Čím starší člověk je, tím rychleji rok utíká.

Když je dítětem, každý den je dlouhý, udělá během něj spoustu věcí, naučí se spoustu věcí, užije si prázdnin a nakročí do nového školního roku.

Dospělý člověk však chodí dennodenně do práce, občas si zajde na pivo, na víno, na kafe. Doma, naprosto bez energie, už jen leží a nechá odpočívat mozek. Pak začne semestr a najednou semestr skončí, nastává nesnesitelně horké období, a začíná semestr další. Najednou se ulicemi rozezní koledy a starý rok skončil.

Takže ani jsem se nevzpamatovala, a už byl duben, už jsme oficiálně podali náš projekt, spolu s dalšími projekty v našem kolektivu na oddělení.

Marťasovi se podařilo najít další Asgarďany, ačkoliv ve vzorcích z bioplynky a ne těch minulých vzorků, a také jsem podnikli nové odběry sedimentů dalších jezer a řek. Z geologie nám dovezli ty slíbené zamražené vody, takže měl aspoň Marťas po skončení semestru na čem pracovat.

Pak nastaly státnice, které má studentka úspěšně zvládla a také statečně obhájila svoji práci, a zdálo se, že si můžu oddechnout.

Ne. Samozřejmě, že ne! Přišel mi mail, že za tři dny je deadline na podání abstraktů na podzimní mikrobiologickou konferenci. Takže šup, rychle něco sepsat a odeslat. Zároveň mi přišla nabídka na spolupráci – a překvapivě zajímavá, takže jsem ji hned neodmítla a vyzvídala více. A můj kalendář, který měl být bílý aspoň z poloviny, byl stejně přeplácaný, jako přes semestr.

Před začátkem léta jsem navštívila Libec. Bylo to již podruhé, co jsem do své rodné vesnice zavítala. Přijela jsem sem i přes Velikonoce. Pozdravila jsem rodiče, odbyla veškeré otázky směřované na soukromý život a vydala se na procházku. Kam jinam než do lesů.

Chtěla jsem se tam podívat. Z propasti, kterou jsem buď ignorovala, nebo riskovala své zdraví hraním si na jejím okraji, se najednou stal silný magnet. Bijící srdce, jehož tlukoty jsem slyšela ve dne v noci. Střed České republiky, střed celé Evropy. Byl to tunel mířící k jádru země.

Čím dál více jsem byla nadšená. Už moji první návštěvu jsem strávila dvouhodinovým sezením u jejího okraje a pozorovala klidnou vodní hladinu jezírka. Když na něj zasvítilo slunce, zářilo výraznou petrolejovou barvou, a vytvářelo tak kontrast mezi hladinou, kameny, a malou plošinou z dřevěných desek. Když se ponořilo do stínu, nabralo odstíny smaragdové a šedé.

A nyní, jak se slunce stalo intenzivnější, jezírko připomínalo oko, krásné modré oko, které na mě zespodu hledělo. A já hleděla na něj – hleděla na ty miliony, miliardy mikroorganismů, které si v něm vesele žily, které si v něm plavaly, nebo odpočívaly v biofilmu na stěně propasti.

Přestože můj obraz poskytoval pouze nehybnou vodní plochu, představovala jsem si, kde se asi nachází ten otvor. A jak je pod mýma nohama prázdno – prázdno vyplněné tekutinou, sahající do neuvěřitelné hloubky. Jak hluboko asi?

U Hranické propasti se uvádí, že může být hluboká klidně několik kilometrů. Že byly naměřeny stopy helia, jehož původ sahá do rozhraní svrchního zemského pláště, což je 40 kilometrů. Šílené.

Tak co, ty Libecká díro... Budeš větší? Dokážeme vůbec odhalit, jak hluboko saháš? Co ukrýváš?

Během léta jsem odjela na měsíc na Erasmus+ do USA, na univerzitu v Coloradu, a najednou začínal semestr a Marťas mi s nadšením oznámil, že má první pozitivní vzorky z kultivací.

Pro jednou se nic neposralo a naopak něco podařilo.

Počkat. To jsem zakřikla.

Místo covidu se objevila nějaká mutace ptačí chřipky. A jelikož bylo zaznamenáno několik přenosů mezi lidmi, dostala tímto tato zoonóza nový rozměr a stala se mezinárodní hrozbou. Po covidu se nic nemohlo brát na lehkou váhu. Čína opět uzavřela své hranice a my se jen modlili, aby to u nich také zůstalo. Bohužel, nikdo nevěděl, kolik nakažených stihlo tuto variantu přenést přes hranice, protože známe čínské statistiky: 15 přenosů je rovno 1000 přenosů. Jen těch 985 je ututláno, jako obvykle.

I přesto se znovu zavedly respirátory. Tím, že si na ně lidi museli během covidu zvyknout, už nebyl takový odpor – až na výjimky, které se každou neděli a ve státní svátky sdružovaly na pražském Václaváku a brněnském Svoboďáku.

A pak se blížil listopad a prosinec, což neznamenalo nakupování dárků, ale dokončování všech závěrečných zpráv. A také... Vyhlášení výsledků GAČRu.

Nebudu lhát, srdce mi bilo docela hodně. Nevím, jestli za to mohlo množství kofeinu – měla jsem v sobě už druhou kávu, a to jsme se stále nacházeli v dopoledni. Ale včerejší den jsem trávila nad prací až do desíti večer. Potřebovala jsem se nějak nabudit.

A...

Než jsem stihla rozkliknout tabulku, začal mi vyzvánět telefon. No dobrá. Kdo mě ruší při tak slavnostním momentu? Cože? Špatně jsem opsala čísla do tabulky? Že je to urgentní?

Odložila jsem tedy odhalení na pozdějc a zabila patnáct minut kontrolováním čísel před jejich znovu-odesláním.

Opět jsem si rozevřela okno s GAČRem.

Někdo klepe na dveře.

„Dále!"

„Prosím tě, Nadi," koukl dovnitř můj kolega. „Můj student by potřeboval změřit ORP, to se dá změřit na tom WTW přístroji, jak měří to pH, že? Nevíš, jak se to nastavuje?"

„Jo, hned to bude," zvedla jsem se z křesla a vedla kolegu a mladého kluka v bílém plášti do labu, jen abych zmáčkla tři čudlíky a zachránila osud něčího výzkumu.

Vrátila jsem se do kanceláře. Jen, co jsem se usadila, telefon začal opět vyzvánět.

Snad jsem ty čísla opsala dobře!

Zvedla jsem telefon, možná příliš prudce.

„Prosím, Vystrčilová," zahlásila jsem automaticky.

„Naďo, máme to!"

„Co?"

„Máme ten projekt. Máme GAČR!"

Koukala jsem před sebe na monitor, kde byla otevřená ona stránka, ačkoliv jsem nevnímala žádné z písmenek a slov, které prezentovala. V hlavě mi dokola zněla slova Romana, který mi v celém nadšení osobně zavolal, aby mi tu radostnou zprávu oznámil. Jakoby tušil, že jsem neměla čas si tabulku vítězů otevřít. Možná předpokládal – a to správně – že bych mu jinak okamžitě napsala. Ale to jsem ještě neudělala. A tak se chopil role zvěstovatele, a trochu mi tím přivodil infarkt. Ač jsem na infarkt rozhodně mladá.

„Naďo? Jsi tam?"

„Jo, jsem, jo... Jen... Vau," vydechla jsem zadržovaný vzduch a zakroutila hlavou. „To je... Úžasné, to je... No, skvělé."

„To rozhodně. Máme finance udělat takovej výzkum, jakej si ta propast zaslouží. A možná tam najdete ty svý Asgarďany, co tak hledáte," cítila jsem, že se přes telefon usmál. Díky spolupráci s Marťasem se Roman tak nějak zasvětil do světa mikrobiologie, přestože velice okrajově. Každopádně skvělý začátek pro geologa, to rozhodně.

„Tak jo! Můžeme se vrhnout do práce! Naplánujeme nějaký meeting, ještě před koncem roku? Abychom si rozdali úkoly?"

„Souhlas," odvětil, načež jsme oba popadli kalendáře a vybrali nějaký schůdný termín, v němž jsem neměla zkoušku, nebyl žádný vánoční večírek ani nic podobného.

Položila jsem telefon a opřela si hlavu o dlaně.

Ačkoliv jsem už byla součástí řešitelského kolektivu GAČRu, bylo to hodně okrajově. Štěstí na projekty jsem měla spíše v jiných grantových programech. Takže až nyní jsem poprvé cítila tu šílenou radost, kterou jsem nejdříve musela vstřebat, a následně se o ni podělit.

„Marťo! Kde jsi?" vyběhla jsem z kanclu a zmizela v labu.