravděpodobně i kostí. Zespodu čipu trčí tenoučké kovové nitě s placičkami na koncích. Začíná mi nepříjemně bít srdce. Celý čip je od krve. Zdvíhám pohled k Erosovi, jelikož mi doktor neodpovídá, pouze dál zkoumá tělísko pod lupou.

„Já vlastně nevím, co je vůbec zač. Mon-ré si stěžovala na bolest zad, a tak si vzala prášek, ale asi hodinu po půlnoci se najednou začala klepat. Nevěděl jsem, co se děje, tak jsem se na ni snažil mluvit, ale vůbec se mnou nekomunikovala. Šel jsem se převléct, abych ji mohl odnést k doktorovi, ale když jsem se vrátil, ležela klidně na posteli. Umřela, když jsem byl pryč. Tady pan Flesh jí na krku, přímo na páteři, objevil toho malýho parchanta. Seškvařilo jí to míchu. A ani jeden z nás neví, jak se tam dostal. Neměla žádnou jizvu ani nic jiného," bezradně se tahá za vlasy a oči mu opouští dvě slzy.

„Takže by se dalo říct, že je to takový bludný čip?"