Při domluvě na další schůzku padlo slovo, že by se mohla uskutečnit u nás, abychom jim mohli předvést naše laboratoře a o to více je zaujmout. Koupily se chlebíčky, nějaké zákusky, nachystaly se litry kávy a už jsem vyčkávala jejich příchod do naší budovy. Naštěstí zde už párkrát byli – v areálu, ne přesně u nás – takže měli základní představu o rozložení jednotlivých pavilonů a velice snadno nás našli.

„Vítejte," podala jsem jim ruce, následoval Marťas. „Jsem ráda, že jste si našli čas a přijeli k nám. Přece jenom, osobní schůzka stále nemůže být plně nahrazena skrze techniku."

S covidovou pandemií se začala oblast online videohovorů a videokonferencí rapidně rozvíjet. Pořadatelé přicházeli s různými variacemi, jak alespoň virtuálně zprostředkovat rozhraní podobné těch na konferencích, a i vývojáři softwarů pěkně zapracovaly, aby vyhověly požadavkům klientů. A přestože docházelo k nějakému přenosu informací a pokroků skrze tyto technické vymoženosti, stále to nemohlo nahradit tu atmosféru, ten ruch, ty hloučky lidí u posterů diskutujících nad výsledky i možností dalšího výzkumu a spolupráce. Konference totiž nejsou pouze o odprezentování toho vašeho, ale o získání množství nových kontaktů s potenciální spoluprací. Objevují se tam lidi nejen z akademické sféry, ale i z různých firem a společností.

Je to jak sraz fanoušků komiksů nebo anime. S programem v ruce bloudíte a hledáte správný sál, kde už někdo mluví – protože vy jste se zorientovali příliš pozdě. Ve volné chvíli jdete na oběd nebo na kafe. Pokukujete po prodávaném předraženém merchi, zamilovaně hledíte na plyšové postavičky, sluchátka s medvídky a kelímek s BTS a přemýšlíte, jestli na to máte peníze a jestli si koupi dokážete u rodičů obhájit i jinak než jen „že se mi to líbilo a chtěla jsem to". A podobně je to i na konferencích. Akorát obdivujete nové laboratorní vybavení, super hi-tech přístroje na měření všeličeho a přemýšlíte, jak byste to využili a jestli na to máte v rozpočtu prachy.

„To je pravda. Každej už je určitě nemocnej ze všech těch online přenosů, a my taky. Takže přijímáme všechno, kde je nějakej výjezd v plánu," profesor Kuzek byl opravdu sympatický chlápek, typický pohodář. Se vší upřímností, jen pohodáři se dokáží ve vědě nezbláznit a mají největší potenciál se někam dostat. Já takový pohodář nejsem, pouze se tak tvářím, abych uklidňovala své okolí a zabraňovala panice. Má panika se projeví později, ale tu zapíjím kafem, zajídám zákusky a v největších kritických obdobích zaháním zapálenou cigaretou nebo pár panáky slivovice.

Po výměně všech formalit i polo-formalit jsem provedla pány našimi laboratořemi a ukázala poměrně slušné, ne-li špičkové vybavení. Marťas představil své potenciální Asgarďany, momentálně spící ve skleněných lahvičkách s médiem, a taky jsme nesměli opomenout naše termostaty na 70 °C. I tam se schovává pár živých bakterek, které si prostě libují v horku a naopak, při normální teplotě by nepohnuly ani bičíkem, natož aby rostly a dělily se.

Naši hosté se zdáli nadšení, snad jsem si to nenalhávala, a nadšení si udržovali, i když zasedli na židle v seminárce.

Vážná debata mohla začít.

„Prošel jsem si vaše návrhy, co se týče rozpočtu, lidí zahrnutých do projektu, se vším souhlasím. Mám ale pár poznámek k metodice."

„Určitě," nastražila jsem své uši, propiska v ruce, abych neztratila své myšlenkové pochody a všechno si zaznamenala.

„Ve vašem návrhu je, že voda bude odebíraná každých 50 metrů do dvoulitrových sterilních vzorkovnic."

„Ano."

„To ale nemáme šanci províst," zasmál se Kuzek nad mojí naivní představou práce.

Určitě si musel myslet, což si myslí mnoho lidí: „Vždyť ti jsou pořád zavření v laboratoři, do terénu nechodí, neví, jak to chodí..."

Jeho pravděpodobnými myšlenkami jsem se nenechala rozhodit.

„Ale to je minimum," obhajovala jsem se a narovnala záda, abych se mohla naklonit nad stůl a následovat svými slovy vznikající náčrtky.

„Potřebujeme 2 litry, protože kolem 100 mililitrů půjde na kultivační experimenty – a do toho zahrneme několik zajímavých skupin anaerobních bakterií, archeí i běžných aerobních bakterií. Zbytek pak bude zfiltrován na membránu na DNA. I kdyby to neměly být dva litry, stále potřebujeme alespoň litr na DNA, abychom měli dost na Illuminu a další analýzy."

„Takto. S celým postupem analýzy taky nemám problém. Hezky jste to všechno popsala a dává to smysl, povede to ke komplexní analýze, která tu geologickou skvěle podpoří. A pokud ty erozivní skupiny bakterií tam budou, živý a ve velkým měřítku, tak jen dobrý pro nás. Ale... Náš vodní dron je malý. Proto to dosavadní mapování bylo takový, prostě, příliš jednoduchý. Unesl jen pár čidel a pár mililitrů vody na chemickou analýzu. 2 litry... Nevím, jestli zvládne. Ale určitě nezvládne nabrat 2 litry každých 50 metrů. Buď třeba nabrat vodu v konečný hloubce, nebo nevím, jak si to rozmyslíte."

„Mohla bych to ještě zúžit na každých 100 metrů. Ale to nás už hodně omezuji. Víte o tom, že složení mikroorganismů se může výrazně měnit po pouhých centimetrech sedimentu? Nebo po desítkách mikrometrů ve vločce biofilmu? Že jiné složení mikroorganismů je ve střevech, na sliznici střeva, a ve stolici?"

„Jedině, že bysme dron posílali opakovaně. Stejně to budeme nejspíš muset takto udělat, abysme zpřesnili výsledky. Obzvlášť v rozšířených částech jeskyně," Franta asistent byl moje spřízněná duše!

Kuzek nevypadal nadšeně. Častější vysílání dronu znamená větší pravděpodobnost, že se při jedné z jeho cest něco podělá. Obzvlášť u takto experimentálního stroje.

„A i tak bude muset být víc robustní," pokrčil Franta rameny, „aby unesl naše vylepšený čidla. Místo kamery necháme jen naši vylepšenou echolokaci, a jednu cestu navíc stejně budem muset udělat kvůli vzorkům horniny."

Kuzek nejprve špulil rty, načež si promnul obličej a pohladil vousy.

„Jedině tak... Ale tím se to vzorkování výrazně natáhne. Za jeden den zvládnem tak dvě, tři cesty. Po každý cestě se totiž dron musí kompletně prohlédnout, vyměnit baterie za nabitou, otestovat těsnění – a táhnout navíc dva kila vzorku, to tu baterii ještě víc vybije, obzvlášť ve větších hloubkách."

„Dron je jištěný provazem. Kdyby se opravdu vybil, můžeme ho vytáhnout," předhodil hned řešení Franta.

„V Libci jsou dva penziony, nebo můžete přespat tady ve městě. My stejně večer odjedeme sem a začneme se zpracováváním vzorků. Pár hodin je držet v chladu se dá, ale čím delší doba, tím více neideální to je."

Marťas se na mě okamžitě se zhrozením podíval. Bylo mu jasné, co jsem těm pánům sdělila.

„My přijedeme v noci na univerzitu, přibližně kolem desáté večer. Zaočkujeme to, zafixujeme vzorky a začneme filtrovat. Filtrace potrvá nejspíše až do rána, i déle. A jelikož se druhý den bude znovu vzorkovat, jeden člověk se normálně vyspí, protože bude dohlížet na vzorkování – a to já, která tu vyrůstala. A ten druhý se tedy stane tím obětním beránkem, který zůstane přes noc na univerzitě a každé dvě tři hodiny dolije vodu do nálevky."

Promiň, Marťo. Vím, že sis své noční služby už užil, ale není jiné možnosti. I kdybychom ty vzorky nechali stát přes noc a zfiltrovali je najednou, nemáme na to dost filtračních aparatur. Ber to tak – je to věda. A ta si to prostě občas vyžaduje. Plánovala jsem mu však nabídnout, že by mohl na místo přijet až odpoledne, aby viděl proces, ale nenudil se zbytečně celý den.

Jsou to však plány hodně dopředu, to si musíme ujasnit. Zveřejnění výsledků GAČRu bude až na konci roku, a do té doby se toho může hodně změnit. Nabereme další studenty, kteří nám pomůžou se zpracováním, ať nemusíme běhat po labině do jedné v noci. Nechtěla jsem to nechat jenom na něm, to zase ne. Druhou noc a filtrace dalších vzorků bych si zase vzala na starost já.

„A s rozpočtem tedy souhlasíte? Zahrnula jsem tam – což ještě můžeme zkoordinovat – úvazky, výjezdy za vámi do Prahy, konference..."

„V naprostým pořádku, my máme mnohem větší částku, hlavně kvůli dronu a samotným technickým provedení. Určitě bude prvním krokem investice do jeho vylepšení, přidání robotických rukou, aby se mohly vzorky odebrat, což něco bude stát."

Pokývala jsem tedy hlavou a považovala to za vyřešené.

Náš meeting probíhal celé dopoledne. Kromě projektu jsme probírali všechno možné, popíjeli kafe a jedli nachystané občerstvení. Poznávali jsme se více, nejen z profesního hlediska, ale i jako osoby s charakterem. Marťas si dokonce s nimi domluvil exkurzi, jelikož měli zamraženou nějakou vodu, která by se mu hodila do disertačky.

Prostě plodná schůze, a tak to má být. Na konci, když už jsme se loučili, profesor Kuzek natáhl ruku se zřetelným: „Příště stačí Roman."

Tak jsme si už i potykali.

Nyní jen, aby dopadlo dobře to podání, a náš výzkum je zachráněn.