Nikdy jsem se o ni nezajímala. Brala jsem její existenci v potaz, ale nic víc. O to větší překvapení na mě čekalo.

Místní většinou ví méně než to, co se říká ve světě. Třeba taková kaplička, nebo spíše hrobka, která stojí ve vedlejší vesnici. Je skrytá na vyholeném kopci, kde jednou za rok hromadně rozkvete blíže nespecifická plodina, a po zbytek roku je z něj jen hromada rozdrolené hlíny.

Není ji vidět, pokud se člověk nedostane alespoň do poloviny kopce. A pak zjistí, že do krásné, drobné hrobky prší z nebe; že po mrtvolách se slehla zem a zbyly po nich jen holé klenby. Že ze dvou velkých a mohutných stromů, vysazených před hrobkou, zbyl jen jeden. A že nikdo, nikdy, nikde neví, kdože to byl uvnitř pochován.

I historické prameny si toto tajemství nechávají pro sebe.

Ale každý vesničan o kapličce ví, ačkoliv historickou hodnotu ignoruje. Mládež ji využívá místo stanu, a po každém „stanování" po ní zbydou stopy ve formě odhozených plastových flašek a prázdných plechovek.

A podobně, jako je v okolí tato záhadná stavba, tak směrem na druhou stranu, v lesech místního krasu, by člověk narazil na jednu hlubokou, temnou díru s jezírkem na dně. Tato propast je prostě zasazená do krajiny, jako šťouranec klackem do hlíny, až na to, že její stěny jsou ze skály, připomínající pomačkaný alobal. Jezírko pak má v průměru do deseti metrů. Prostě do toho šťourance natekla při dešti voda.

Každý od nás o ní ví. Říkáme si, jakým směrem rostou kdejaké houby, kdo kde střelil srnu či jelena. Kde byl zahlídnut vlk, a kde se dá nasbírat plný košík borůvek.

A taky, kdo do ní zase skočil, které zlomené srdce nezletilého bylo zatopeno tou zvláštní, petrolejovou vodní hladinou.

Je to součást zdejší krajiny. Někdo má v okolí pískovnu, jiní řeku, rybník, a my propast. Taky jsem brala jako součást krajiny i turisty, kteří se rádi dívají na všelijaké výjevy přírody, jakkoliv neobyčejné i obyčejné. Turisticky může člověk navštívit i zcela obyčejný, sebevražedný les v Japonsku. Jenže v té díře žádná těla nespatří.

Říkalo se, že je jezírko na dně propasti na jeho malý průměr překvapivě hluboké. Viděla jsem pár plakátů, které jeho hloubku popisovaly, ale jako každý člověk, který ten plakát míjel den co den - nikdy jsem se na něj pořádně nepodívala. A stejně nebyl pravdivý.

A pak jsem se odstěhovala do města, za studiem, za prací, a domů za rodinou jezdím jen sporadicky.

Kdybych jen věděla...