Psát mail pod vlivem panáka alkoholu nikdy nebylo snazší. Vždy, když jsem ještě studovala, jsem nad jedním mailem o třech větách strávila půl dne. Dlouho jsem ho vypisovala, přepisovala, mazala, a pak ještě deset minut koukala na tlačítko odeslat, než jsem jej konečně zmáčkla. Jakmile byl tento těžký úkol splněn, rychle jsem zdrhla dělat něco jiného, abych ten stres ze sebe dostala pryč.

Něco málo mi z toho ještě zůstalo. Avšak díky cviku a zkušenostem jsem nyní schopná sekat maily jeden za druhým a odesílat je jedním šupem. Když totiž píšete za den tolik mailů, už nemáte luxus se takto zdržovat. Panák se ale hodil. Stručně jsem představila situaci a nezastavovala se tolik na frázích a výběru slov. Odeslala jsem to, ani nevím jak, a otevřela si zpět tabulku s OTU, jestli z toho přeci jen něco nevykouzlím.

První tři vzorky byly celkem dobré. V L-300 se sice nějak procento NA začalo projevovat, ale nebylo větší než 10 %. U L-400 NA sekvencí již bylo 37 %. A o sto metrů níže 57 %. V našem nejhlouběji dosaženém bodu dělalo NA 69 %.

Rychle jsem vyhodila kontingenční tabulku a z jeho dat pak naklikala ten nejjednodušší excelovský graf, čistě jen pro zpřehlednění taxonů. Udělala jsem však více variant. S NA daty a bez NA dat. Odstranění těchto nesmyslných ne-zařazení přineslo větší pozornost zbytku, jenž našel své právoplatné taxonomické jméno.

Vzorky z horních vrstev byly opravdu celkem obyčejné, nelišily se moc od jiných vzorků z podzemních vod. Ale s větší hloubkou se zvyšoval výskyt extrémních, ne zrovna obvyklých taxonů, a podíl archeí převýšil bakterie. Některé taxony byly dokonce charakteristické pro sedimenty oceánů, třeba Bathyarchaeota nebo Crenarchaeota. Přítomnost těchto taxonů pak vysvětluje, proč se nám z větších hloubek nedařilo vyizolovat SRBy. Náš přístup byl na ně moc krátký, asi tak. A tito smradi jsou prostě náročnější, jako ti boháči, co lítají vrtulníkem a ubytovávají se v prezidentském apartmá a najednou mají žít měsíce v chatce bez elektřiny a vody.

Začala jsem si vypisovat, co kde bylo detekováno a co o tom víme. Mým cílem pak bylo vytvořit schéma, takovou mapku, jak mohou minerály kolovat. Jak by mohla případná degradace probíhat. Který prvek by se oxidovat či redukoval, co by se stalo, co by poskytlo potřebné elektrony, nebo naopak ochotně elektrony přijalo... Chemické vzorce zaplnily hned několik prázdných A4. Zdá se, že pozitivní účinek meruňkovice stále přetrvával. Ani nevím, jak Anitě poděkovat.

Hleděla jsem na ušmudlaný papír a na těch pár dokola se opakujících písmenek. Mrkla jsem na taxony. A zase zpátky.

Co se týče metanogenů, tak tyto výsledky akorát podpořily naše zjištění. A o to více to bylo divné. Jak může vznikat v lahvičkách metan, aniž by tam nebyli metanogeni? Bylo jich tam pár, jen stopově zastoupeni. Kdyby však za vzniklý plyn byli zodpovědní – vzorky by svítily. Oni by hnedka narostli, obzvlášť při takové produkci. Ale nesvítí. Vzniká metan nějakou... Jinou cestou?

Měla jsem pocit, že začínám mít neurčité podezření. Šimrání v žaludku. Vzpomínka na pár dávno přečtených článků. A taky blbost, řekla bych. Strašná blbost. A tak jsem strávila zbytek dne tím, že jsem si načítala další cesty, jak by se metan mohl uvolňovat mikrobiálním působením, a jestli je v našich lahvičkách dostatek látek, které by k tomu mohly vést.

Nějak jsem však věděla, že tohle mi nestačí. Potřebuji indicie, a je prostě normální žádat po více informacích, aby byla interpretace co nejpřesnější. Prostředí mikroorganismů je stejně tak důležité, jako jejich zastoupení. A tak jsem napsala Romanovi.

______

Chlápci, co dělají ten shotgun sequencing, ochotně souhlasili a převzali si vzorky. Je to banda veselých chlapů, kteří sídlí v pavilonu nedaleko nás. Už jen to, co na mě začali chrlit, mě přesvědčilo o tom, že vzorky jsou v dobrých rukách. A že zpátky mi nepřijde nic, co by bylo odfláknuté a špatně zhodnocené. Udělají dokonce kompletní analýzu, aby do mé mailové schránky padly jenom grafy a heatmapy počtu MAG ze vzorků. S úsměvem jsem se vrátila k sobě do kanceláře a vyčkávala na správný čas, kdy se mám připojit na ZOOM s Romanem kvůli geologii.

„Čau Naďo!" ihned pozdravil, úsměv na tváři, a tak jsem nelenila a úsměv oplatila.

„Ahoj Romane! Jak se všichni máte?"

„Nebudu lhát, zatim všechno skvělý. Sice ještě jednou musíme na odběr do Libce – a to se chcu zeptat, budete chtít ještě nějakou vodu?"

Ihned jsem se zasekla. Všechno máme, avšak pokud budou výsledky na hovno kvůli špatným vzorkům, oplatilo by se mít něco v záloze. Jenže vidina noci strávené filtrací ve mně vyvolávala nevoli.

Zamrazíme to. Zamrazíme vodu a přefiltrujeme, až když bude třeba. Moje okamžitě řešení mi shodilo kámen ze srdce. A tak jsem kývla hlavou.

„Popravdě, něco nám tam ve výsledcích nesedí, tak raději... U nás se jedna či dvě flašky neztratí."

„Dobrá, zapisuji. A chceš konkrétní hloubky?"

„Kdyžtak, 400 metrů a níž."

„Tak jo. No, my jsme usoudili, že by bylo fajn ještě nasbírat těch vzorků víc, a zmapovat celý sloupec jeskyně, tak to rovnou naberem z víc míst."

„Takže ta má otázka..."

„Můžu ti sdělit jen takové předběžné výsledky a spekulace, ale ty se ještě mohou změnit."

„Klidně."

„Tak takový základy, který jsi už asi četla v článku nebo slyšela. Libecká propast se nachází v oblasti brunovistulika. Na rozdíl od jiným mikrokontinentů je tady brunovistulikum relativně celistvý, jenom zakryt tektonicky mnoha násuvy či sedimenty. Asi před 700 miliony let došlo ke kadomskýmu vrásnění, to bylo ještě prekambrijský období, a to způsobilo výraznou metamorfózu jeho hornin.

V devonu zas na našem území docházelo hodně k sedimentacím kvůli přítomnýmu moři, takže sedimentovaly různý schránky a tak, a díky těm devonským vápencům pak došlo k vytvoření těch bohatých struktur v Moravským krasu. Jenže Libecká propast je situovaná jinde, kde tyto vápence nejsou tak moc zastoupený a převládajou metamorfovaný tvrdý horniny, granit a břidlice. To jsme si potvrdili i analýzou vzorku. Jsou tam taky hodně rozšířený naleziště pyritu a tak," Roman se napil kávy a podrbal se ve vousech. Snad jsem ho neunavila tím, že jsem ho donutila zopakovat už mnohokrát zopakované. Něco takového mi říkal i jeho doktorand při odběrech. Po hlubokém nádechu pokračoval.

„A jak jsem řek, je tam hodně nepropustných hornin na to, aby k nějakýmu krasovění mohlo docházet. Právě je zajímavý, jak tam ta propast vznikla. Ale máme pár teorií. Už během průzkumu tam byl náznak nějakýho zlomu, a pár jich v brunovistuliku rozhodně být může. Takže došlo ke zlomu a skrze to oslabené místo tam nějak natekla podzemní voda a něco se začalo dít. Třeba to dělaly ty vaše mikroorganismy, nebo agresivní voda, netuším. A v nějakým momentu se to vše propojilo, spolu s povrchovou strukturou, která má složení původu spíše sedimentačního, a tak snadněji dochází k erozi.

Ale přijde nám, zatím, že k těm propojením došlo tak nějak... Postupně. Máme vytipovaný místa, kde se ty úseky jeskyně postupně propojovaly, že nejprv bylo jezírko a nějaká prostřední část naplněná vodou podzemního původu, velice pomalou difuzí, a spodní část se zdrojem vody ještě spodnějšího původu. A nějak se ty bariéry začaly zmenšovat, až vymizely a vznikla jedna jeskyně."

Rozhodně je vznik této jeskyně výjimečný v mnoha směrech. Naše jména budou kolovat po celém světě už jen z důvodu, že jsme objevili nejhlubší zatopenou vertikální jeskyni, a k tomu vzniklou dříve nepopsaným způsobem.

Roman pokračoval.

„Další z možností je, že k propojení těch částí došlo následky otřesů, menších zemětřesení. A co taky nevíme – kolik těch částí vůbec je, myslím, těch dutin. A kolik se jich spojilo. Chceme tedy porovnat horninový složení a složení vody v jednotlivých částech jeskyně."

„To složení se celkem proměňovalo. Bylo jiné v jezírku a jiné v hlubině. A jsou tam patrné i gradienty v závislosti na hloubce jeskyně," výsledky chemických analýz vody k nám přišly jako první, už po necelých dvou týdnech po odběru.

„Ano, salinita s hloubkou stoupala, ale stejně i teplota. Což mě vede k hypotéze, že jak jsme se bavili o tom izolovaným prostředí, tak možná je to takto: S hloubkou stoupá salinita a tlak, takže i hustota vody, ale také stoupá i teplota, která zajišťuje naopak pokles hustoty. A možná je to až tak perfektně vyvážený, a ta rovnováha se tam udržuje, že je ta cirkulace vody v podzemním prostředí opravdu minimální, zajištěná možná pouhou difuzí – kdo ví."

Roman se opět nadechl a zašpulil rty.

„Fakt by mě zajímalo, jaký složení se nachází za tou úžinou, kterou jsme neprošli. Protože jestli ta jeskyně následuje zlomy v hornině, mohla by být..."

Odmlčel se, tak jako i já, jelikož mé lítosti vypadaly úplně stejně. Také jsem stále viděla ten ozářený rámeček horniny, za nímž byla jenom temnota. A my netušíme, kolik metrů či kilometrů se v ní skrývá.

„Snad příště..." vydechla jsem prosbu a doufala, že se toho momentu ještě dožiju.