Měla jsem celkem vysoké naděje.

Naděje je sice zlá věc, kterou následuje hořké zklamání, přesto by bez naděje nemohla věda fungovat. Každá hypotéza je postavená na naději, že by to tak mohlo být, že by se tím mohl proces řídit. Je to ta tzv. drive force, která nutí vědce provádět experimenty, a to klidně i stokrát, když se ne a ne dařit. Táhne vědce kupředu, aby z té naděje vytvořili něco skutečného, něco fakticky podložitelného.

Bez naděje, že se podaří objevit lék na rakovinu, by ani nezačal výzkum. A jak obdivuhodné je, že se té naděje stále drží i po desítkách let pátrání tisíce až desetitisíce výzkumných skupin.

Tak mi řekněte. Je špatné mít naději?

Ale k věci.

Jsou dva typy lidí. Jedni odepisují na maily hned, jako kdyby nedělali nic jiného, než seděli před obrazovou a čekali na nový mail. A pak ti druzí, kterým to trvá více jak týden, nebo dokonce samotný mail přehlédli nebo hodili do spamu a musíte se připomenout.

Profesor Kuzek výjimečně nespadal do žádné z těchto dvou kategorií. Jeho odpovědi jsem se dočkala po magických třech dnech, a tím má naděje padla jak sestřelený špionážní balon.

Jeho mail byl přátelský, to zase jo. Děkoval za zájem a kulil oči nad tím, jací jsme dobří a co vše můžeme nabídnout.

Dobrý začátek, řekla bych.

Přesto jeho slova pokračovala způsobem, že již nějaký projekt podali a zahrnuli do něj Mikrobiologický ústav AV ČR, a pro nás tak není místo.

Jednoduše, ozvala jsem se příliš pozdě. A oni samozřejmě dají přednost ústavu AV, když pod něho sami spadají, než externímu pracovišti.

S penízky se můžu rozloučit. S článkem taky. A se vzorky taky.

Přesto na konci zmínil, že by rád prodiskutoval možnou spolupráci, jelikož již máme zkušenosti s neobvyklými vzorky, se kterými na akademii věd běžně nepracují. A jen co mé oči rozeznaly to výrazné slovo ZOOM, už jsem v křesle skákala radostí, že to nezazdil, ale navrhl kompromis.

Ihned jsem mu odepsala s několika termíny, kdy budu dostupná, a Marťas... Ten se hold bude muset přizpůsobit většině.

___

Myslím, že moje práce je zajímavá tím, že se neustále něco děje. Každý den se něco posere a zřídka něco povede.

Jednou za mnou došel Marťas, že děckám nefunguje zdroj na ELFO, další den došlo antibiotika, takže rychle ukrátit z rozpočtu kvůli koupi předražené chemikálie. Mezitím mi přistála do schránky nabídka na recenzování několika článků, a začal semestr, takže mi do toho vlezly přednášky a další akademické věci. Do večera jsem psala články a bombardovala lidi z týmu, ať konečně udělají, co mají; nato nám přišla zpětná vazba od recenzentů a já musela bombardovat další lidi s mnohem větší urgencí, ať se k jednotlivým úsekům toho hodnocení vhodně vyjádří.

A tak uběhly tři týdny coby nic, a už jsme se s Marťasem sešli v seminárce, abychom navázali připojení a spatřili profesora Kuzka naživo.

Vždy je to zvláštní, vidět člověka, o které máte obrázek jen skrze maily a odborné články. První virtuální dojem je okamžitě zbořen a pro vás je to dobré znamení, že všichni ti špičkoví vědci jsou lidé jako vy, že se neliší nijak od jiných, že rozumí humoru, dají si cigárko, skleničku či panáček, a jako koníček se starají o zahrádku nebo chovají včely.

I profesor Kuzek byl takový. Čerstvý padesátník s hranatou tváří ozdobenou plnovousem, trochu rozcuchanými vlasy a v obyčejném khaki tričku – jako kdyby právě přišel z hospody.

Že já si včera zbytečně umývala vlasy!

Co už. Usmála jsem se a představila jak sebe, tak mého pomocníka po boku, který mi poskytuje dvě ruce navíc, jinak bych svoji pracovní zátěž sotva zvládala.

I Kuzek měl po ruce nějakého asistenta, nemyslím, že zrovna doktoranda, ale spíše odborného pracovníka ústavu.

To mě potěšilo – náznak, že by mohla být diskuze o projektu velmi plodná.

„Těší mě. Já jsem Roman Kuzek a zde je František Skoupý, náš významný pracovník a také hlavní organizátor průzkumu Libecké propasti," aha, tak to chápu, proč ho přizval.

„Slyšel jsem, že odtamtud pocházíte," promluvil mladší muž, poněkud upravenější a s mnohem štíhlejším obličejem.

„Ano. Hrát si v okolí propasti byl vždy největší adrenalinový zážitek pro děti i jejich rodiče, to mi věřte."

„Hodně mě to potěšilo, když jsem to čet. Určitě by to pro vás byla srdeční záležitost, zkoumat vzorky z propasti."

„Popravdě jsem byla hodně překvapená, když jsem váš článek četla a dozvěděla se o tom velkém objevu. Neuvěřitelné," kroutila jsem hlavou.

„Byla to náhoda. Původní objev toho průchodu má na svědomí dokonce doktorand, který v rámci své práce začal zkoumat právě tam. Teprve v prvním ročníku a hned takový průlom. Takže jsme se toho chytli, postupně se dostávali dál a dál, až jsme se dostali tak hluboko. A zdaleka ne na dno."

„Troufáte si až na Hranickou propast," navázala jsem, „nedávno jsem četla publikaci o možnosti vzniku této propasti důsledkem krasovění typu klasického, na nějž navázal proces hydrotermální. Jak to vidíte s Libcem?"

„Nikdy nic není jednoznačnýho. Všechno se kombinuje a propojuje, a pak závisí na tom, co převažuje. Musíte to znát taky. Je možný, že podobně to bylo i u Libce, ačkoliv podle nás se ty procesy skombinovaly stejnou měrou. Myslíme si, že propojení svrchní části s jezerem a podzemní části vzniklou korozivní funkcí podzemní vody proběhlo nedávno, a že je to možná nejmladší vertikální jeskyně – v tomto ohledu. Přestože část podzemní může být starší než kterýkoliv útvar."

„To je hodně zajímavé."

„Zatím se nám podařilo odebrat jen tři vzorky podzemní vody. Průzkumný dron je malý a moc toho nepobere. Její složení je úplně odlišný od vody v jezírku. Mnohem vyšší salinita, vyšší podíl sulfátů a uhličitanů, vyšší koncentrace stopových prvků. Zato nadzemní voda je hodně ovlivněná spadlým deštěm a složením minerálů v okolí, takže uhličitany, málo chloridů."

„Sirovodík jste nenaměřili? Hodně sulfátů podporuje růst sulfát-redukujících bakterií, a vzniklý sirovodík by mohl okysličovat vodu. Kyselé prostředí pak může podpořit erozi hornin."

„Ano, myslím, že nějaké vyšší hodnoty jsme naměřili," vzpomínal Kuzek na výslednou tabulku analýzy.

„Měřili jste pH a konduktivitu, ale z ORP jsem neviděla žádná data. Pokud je dostatečně nízké, SBRy tam určitě najdete," vnukávala jsem mu myšlenky a zároveň tak nenápadně ukazovala, že by se měli vykašlat na nějaký Ústav mikrobiologie AV ČR a spolupracovat s námi. Že jen s námi odhalí tajemství vzniku tohoto přírodního útvaru.

„Měřili jsme je u vytažených vzorků, pohybovalo se kolem -50 mV," odpověděl za Kuzka jeho pracovník, Franta.

„Je trochu problém měřit ORP u vytažených vzorků, vystavených kyslíku, takže reálně to ORP může být ještě nižší. To je první věc. A druhá je, že přestože se všude v literaturách uvádí, jak tito striktní anaerobové rostou je při ORP – 200 až -300 mV, přežijí i vyšší ORP a v pohodě fungují," tasila jsem své profi znalosti, abych chlapce ohromila.

Musíme si totiž přiznat jeden zásadní problém.

Samozřejmě, jako mikrobioložka věřím, že za všechno můžou bakterie. Což samozřejmě není 100% pravda. Ale na takových 80-90 % ano.

Mnoho techniků, geologů, prostě lidí pracujících v čistě technickém průmyslu nevěří, že nějaké mikroorganismy existují. A že rošťácky způsobují všechny problémy, s nimiž oni v praxi musí bojovat. Třeba takovou korozi a podobně. Jako prezident Běloruska o covidu. „Tady není žádný virus. Všimla sis, že by tu létal? Já ho také nevidím."

Takže mým životním úkolem je dělat osvětu všude, kam přijdu.

Kuzek chvíli drbal svoji bradu, chvíli se mračil a chvíli to vypadalo, že chce něco říci. Trpělivě jsem vyčkávala, co ho napadne.

„Otázka. Je možný, že by se mikroorganismy nějak dostaly pod zem? Hluboko pod zem? Bez přístupu k povrchu?"

„Oni tam jsou. Mnoho studií se zabývá přítomností mikroorganismů v podzemním prostředí, ve vodách, v zásobnících plynu, ve vrtech... Jsou tam. Takže si nedělejte iluze. Naopak – nejsme v tak hlubokém prostředí, aby tam nebyli."

„A jaké to prostředí je? Dostatečně hluboké, aby tam nebyly?" zeptal se čistě ze zájmu asistent.

Mrkla jsem na mého doktoranda, aby odpověděl on. Protože – tohle je pro nás otázečka, kterou odpoví i student bakalářského studia.

„Do dvou kilometrů pod zemí minimálně. Některé druhy rostou při teplotě 120 °C, takže nemůžeme jejich přítomnost vyloučit ani při takových teplotách."

„Je pravda, že jsem narazil na pár zmínek o mikrobiální erozi, ale ty publikace jsou hodně recentní," Frantovi nejspíš přišlo něco na mysl, a tak dodal. Já jsem ihned přitakala.

„To je možné. Mikrobiální koroze a eroze je opomíjený problém."

„Teoreticky – což by dávalo smysl – pokud je naše teorie o současné erozi pravdivá, myslím... Ale to chce ještě potvrdit a ověřit – jestli ta spodní eroze nebyla náhodou kombinací hydrotermální i mikrobiální činností. Myslím tím, jestli ta mikrobiální eroze neměla mnohem větší vliv, než jak se doposud myslelo... To by byl průlomový objev!" Kuzek spojil jedna a jedna, čímž překvapil všechny, i mě. Vlastně, svými slovy jsem to naznačovala, ale ne že by mě to napadlo nebo bych tomu věřila. Ano, chci prozkoumat vzorky z podzemí, ale kdyby byli ti mikrobi takto šikovní, tak by nám rozežrali zemskou kůru – v hodně přehnaném měřítku. Ačkoliv kombinovaná eroze, to zní uvěřitelněji.

„No, jak vidíte, o vzorky máme prostě hodně velký zájem," opustila jsem oblast teorií a hypotéz a vrátila se k věci, jinak tu budeme sedět do večera, a to si ani jeden z nás nemůže dovolit. „Vy jste zmiňoval, že jste už o nějaký grant žádal..."

„Ano. ERC Advanced Grant. Ale není jistý, jestli grant dostaneme," to není bohužel jisté nikdy, pokud nemá člověk ty správné lidi na správných místech, ačkoliv u lidí z AV ČR bych doufala, že oni by mohli mít jistotu vyšší. „Je ale stále otevřená aplikace pro GAČR, a tohle se základního výzkumu hodí. Vzhledem světové významnosti získaných dat bychom mohli uspět."

„To je skvělé! Tedy, jsem ráda, že byste chtěli spolupracovat s námi, protože my máme zájem přímo obrovský," usmála jsem se na Marťase, který měl také rozzářená očka – asi se smířil s vidinou práce a naopak nacházel utěšení v hodnotě potenciálních výsledků. A jakákoliv účast na projektu, obzvlášť GAČR, mu krásně ozdobí výstupní hodnocení, až bude svůj doktorát končit.

„Ještě jsem nad tím přemýšlel a procházel si vaše publikace. I kdyby projekt nevyšel, myslím, že by bylo možné spolupracovat formou zakázky. Na rozdíl od Ústavu mikrobiologie umíte zacházet s více, jak to říct, netypickými bakteriemi. Takže je tu i ta možnost."

Zakázka? Ano, také ne úplně špatné řešení. Přikývla jsem a dala najevo svoji podporu.

Videohovor se táhl, ale počáteční nejisté oťukávání se velice rychle proměnilo v žhavé diskuze a teorie, ale také bohaté plány v případě, kdyby projekt vyšel. Marťas by měl více peněz, taky by z toho mohly být pěkné magisterské práce. Domluvili jsme se na zběžném draftu a rozpočtu, a že si dáme schůzku za další dva týdny, kdy probereme větší detaily.

Po schůzce jsem opět sedla k přístroji jménem počítač a pokračovala v náplni práce. Ještě odpoledne za mnou zašel Marťas se zprávou:

„Tak jsem udělal qPCR na Heimdalla, Thora a Helu z těch námi odebraných sedimentů jezer a všechno negativní."

„Všechno," zopakovala jsem, abych se ujistila.

„Všechno," hlesl hlavou. „Takže na Illumině nejspíš taky nic."

„Tak aspoň máme pozitivní to moře. A pár ze Soos. A ještě ti zbývá k otestování zbytek Asgarďanů. Hele, tento projekt vezmeme jako takové doplnění tvých vzorků, ale můžeme ještě nějaká místa vytipovat a udělat další odběry. Zkus ještě prostudovat články, jestli nehodí nějaký další tip. Aspoň můžeš vyhodit ty kultivace, když jsou k ničemu. A jinak v ostatních něco roste?"

„Něco jo, ale nejspíš to budou bakterie. Vždyť se to nekultivuje ještě tak dlouho. Za měsíc bych to přeočkoval a udělal izolace."

„Dobrá. A to jsme brali hodně centimetrů sedimentů, abychom měli zaručenou jejich přítomnost..."

„Možná nastal problém při sonikaci vzorku? Prostě blbý nastavení, buňky se nepustily těch šutrů a tím pádem jsme neměli nic ve vzorku..."

„Ještě vyšší frekvence a všechny bys je zabil a nezachytilo by se ti na filtru nic. Ale můžeš to zkusit. Někde to zamražený máš, že? Bez Illuminy, prostě jen DNA a PCR. To zvládneš, ne?"

Marťas se jen smutně pousmál, že si právě přidělal úkol. Ale jelikož je to jeho disertačka, a on určitě chce mít co nejlepší výsledky, zhluboka se nadechl a s novou jiskrou v očích odhodlaně odkývl můj nápad.

„Nebo zkusit úplně jiný přístup, hodit to s kuličkami na MagNAlyzer a přidat nějaký detergent. Čistě jen sedimenty. Porovnej pak výtěžky DNA... Hele, Marťo, kdyby to nešlo, ještě můžeme zkusit nested PCR, jestli to nebude lepší. Nějaký výsledky máme, ale taky máme ještě čas na drobné optimalizace," usmála jsem se povzbudivě, než zmizel v laboratoři. Bylo docela pozdě – snad nehodlá ještě dneska izolovat DNA!

Jen jsem pokrčila rameny a natáhla ruku k hrnku. Teprve, až jsem sevřela jeho tělo, mi došlo, že jsem ještě neměla své třetí kafe.

A výjimečně bych si dala i cigárko.