Není nic horšího, než když chcete po probdělé noci spát alespoň do osmi, ale již o půl sedmé vás vyruší uklízečka a ukončí tak vaše dvě a půl hodiny spánku. A tak se nějak zmátoříte, upravíte si své velké, spací tričko a ve vytahaných teplákách dokulháte na záchod. Cestou zpět na vás zamává již první příchozí a lítostivýma očima vyjádří upřímnou soustrast nad osudem, který vás postihl. A tak zkontrolujete ještě filtrační aparaturu, abyste zjistili, že sotva za ty dvě a půl hodiny proteklo 50 mililitrů vody, a vy jste tak naprosto zbytečně vzhůru. Dolijete aspoň zbytek a uděláte si kafe – spát se již neoplatí. Od této chvíle bude přicházet více a více lidí a to práskání dveřmi vám nedovolí ani na okamžik zavřít oči.

Přesně tak to vypadá po mých nočních. A vsadím se, že Marťas je na tom podobně. Ale večer vypadal fit, nejspíše to za odpoledne dohnal.

Chtěla jsem vzorky? Mám je mít. Daň za ně již musím zaplatit. A že budu jeden den jak zombík, hold, co už. Stejně celé oddělení ví, že dnes na mě nemají mluvit. A ti lidi na telefonu... Ti mě naštěstí nevidí, takže se neurazí z ksichtů, které při rozhovorech s nimi otráveně házím.

Druhý krok, izolaci DNA z membrán, jsme si nechali až na další týden. Marťas se nabídl, že mi pomůže, jelikož měl zrovna nějaké volné okno. Ačkoliv – jeho pomoc byla taková, že se opíral o pracovní desku a sledoval, jak vykonávám ten automatický pohyb.

Sevřít pipetu, zarazit ji do špičky v krabičce. Ponořit špičku do roztoku, nabrat roztok. Druhou rukou otevřít epinku, vypustit roztok, odstřelit špičku do odpadu. Tento pohyb, tak zažitý pro všechny, kdo kdy dělal molekulární metody, je jak mainstreamová píseň v rádiích. Ty stejné zvuky, ty stejné tóny. To stejné „skříp", když zavrže krabička se špičkami. To stejné „plop" vždy, kdy se otevře víko epinky. To stejné „puk", když se epina zavře. To stejné „skřap", když pipeta pošle použitou špičku do pr– do odpadní nádoby. A znovu.

Už jsem necítila palec. Jak mají někteří lidé mozoly na částech rukou, které jsou nejvíce opotřebované, můj levý palec byl, jako kdyby někdo na jeho bříško transplantoval kůži paty. A k tomu se mi na tom palci protrhla rukavice. Smutně jsme hleděla na ten růžový cár nitrilu, než jsem rukavici svlékla, vyhodila a nasadila novou. Marťas se jen uchechtával.

„A co, nevadí té tvé, že jsem si tě na jednu noc ukradla?" zasmála jsem se, avšak můj smích se ztratil v hrčení vortexu.

„Řekl jsem jí, že na tom závisí osud mého PhD, takže co jiného mohla," rozpačitě se zasmál zpátky.

„A to jí ještě tato výmluva neomrzela?"

„Není to výmluva! Náhodou, během 48 hodin dokázala zorganizovat dívčí párty u nás na bytě, takže jsem jí rozhodně nechyběl. A co ten tvůj?" Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá... A tak použil stejnou kartu proti mně.

„Můj? No co... Stejně byl ten týden zase někde ve Francii a přijel až o víkendu," pokrčila jsem rameny.

„A nevadí mu, že se vídáte tak málo?"

„Nestěžuje si. Ví, že já mám vědu, on má taky svoji kariéru. Je to prostě součást jeho práce, že jezdí po celém světě a v Česku je jen na otočku. Jiná baba by to nedala, ale mně to naopak vyhovuje – přes týden si v práci udělám vše, co je třeba, a nemusím myslet na to, že ještě doma musím vařit, něco s masem, aby to bylo i pro něj a co já vím. Děcka nechceme – to nám stačí všichni synovci a neteře, a sám víš, teda, jak můžeš vědět, ale dokážeš si představit, že návrat do vědy po mateřské... Není ideální."

Ačkoliv se svět snaží pomoci ženám po mateřské ve formě grantů, kterými nastartovat jejich výzkum, i tak je to obtížné. Potřebujete zůstat 24 hodin v labu a každou hodinu něco odebírat – ale doma máte dítě, které musíte vyzvednout ze školky. Musíte navařit, doprovodit na kroužky, dohlédnout na úkoly. Když je dítě nemocné – musíte zůstat doma a postarat se o něj. Někdo vás bombarduje odpoledne maily – ale jak můžete v klidu odepsat, když vaše dítě neustále řve a vyprošuje si vaši pozornost?

Obdivuji všechny, kdo tento dvojí život zvládají, a ještě se nezbláznili. Já jsem na pokraji šílenství, a to nemám ani děti, ani kočku, ani psa.

„Možná se jednou bude chtít usadit. Toho se nebojíš?"

„Když na to přijde... Bude pozdě," jen jsem zašpulila rty, jakoby se nic nedělo. Jasně, asi na to jednou přijde, ale co s tím budu moci dělat já? Nejsem nejmladší, ani moje vajíčka ve vaječnících. Vždyť ty jsou stejně staré jako já! A čekáte, že budou fungovat? Že budou jako nejnovější iPhone, jako nejnovější Škoda Superb? Ne, spíše nějaká Motorola a Lada. Jako ti Rusáci, co si mysleli, že s padesát let starou technikou dobijí Ukrajinu. To už i má vajíčka mají větší šanci na zplození zdravého dítěte.

Když na to přijde... Nevím, co budu dělat. Nechci na to myslet. Jenže tyto věci jsou chlapům u prdele.

Zapnula jsem centrifugu a nastalo minutové tiché hučení, zakončené decentním pípnutím. Speciální „plop" a víko toho drobného přístroje se samo otevřelo. Bylo hladce zakulacené, připomínal klobouk houby, nebo schránku ostrorepa. Nepostradatelný pomocník v laboratoři.

„Jsem domluvená s Anitou. Na Illuminu chce 10 mikrolitrů, to ji dodám zítra. Zbytek je náš a můžeme s tím dělat všelico. Teda, hlavně ty. Pošlu ti legendu vzorků, jak je mám pojmenované, a... Držím palce."

„Dík. Tak teď to všechno máme lépe optimalizované, a snad – snad ten jeden Asgarďan by se mohl objevit..."

„Koukala jsem, že holkám cosi roste. Jak na miskách, tak se zabarvuje médium pro SRBy. To je dobrá zpráva," mluvila jsem a opět nechala své ruce konat pipetování, zatímco mé myšlenky utekly za atraktivnějšími tématy.

„Jojo. Na environmentální vzorky ta pozitivita naskočila rychle," většinou to trvá více jak týden. A nyní co – uplynulo kolik dnů? Šest?

„Kéž by tak rychle byly i výsledky z Illuminy. Jelikož to chce sjet spolu s nějakými jejich věcmi, počkáme si minimálně měsíc, než se jí to nasbírá a pustí sekvenaci."

Marťas se zasmál.

„A ty nějak spěcháš? Než holky vyizolují ty svoje a identifikují to, než já udělám všechny zamýšlené PCR, než se Asgarďani rozhodnou na svém valném shromáždění, jestli v mých médiích porostou nebo ne – času dost!"

„Já vím, já vím. Ale tak nějak bych to chtěla mít u sebe ještě před začátkem prázdnin. Pak začne ten režim, a prostě... No, nemůžu se dočkat," zazubila jsem se jako malý dítě, ale nemohla jsem si pomoci. Už jsem před sebou chtěla mít ty data, ty sloupce, ty barevné interaktivní koláče. Už jsem si chtěla rozklikávat jednotlivé podnože, zkoumat rozmanitosti vzorků a kochat se jejich jedinečností...

Jenže sotva mám vyizolovanou DNA. Ještě mi chybí 5 kroků. Nastrkala jsem epinky zpět do centrifugy.

„Co plánuješ na Velikonoce? Pojedete někam? Měli byste, měl bys hezky dohnat to zanedbávání."

„Představ si – i jo. Našel jsem fajn cenu jednoho penzionu tady na jihu, u Mikulova, takže si uděláme takový vinařský víkend."

„To zní dobře."

„Venda bude mít stejně za měsíc narozky, tak to bude taková půlka dárku."

Marťas patřil mezi tu malou část mužů, která dopřávala ženě romantiku, a dokonce si ji sama užívala. A především – sama byla schopná něco zorganizovat. Protože hodně chlapů kolem mě vždy jen něco nadhodí, ale pak celá zodpovědnost s plánováním, rezervací hotelu a zajištěním lístků na cestu padá na něžnější pohlaví. Muž ani netuší, kde a jak vůbec zabookovat hotel.

Co se týče nějakých romantických výletů se mnou a tím mým, tak spadáme do mediánu statistických průzkumů. Jelikož je pán vždy velice vyčerpán ze svých cest, chce si pro jednou od organizování odpočinout, ačkoliv v tom má výrazně větší zkušenosti než já. Alespoň je však ochotný v půlce případů propůjčit svoji kreditku, ať nemusím platit zálohy ze svého.

„To bude určitě potěšena. A ten váš byt, už se vyřešila ta voda?"

Z Marťasovy tváře opadl úsměv. Rozpačitě se zasmál a zahanbeně kroutil hlavou.

„Co chceš, když máš majitele důchodce skrblíka. A to jsem mu to sám navrhl, ale..."

„No jo, nikdy to není ideální. Dnešní situace s bydlením je katastrofa. A vůbec se to nezměnilo, ať už ti experti slibovali cokoliv."

„Co chceš..." Marťas pokrčil rameny. „Krize."

„Buď rád, že máme ten GAČR," důrazně jsem na něj ukázala špičkou pipety, než jsem ji odstřelila do koše. „Pořád se divím, že si ta tvá nestěžuje na peníze."

„Párkrát mi už řekla, že jsem měl radši prodávat centrifugy..." povzdychl si Marťas. Všichni z jeho ročníků, kdo nešel dále výzkumnou drahou a spíše přešel do sféry soukromé, si vedou líp. Jenže to je vždy krutá realita doktorského studia, co si budem.

„Měl bys víc peněz, to jo," zasmála jsem se. „Ale kdo by mi pak tady pomáhal?"

„Hold, našel by se jiný šílenec, který by zkusil doktorát."

„To možná jo. Ale nedokážu si představit, že by to tady někdo zvládl líp než ty," protože není šílenec jako šílenec. Mohl být tím typem šílence, který má ve věcech nepořádek. Který zanechává za sebou v labu bordel, který si neumí rozplánovat experiment a nedodržuje deadliny. Který nedokáže diskutovat a hledat kompromisy mezi návrhem svým a mým, nebo by se diskuzím ještě vyhýbal. Který bere experimenty nezodpovědně a v tom nejhorším případě – by z výzkumu vůbec nebyl nadšený. A nadšení je esenciální. Pokud není nadšení do tématu, ten člověk na doktorátu nemá co dělat. Buď téma změnit, nebo ho dělat jinde. Jako kariérista by možná překousl tu absenci nadšení s vidinou titulu, ale byl by pak ochotný angažovat se i v záležitostech mimo jeho práci?

A na Marťasovi je skvělé to, že on je ten typ organizovaného a nadšeného šílence. Že má tu jiskru, která ho žene dál, ačkoliv ho často stavím před zátěže, které se mohou zdát poněkud nezvladatelné. A hlavně, že máme spolu dobrý osobní vztah. A nebojí se říct, že je něco úplně mimo nebo že nemůže, a já se mu snažím co nejvíce vyhovět. Třeba teď, ty odběry vzorků a noční filtrování. Ačkoliv to pro nás není příjemné, našli jsme kompromis, na kterém jsme se oba shodli.